Mozaika

Proxima Centauri je nepatrný trpaslík

O této hvězdě víme, že je nám ze všech hvězd nejblíže, dělí nás od ní vzdálenost 4,22 světelného roku. S dvojhvězdou Rigil Kent neboli Toliman tvoří trojhvězdu s hvězdářským označením α Centauri. Od nás ji vidět nemůžeme, protože je souhvězdí Kentaura stále pod obzorem. Jde o červeného trpaslíka, na němž čas od času dochází k erupcím. Nedávno ji astronomové ze Ženevské univerzity proměřovali chilským VLT (Very Large Telescope) a zjistili, že její průměr činí 200 000 km, tedy sedmkrát méně než průměr Slunce.

Lovci planetek objevili pátou nejbližší hvězdu

Bonnard Teegarden z Goddardova centra kosmického výzkumu v Marylandu pátral se svými spolupracovníky po nových planetkách a zahlédl hvězdný objekt, který se na obloze pohyboval nečekaně rychle. Šlo o červeného trpaslíka, hvězdu S0025300.5+165258, která sice již byla katalogizována, ale teprve nyní se ukázalo, že je nám velice blízko – ve vzdálenosti pouhých 8,5 světelného roku. Jde tedy o pátou nejbližší hvězdu. První místo zaujímá systém tří hvězd α Centauri (Proxima Centauri je nyní o jeden světelný měsíc blíže než dvojhvězda Rigil Kent), druhé Barnardova hvězda v souhvězdí Hadonoše, vzdálená necelých šest světelných let.

Soustava radioteleskopů k pátrání po mimozemských civilizacích

Začala výstavba 350 dalekohledů, které mají prohloubit možnosti lidstva pátrat po existenci jiného rozumného života ve vesmíru. Astronomové z amerického SETI (Search for Extraterrestrial Inteligence), pracoviště pátrajícího po mimozemských civilizacích, chtějí spojit technické možnosti 350 malých anténních mís o průměru šesti metrů, které se podobají anténám pro příjem satelitní televize.

Tři paraboly jsou už umístěny v Hat Creek v Kalifornii a celá aparatura by měla být zkompletována v roce 2005. Přístroj pojmenovaný ATA (Allen Telescope Array) bude mít plochu 10 000 m². Jeho pořizovací cena se odhaduje na 40 milionů dolarů, což zase není tak mnoho ve srovnání s významným cílem – zjistit, zda ve vesmíru neexistují jiní rozumní tvorové. Dodejme, že na výzkum SETI nedává americká vláda jediný cent, prostředky se získávají ze soukromých zdrojů.

Přístroj bude zkoumat vesmír nikoli u stovek hvězd, jako tomu bylo dosud, ale u milionů. Pracovat bude nepřetržitě a pátrání po mimozemských civilizacích urychlí nejméně stonásobně.

Katastrofa Columbie

Několik týdnů po tom, co se během přistávání rozpadl raketoplán Columbia a zahynulo v něm sedm členů posádky, stále ještě američtí technici nevědí, co bylo příčinou dramatu. Admirál ve výslužbě Harold Gehman, který vede nezávislý vyšetřovací tým CAIB, sice prohlásil, že jeho skupina „začíná sledovat jednu z velmi zajímavých možností“, ale zatím neprozradil jakou. Ještě nějaký čas potrvá, než se shromáždí desetitisíce kousků zbylých z raketoplánu. (Pozn. A. Vítka: Za první měsíc po katastrofě bylo nalezeno 22 563 kusů trosek, z čehož bylo identifikováno 16 063 objektů, včetně všech pneumatik podvozku a 25 z 35 různých nádrží. Celkově jde zhruba o 14,5 tuny materiálu, což však představuje jen asi 13,7 % původní hmotnosti družicového stupně. Protože k zničení Columbie došlo ve výšce 60 kilometrů, jsou úlomky rozhozeny na ploše stovek čtverečních kilometrů. Velmi zajímavým objektem je kus krytu náběžné hrany vyrobený z uhlíkového laminátu. Na jeho vnitřní straně technici nalezli stopy roztaveného hliníku a oceli; nyní zkoumají, jak se tam mohly dostat. Komě toho probíhají počítačové simulace snažící se najít místo, jímž do křídla vnikla žhavá plazma, která v jeho nitru způsobovala katastrofický nárůst teploty.)

