Rebiedermeierizace

Slovem „biedermeier“ se označuje styl života a umění, zejména užitého, dvacátých až čtyřicátých let devatenáctého století ve starém Rakousku a do určité míry i Německu. V našich zemích to bylo období Metternichova absolutizmu s jeho kombinací dusného policejního režimu a hospodářské stagnace, či jen velmi pomalého růstu. Metternichovu vládu těžko označit jako zločinnou – její protagonista nebyl ani krvežíznivec stalinského typu, ba ani nevzdělanec – nebylo metternichovských koncentráků a téměř ani šibenic – celé přízračnosti bylo dosahováno administrativní cestou, svým způsobem dobovým divem byrokratické organizace (z pozdějších dob byla této éře v něčem podobná např. závěrečná perioda husákovské éry – nejvíce tak po roce 1985). Co bylo pro éru biedermeieru nejtypičtější, byl útěk do soukromí, k rodině, naprostá nezajímavost a sterilita veřejného prostoru, ba skoro jeho neexistence. Chod země byl řízen z centrálních byrokratických hradišť ve Vídni, a občan (či lépe poddaný), byť sebe chytřejší a sebe bohatší, neměl na jeho průběh v zásadě žádný vliv. Zároveň se však nikomu nedělo násilí „hrubé“, známé z totalitních period našeho věku. Termín „rebiedermeierizace“ jsme vymysleli s jedním z mých rakouských přátel pro společenskou atmosféru v Rakousku 80. let. Zdá se, že v zemích se středoevropskou tradicí je to typický stav klidových period, kdy společnost je po nejrůznějších revolucích či válkách opět „ustátá“, země bezezbytku rozparcelována mezi nejrůznější politické korporace a možnost přímého vlivu občana, který není profesionálním politikem, na běh věcí se blíží nule. Šíří se atmosféra rezignace a oné zvláštní směsi nudy a existenciálních strachů, tak typické pro „klidná“ období dějin. Nic se neopakuje doslova – tatík Metternich už není jeden, ale je jaksi „rozptýlen“ do několika desítek osob. Občasné volby mohou, podobně jako výrok starořeckých věštíren, politickou scénou trochu zamíchat. Masmédia budí dojem, kolik se hrne událostí a jak se o všem důkladně diskutuje. Namísto domácích koncertů a recitování vlasteneckých veršů nastoupilo video, namísto landpartií za hradby cesty na Mallorku či do Thajska. Klid ostatně není tak nehybný – postmoderní absurdně dobrodružný aspekt světa už se stěží podaří kdy zcela vypudit. Zato, zdá se, není nových Karlů Hynků a jejich Májů.