Rudné a uranové hornictví České republiky

Na území ČR leží asi 900 rudných a uranových ložisek, většinou malých rozměrů, a celkem 1400 lokalit s nálezy zlata. V evropském měřítku hrály české země důležitou roli ve 13. století při těžbě stříbra, a pak zejména v 16. století při těžbě cínu. V letech 1400–1600 bylo vydobyto asi až 100 000 tun cínu a kolem roku 1550 poskytovala naše ložiska asi 30 % světové produkce.

Až bude v roce 2005 odstavena uranová šachta v Rožínce, nastane situace, jaká nemá v českém a moravském rudném hornictví za posledních tisíc let obdobu – poprvé po mnoha staletích utichnou všechny rudné šachty na našem území. Nerostné bohatství a hornictví silně ovlivňovalo život a vývoj státních útvarů středoevropského prostoru. Pravděpodobně nejstarší široce rozšířenou hornickou činností na našem území mohlo být rýžování cínu v Krušných horách a ve Slavkovském lese během únětické kultury starší doby bronzové (kolem roku 1800 před Kristem). Přímé doklady zatím scházejí, ale vzhledem k tomu, že větší cínová ložiska jsou v Evropě koncentrována jen do dvou oblastí – do saských a českých Krušných hor a do anglického Cornwallu – můžeme očekávat, že Čechami procházely trasy dálkového obchodu, které vedly do středozemní oblasti a možná i na Blízký východ.

Podobně málo dokladů existuje o keltském dobývání zlata a železa, ale lokalizace hradišť nedaleko od rudních ložisek i obliba kovů mezi Kelty naznačuje širokou hornickou činnost. Slované sice vynikali při zpracování i velmi chudých železných rud, ale hlubinnému hornictví se nejvíc učili od saských horníků. Bez jihlavského a kutnohorského stříbra by bylo stěží možné provést v roce 1300 pod vedením italských bankéřů měnovou a daňovou reformu založenou na oběhu kvalitní stříbrné mince. Bez rudného bohatství by česká a moravská města rostla pomaleji, kostely a katedrály by nejspíš byly menší a kdo ví, jak by dopadlo založení Nového města pražského, Karlštejna a dalších stavebních podniků koncem 13. a v průběhu 14. století.

Rudné bohatství přivádělo do Čech německé horníky a podnikatele, kteří zásobovali horní města nejprve z německé strany, ale postupně rozšířili obchodní sítě do českého vnitrozemí, kde zakládali obchodní stanice a rozšiřovali sféru svých aktivit. Tím přispěli k celkové germanizaci země. Další důležitá etapa vývoje místního průmyslu je spjata zejména s brdským železářstvím (Čechy jako „kovárna“ monarchie) a po roce 1945 i s kontroverzním uranovým hornictvím.

Obsáhlá kniha velkého formátu, vybavená množstvím tabulek, historickými fotografiemi, archivními mapami, geologickými profily a úpravárenskými schématy, představuje sice podle báňského historika L. Jangla „epitaf rudného hornictví“, ale jde o první monografii shrnující údaje o zásobách a vytěženém množství rud, které byly za minulého režimu tajné. Například uranu bylo v letech 1946–2000 vytěženo 107 000 tun a z toho asi polovinu poskytlo příbramské ložisko. Na území ČR bylo zkoumáno 164 uranových ložisek a těženo 66 ložisek. Uranové hornictví za sebou zanechalo 46 milionů m3 odvalů a 19 km2 odkališť. V letech 1965–1990 byly uranovému průmyslu poskytnuty státní dotace ve výši 38 miliard Kč. V roce 1946 pracovala v uranovém hornictví 1000 pracovníků, v roce 1955 již 46 000 (!) a v dalších letech byl dlouhodobý průměr kolem 30 000 lidí. Dlouhou dobu jsme v těžbě uranu zaujímali šesté místo na světě.

Další budoucnost rudného a uranového hornictví je neradostná, v měřítku nejméně dvaceti let nemůžeme očekávat, že bychom se k našim rudným surovinám vrátili. Zato na odvalech zvětrává obrovské množství rudních minerálů. Jen příbramské odvaly mohou obsahovat až 200 000 tun uranu – tedy dvakrát víc, než bylo vytěženo v celém poválečném období. Hrozivě působí tabulky výtěžnosti. Např. výtěžnost silně toxického kadmia byla v Kutné Hoře v letech 1985–1991 pouhých 0,23 %. Zbytek leží na haldách a odkalištích, pomalu se uvolňuje ze sulfidu zinečnatého a váže se do málo pevných vazeb v hydroxidech železa. V dobrém i ve špatném zůstalo po rudném a uranovém hornictví obrovské dědictví. Problém je v tom, že tím dobrým jsme již prošli a teď zůstávají hlavně problémy s placením účtů.

Vraťme se ale ke knize. Podobný přehled u nás nikdy nevyšel. Kniha je cenná tím, že často čerpá z nepublikovaných materiálů a zpráv, které se tak snadno beze stopy ztrácejí. O metalogenezi českého masivu máme řadu publikací, ale scházejí informace o moderní historii šachet, způsobu těžby, a hlavně o úpravě surovin. Ty budou mít klíčový význam při budoucích sanacích kontaminovaných oblastí. Tím kniha dostává nový rozměr – není jenom vzpomínkou těch, kteří „u toho byli“, pomůckou geologů, montanistů a sběratelů minerálů, ale také zdrojem informací pro referáty životního prostředí (obsahuje např. schémata loužení uranových rud).

Milovníky hornictví potěší archivní fotografie starých šachet, důlní plány a barevné fotografie minerálů. Z formálního hlediska mám jednu závažnou výhradu. Kniha obsahuje seznam 79 autorů, hlavní editor Jan Kafka je uveden jen v tiráži. Není zcela jasné, kdo napsal kterou kapitolu a kdo jsou editoři jednotlivých oddílů celého díla. Knihu jsem zatím neviděl v prodeji, takže pro případné zájemce opisuji adresu vydavatelství: Anagram, Přemyslovců 832/50, Ostrava.