Podařilo se najít videozáznam pořizovaný bezprostředně před katastrofou, avšak jeho analýza nepřinesla mnoho nového. Nepoškozená část pásky, končící 13 minut před katastrofou, nesvědčí o tom, že by astronauti v této fázi sestupu byli nějak znepokojeni. Analýza úlomků bude muset být velice pečlivá, nelze totiž vyloučit srážku s kosmickým smetím (ať lidským nebo přírodním). Kolikrát už bylo nutno navigovat raketoplán mezi úlomky družic a nosných raket! Dosud je sledováno jen nějakých 9000 největších úlomků, které zachytí radary, existují však stovky tisíc menších, o nichž toho víme pramálo. NASA se nyní snaží objasnit, co to bylo za předmět o velikosti asi 30 cm, který v druhý den letu sledovala posádka.

Bude první rostlinou na Marsu suchopýr?

Botanikové se domnívají, že první květinou, která by měla šanci uchytit se na Marsu, by mohl být obecně známý suchopýr. Doplňme, že jde o jednoděložnou rostlinu z čeledi šáchorovitých, která má uzoučké listy a její štětinkaté okvětí vytváří na plodu chomáček bělostných chlupů. Suchopýr má rád rašeliniště a vlhké louky.

Botanik Janes Graham z Wisconsinu našel na Špicberkách suchopýr, který výborně snáší tvrdé životní podmínky. K opylení mu stačí vítr, obejde se bez hmyzu. Na Marsu by se tento suchopýr mohl uplatnit záhy poté, co by se lidé rozhodli pozměnit Marsovu atmosféru tím, že by půdu oživovali prostřednictvím mikrobů poutajících oxid uhličitý z atmosféry.

Na cestě k Aldebaranu

Po třiceti letech služby utichá sonda Pioneer 10 na hranicích sluneční soustavy. Právem se o ní hovoří jako o jednom z nejúspěšnějších nástrojů astronomie. Sondu vypustila raketa Atlas Centaur 2. března 1972, a teprve letos 7. února neodpověděla na pokus NASA navázat s ní spojení (k poslednímu kontaktu došlo 23. ledna, kdy už bylo zřetelné, že radioizotopová baterie je téměř vyčerpaná).

Třebaže se při startu konstruktéři obávali, že sonda nevydrží pracovat déle než 21 měsíců, Pioneer 10 plnil své vědecké poslání až do r. 1997. Tehdy byl projekt z finančních důvodů sice ukončen, ale zvědaví technici z Amesova kosmického střediska si nedali pokoj a pravidelně se svého svěřence dotazovali na jeho zdravotní stav. A tak poslední měření kosmického záření odeslal ještě 27. dubna 2002 ze vzdálenosti 80,22 astronomické jednotky od Slunce. Své průkopnické jméno si zasloužil. Má na svém kontě řadu prvenství: jako první proletěl obklíčením pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, využil gravitační podporu vesmírného tělesa k urychlení svého pohybu, oblétl, vyfotografoval a zblízka prozkoumal Jupiter. Nakonec se stal prvním objektem vyrobeným lidmi, který r. 1983 překonal oběžnou dráhu Pluta.

Poté, co se zjistilo, že sonda už na volání ze Země nereaguje, konstatoval Colleen Hartman, šéf oddělení průzkumu sluneční soustavy NASA, že „Pioneer 10 se z vědeckého hlediska řadí mezi dějinně nejvýznamnější a nejúspěšnější průzkumné mise, které kdy byly provedeny“.

