Příběh čaje

Jsou lidé, kteří pijí čaj jako každý jiný nápoj, bez hlubšího zamyšlení, pouze aby si doplnili tekutiny – nanejvýš si uvědomí rozdíl mezi čajem a kávou. A pak jsou lidé, kteří v čaji vidí něco víc než pouhou kapalinu, dovedou využívat jeho blahodárné účinky a zamýšlejí se i nad postavením čaje v kulturních dějinách lidstva. Musím se přiznat, že patřím spíše do té první kategorie a skutečné znalce čaje tiše obdivuji.

Jak asi většina z nás ví, v devadesátých letech minulého století v naší zemi značně stoupl počet milovníků čaje a úměrně se zájmem o obnovení a rozvíjení klasické kultury čaje rostl rychlým tempem i počet „správných“ čajoven. Když v únoru 1995 navštívil Prahu na pozvání Česko-čínské společnosti a Společnosti přátel čaje italský sinolog Marco Ceresa z Benátské univerzity, jehož specializací je historie a současnost čajové kultury v Číně, byl sál, v němž pronesl svou přednášku o čaji, zaplněn do posledního místa.

Pod dojmem tohoto „čajového boomu“ poloviny devadesátých let 20. století vydala Česko-čínská společnost v roce 1997 sborníček statí O kultuře čaje v Číně. Čajová zastavení. V něm se odborníci-sinologové snažili sdělit široké české veřejnosti své vzpomínky na čajovny v čínských městech, seznámit je s čínskou literaturou o čaji, se specificky čínskou čajovou keramikou a vůbec se podělit o svůj vztah k čaji. Protože to byla jedna z prvních publikací o čaji u nás, po několikasetkusovém nákladu se jenom „zaprášilo“. Nové vydání v roce 1998 v nákladu 2000 kusů bylo také brzy rozebráno, zejména tehdy již širokou sítí čajoven.

Jak je vidět, čaj si v této zemi získal množství přívrženců a knihy o čaji patří k rychle mizejícím titulům. Svého prvního českého vydání se dočkala i Klasická kniha o čaji (Čcha-ťing) Mistra Lu Jüho (733–804), první systematické pojednání na toto téma v čínské literatuře z konce 8. století (překlad Olgy Lomové vydala DharmaGaia 2002). Najdeme v ní také tato slova, která výstižně charakterizují, proč si řada lidí na celém světě oblíbila právě čaj: Čaj způsobuje „ochlazení organismu“… Když člověk ušlechtilého jednání, skromný a mravně dokonalý, dostane žízeň z horka, cítí svírání na hrudi, bolí ho hlava, má suché oči, trhavé pohyby nebo problémy s klouby, stačí, aby vypil čtyři nebo pět doušků čaje, a je mu blaze, jako by okusil sladkou smetanu či nebeskou rosu.

Z výše napsaného by se zdálo, že oblíbenost čaje u nás je záležitost pouze posledního desetiletí. Naskýtá se tedy otázka, kdy se k nám čaj vlastně poprvé dostal. O kávě je poměrně všeobecně známo, že se v českých zemích objevila již na samém začátku 18. století. Nepřímé náznaky však ukazují, že i čaj se k nám začal dovážet přibližně v téže době. Slovo čaj k nám i do jiných slovanských jazyků proniklo přes ruštinu ze severočínského čcha, zatímco do většiny západoevropských jazyků pronikl jihočínský termín t’é (tché).

Příběh čaje se sice začal odvíjet v Číně, odtud však brzy pronikl do okolních zemí a s evropskými příchozími se začal od 17. století šířit i do ostatního světa. Čaj je ve světové kultuře významným fenoménem a stojí za to o něm vydat knihu – to si asi řekli Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi, autoři výpravné obrazové publikace Příběh čaje, která se na knižních pultech objevila před Vánocemi 2002. Z trojice autorů je českému čtenáři nejznámější Zdeněk Thoma, fotograf a cestovatel, zejména po Dálném východě. Jeho manželka Soňa se zajímá o archeologii a dějiny lidstva a zúčastnila se několika manželových dobrodružných cest. Třetím autorem je jejich syn Michal, student kulturologie. Ze spolupráce a zanícení členů této rodiny vznikla objemná a velmi vkusně graficky vypravená publikace, která na téměř čtyřech stech stránkách s řadou převážně barevných fotografií shrnuje snad vše, co se dá o čaji napsat. Kromě fotografií „z terénu“ je v publikaci použita spousta unikátních materiálů nejen ze sbírek Náprstkova muzea, ale i ze sbírek soukromých, například dobové reklamy či obrázky plechovek na čaj.

Samotná kniha je podle původu čaje rozdělena do geografických celků (Čaj a Čína, Čaj v životě Mongolů a Tibeťanů, Čaj a Japonsko, Čaj a Indie, Čaj dobývá svět), závěrečný oddíl (Tajemství chuti) pak seznamuje s konkrétní přípravou čaje v různých kulturách. Čtenář tak má možnost si porovnat, v čem se liší, či naopak shodují přístupy jednotlivých kultur ke konzumaci čaje.

Z knihy se čtenář dozví věci, které ani netušil. Víte například, že divoké čajovníky jsou stromy dorůstající výšky patnácti až dvaceti metrů? V provincii Jün­nan v jihozápadní Číně roste například osm set let starý čajový strom. Skutečný král čajovníků (Čcha-šu wang) se ale nachází na pomezí Číny a Barmy a je mu nejméně tisíc sedm set let. Až do roku 1967 měřil třicet dva metry, poté ho silný vítr zlomil, takže nyní je vysoký „pouhých“ patnáct metrů. Výše zmíněný Mistr Lu Jü dokonce zařadil zmínku o něm na samý počátek své Klasické knihy o čaji: „Čajovník je ušlechtilý strom jihu. Dorůstá výšky od jedné dvou stop až do několika desítek stop. Při soutěskách v pohoří Pa roste dokonce čajový strom, jehož kmen sotva obejmou dva dospělí muži. Z něj se listí sklízí tak, že mu osekávají větve.“

Publikaci rodiny Thomových doplňuje rozsáhlá literatura, vydaná zejména v češtině a angličtině, a čtenář jistě nepohrdne ani podrobným rejstříkem. Knihu mohu vřele doporučit všem, ať už si oblíbili čaj čínský, japonský, indický, cejlonský nebo anglický čaj o páté. Investice se jim bohatě vrátí v podobě nově nabytých či připomenutých vědomostí.