Prvotním úkolem sondy bylo pozorovat Jupiter a jeho měsíce. Pioneer 10 změřil magnetické pole obří planety, rozsah její magnetosféry a intenzitu pásů pronikavého záření, které ji obklopují. Tyto informace pak umožnily konstrukci sond Voyager a Galileo, jejichž cílem bylo zkoumat blízké okolí Jupitera detailně. Poté, co se Pioneer 10 od Jupitera vzdálil, pokračoval ve studiu slunečního větru a kosmického záření.

Od Země je sonda vzdálena již asi 12 miliard kilometrů. Její cesta vede směrem k Aldebaranu, který se od nás nachází ve vzdálenosti 89 světelných let. Pioneer 10 by se měl k této hvězdě přiblížit za dva miliony let.

Připomeňme, že malá sondička, ztracená v mezihvězdném prostoru, s sebou unáší zlatou plaketu s podobou nahého muže a ženy a schématem naší sluneční soustavy. Je to vlastně „láhev vhozená do kosmického moře“, jejímž cílem je „doplavat“ k jiným inteligentním bytostem. Nyní, kdy Pioneer 10 definitivně ukončil svou vědeckou aktivitu, se může plně věnovat svému neméně významnému poslání – stát se vyslancem lidstva v mezihvězdném prostoru.

Známe novou skupinu planetek – Apuhele

V polovině února oznámil Brian Marsden z Harvardova-Smithsonova centra pro astrofyziku objev planetky 2003CP20. To by samo o sobě – v době, kdy lovci planetek chrlí pozorování tisíce a tisíce nových asteroidů – nebylo ničím výjimečným.

Celá dráha planetky o průměru několika kilometrů však leží uvnitř dráhy Země kolem Slunce. Od Slunce se nevzdaluje více než 146,4 milionu kilometrů, zatímco Země se mu přibližuje nanejvýše na 147,1 milionu kilometrů.

Planetka 2003CP20 nám tedy nehrozí srážkou, nejblíže se k nám může dostat na 28 milionů kilometrů. Podle B. Marsdena vznikla tato planetka ve větší vzdálenosti od Slunce, než je dnes, ale přiblížil ji k němu gravitační vliv Venuše. Planetka byla vyfotografována v rámci programu LINEAR letos 11. února.

Je nepravděpodobné, že by planetka 2003CP20 poletovala v okolí Slunce sama, časem budou asi objeveny další. Planetku s podobnou dráhou našel už David Tholen z Havajské univerzity, ale nepodařilo se mu pozorování zopakovat. Navrhl, aby se tato rodina planetek nazývala Apuhele, podle havajského slova pro dráhu.

Kromě toho známe dvě skupiny planetek, které protínají zemskou oběžnou dráhu. K těmto takzvaným křižičům patří skupiny Apollo a Aten, přičemž ateny tráví většinu doby oběhu uvnitř dráhy naší planety, apolla mimo ni.

Oteplování Země potvrzují i veverky

Že se naše planeta ohřívá, prokázali už mnozí tvorové, například motýli, mouchy, ptáci a ryby. Nedávno získali kanadští badatelé podobnou výpověď od veverek – prý jde o první savčí svědectví.

Ne všichni živočichové mohou reagovat na oteplování tak, že se stěhují do vyšších zeměpisných šířek. Některé druhy prý rychlému tempu oteplování nestačí, a proto vyhynou. K nim ale zřejmě nebudou patřit kanadské veverky, jak prokázal biolog Andrew McAdam z Alberty. Vyplývá to alespoň z jeho výzkumu čtyř generací veverek žijících v posledních deseti letech v oblasti Yukonu. V roce 1990 přicházela veverčata na svět někdy kolem 8. května, kdežto jejich pravnoučata se v roce 1998 rodila v průměru už 20. dubna. Metodami matematické statistiky pak A. McAdam odlišil změny způsobené podmínkami od změn pramenících z odlišných individuálních vlastností zvířat.

Ukázalo se, že hlavní silou, která vedla k ranějšímu rození veverek, je skutečně změna klimatu. Veverky narozené brzy zjara se dříve dostávají k „prostřenému jarnímu stolu“. Do podzimu mláďata více vyrostou a nastřádají si bohatší zásoby na zimu, tudíž jich více přežije.

„Nakolik ovlivní oteplování člověka?“ ptají se kanadští etologové. „Rozhodně méně než veverky, s proměnami podnebí se vyrovnáváme snáze,“ konstatuje Stan Boutin, člen McAdamova týmu.

Budou předpovědi příchodu El Niña spolehlivější?

Dovědět se, zda v daném roce ovlivní nemalou část planety oceánský proud El Niño, nebude už tak velký problém. Postačí sledovat proměny slanosti Tichého oceánu. V roce, kdy se projevuje El Niño, se teplá povrchová voda rovníkového Tichého oceánu šíří na východ. V Austrálii a v jižní Asii pak zavládne sucho, nedorazí tam monzunové srážky. Silné lijáky naopak zaplaví pobřeží Jižní Ameriky, kde je značně ovlivněn i rybolov.

„El Niño se rodí jednou za tři až sedm let. Věda už porozuměla tomu, proč proud vzniká a kam se hrne, ale neví, proč se perioda jeho příchodu tak výrazně mění,“ konstatuje Tony Busalacchi z Marylandské univerzity.

Motorem El Niña mají být proměny slanosti a hustoty povrchových vod oceánu. Dosud se údaje o slanosti odvozovaly z teploty vody měřené umělými družicemi. Údaje o slanosti tak nebývají vždy dost spolehlivé. T. Busalacchi se dvěma kolegy prověřil hodnoty o Tichém oceánu z let 1980 až 1995, aby závislost El Niña na slanosti moře prověřil přesněji. Zjistil, že nízkou úroveň slanosti v západním Tichém oceánu po šesti měsících následují poměry vhodné pro vznik proudu.

NASA se rozhodla, že v roce 2006 vypustí umělou družici Země Aquarius, která bude měřit slanost oceánů a vytvoří první globální mapu jejich slanosti.

Jak je zamořena nevadská jaderná střelnice

Doposud byly údaje o radioaktivním zamoření americké jaderné střelnice v nevadské poušti utajovány. Do r. 1992 tu USA a Velká Británie nechaly v hloubce několika set metrů pod zemí vybuchnout 828 nukleárních náloží.

Hodnoty uvolňované radioaktivity se tajily, protože z nich lze odvodit typ a sílu testovaných zbraní. Pracovníci Lawrencovy livermorské národní laboratoře v Kalifornii a Losalamoské národní laboratoře v Novém Mexiku teď přesvědčili americké ministerstvo energetiky, aby údaje o jaderné kontaminaci uvolnilo. Zveřejněná data ukazují, že po zastavení pokusů v r. 1992 zde aktivita 43 rozličných izotopů s poločasem rozpadu delším než 10 let činila 4,89 milionu terabecquerelů. To představuje polovinu celkové aktivity radioaktivních izotopů uvolněných při havárii v Černobylu v dubnu 1986.

Úroveň kontaminace v Nevadě klesá s rozpadem krátce žijících izotopů, jako jsou tritium, stroncium a cezium. Podle údajů ministerstva energetiky tu poklesne za 500 let aktivita téměř 600krát, aktivita izotopů bude 8490 terabecquerelů (bude se na ní podílet především plutonium).

Poměrně blízko zásob podzemní vody se uskutečnilo 258 pokusů a livermorská laboratoř již dříve zjistila, že plutonium se podzemní vodou za třicet let prodralo horninami o 1,3 km dále. Třicet kilometrů od místa jednoho z výbuchů leží Amargosa Valley, kde žije 1500 lidí, většinou farmářů. Jsou zde velké mlékárny, které zásobují třicet milionů Kaliforňanů při pobřeží. Střelnici obklopuje území o rozloze 3560 km², kde se chová dobytek a pěstují zemědělské plodiny. Steve Frishman, státní poradce v této sféře, je přesvědčen, že podzemní vody nakonec budou zasaženy, pouze je otázka kdy a v jakém množství. Dosud však radioaktivní zamoření neopustilo území pokusné jaderné střelnice.

Vojenský letoun, který může měsíce létat bez přistání

Bezpilotní letouny už prokázaly svou prospěšnost v řadě vojenských konfliktů. Americké vojenské letectvo nyní zkoumá možnost vytvořit bezpilotní bojový letoun, který by se po měsíce „loudal“ vzduchem bez doplňování paliva a v případě potřeby by mohl zaútočit na nepřátelský cíl. Pro vojáky je taková idea lákavá, ale obávají se použít k tomu účelu atomový pohon – co kdyby byl letoun sestřelen nepřítelem a zřítil se na obydlená místa?

Současné využití bezpilotních letounů například v Afghánistánu však Američany vábí, aby sestrojili nejen výzvědné špionážní letadlo, ale i bojové letadlo pro přímou vojenskou akci. V únoru americké ministerstvo obrany potvrdilo, že v rozpočtu pro rok 2004 počítá s jednou miliardou dolarů pro výzkum a vývoj nejméně dvou verzí bezpilotního letounu poháněného atomovou energií. Jedna z verzí letounu Global Hawk byla nyní představena na konferenci v Albuquerque v Novém Mexiku. Experti tvrdili, že počítají s tím, že by už tato verze mohla setrvávat ve vzduchu ne hodiny, ale celé měsíce.

Přitom idea využít pro letadla atomový pohon není novinkou. Pamětníci potvrdí, že již v padesátých letech 20. století pomýšlely obě velmoci, jak USA, tak Sovětský svaz, na pilotovaná letadla s atomovým motorem. Programy však byly nakonec zastaveny, a to ze dvou důvodů. Letadla by tenkrát byla příliš těžká a také příliš nákladná. Navíc ještě nebyla zvládnuta ochrana před zářením atomového reaktoru.

Americká armádní laboratoř navrhuje, aby se místo klasického atomového reaktoru využilo zařízení pracující s radioaktivním hafniem 178Hf a gama-záření, tedy kvantový nukleonický reaktor. Pronikavé záření by ohřívalo proud vzduchu, jímž by byl letoun poháněn. Vzduch by se pochopitelně čerpal z atmosféry.

Christopher Hamilton z vojenské letecké základny v Ohiu prohlásil, že by takový zdroj energie byl zcela bezpečný, protože by byl nesmírně dobře řiditelný: „Takovému zařízení by patrně nikdo nechtěl být blízko, ale přitom jde o zdroj, který nemůže zabít…“

K čemu vědecká autocenzura?

Věda vchází do údobí nové dobrovolné autocenzury. Tato dobrovolnost je dosti nedobrovolně vynucována strachem z bioterorizmu, obavou z toho, že by vědecký článek mohl přispět teroristickým organizacím při ohrožování lidstva.

Nedávno se vědecká obec seznámila se dvěma případy článků otištěných v časopisech, které vydává Americká mikrobiologická společnost. Hovořil o tom prezident společnosti Ron Atlas na zasedání v Denveru. Jedna z prací obsahovala detaily, které by mohly přispět k výrobě mnohem nebezpečnější podoby určitého toxinu. Nebezpečím se začaly zabývat i špičkové časopisy, jako jsou Nature a Science. Je tedy morální zveřejnit práci, na jejímž podkladě by bylo možno účinněji využít antrax jako teroristickou zbraň? Do jaké míry může autocenzura chránit? Měla by se týkat nejen časopisů, ale i třeba internetu?

Lidskou společnost nečekají lehké doby.