BORIA SAX: Zvířata ve Třetí říši

Americký historik a lingvista Boria Sax se ve své knize, která v angličtině vyšla r. 2000, věnuje tématu, jež je zcela mimořádně zajímavé z mnoha hledisek. Na své si přijde zájemce o biologii, psychologii, novodobé dějiny i etiku a lze jen s radostí uvítat, že toto mimořádně bohaté pastviště bylo konečně zmapováno a kniha zpřístupněna i našim čtenářům – kdybych býval měl k dispozici něco jako další život navíc, sám bych se tomuto tématu rád věnoval.

Autor probral vztahování se ke zvířatům v éře nacistického Německa opravdu důkladně. V knize se věnuje dobové zvířecí symbolice, pohledu na živou přírodu, její fungování a ochranu v nacistickém Německu, nakládání se zvířaty při chovu, zabíjení a výzkumu a v posledku i obětování zvířat a lidí. Holokaust po mém soudu správně chápe jako masové lidské oběti v rámci jakéhosi temného kultu. Vysoká úroveň zákonodárství regulujícího ochranu zvířat – jejich životní podmínky, podmínky transportu, pokusy na nich atd. – v Třetí říši je celkem obecně známá a křiklavým způsobem kontrastuje s týráním lidí, jež bylo v podstatě legální. Materiály k tomuto tématu, které Sax snesl, jsou nesmírně zajímavé a každý, koho jen povrchně zajímají psychologické kořeny nacizmu i světlejší protiváhy černých zákoutí tehdejších duší, by si je měl přečíst. Kniha je psána věcně, klidně a nezaujatě, což její účinek ještě zvětšuje. Biolog zajisté velkomyslně přehlédne některá nesprávná užití odborných termínů, způsobená tím, že ani autor, ani překladatel biology nejsou.

Podívejme se zde blíže na kapitolu dvanáctou, věnovanou zoopsychologii v tehdejším Německu. Ta se právě v této době dynamicky rozvíjela, za války byla dotována štědřeji než kdy předtím. Právě v německém či německo-holandském prostoru v té době vznikala etologie, jejíž klíčové práce se tiskly v renomovaném časopise Zeitschrift für Tierpsychologie (založen byl r. 1937, vycházel až do konce války a po jejím skončení opět). Kapitola sleduje osudy klíčových postav tohoto oboru: Oscara Heinrotha, Otto Koehlera, Nikolaa Tinbergena, Karla von Frische a samozřejmě Konrada Lorenze. Jejich odborná soudržnost a solidarita byly pozoruhodné, podíváme-li se na politické propasti, které je dělily – Tinbergen byl řadu let „intektuálním rukojmím“ v táboře sice ne přímo koncentračním, ale jistě málo příjemném, von Frisch mohl jako ,židovský míšenec druhého stupně‘ neustále trnout hrůzou, kdy bude z univerzity vyhozen. Ani ředitel berlínské zoo Heinroth, tehdy už starý, nebyl u nacistů vysoko v kurzu, zato ovšem Konrad Lorenz. V ještě temnějších barvách nežli Ute Deichmannová v knize Biologen unter Hitler líčí Sax jeho činnosti za války, z nichž nejhorší byl podíl na zkoumání 877 německo-polských míšenců (Lorenz byl v té době armádním psychologem). Jedince, kteří byli shledáni méněcennými či asociálními, nečekalo poněmčení, ale koncentrační tábor. Těžko lze Lorenze omlouvat, budiž jen poznamenáno, že dr. Mengele jako věrný žák „sbíral materiál“ pro své učitele von Verschuera a von Nachtsheima, kteří zůstali okrasou univerzitních stolců i po válce a drtivá většina německých antropologů se podílela během války na rasových dobrozdáních týkajících se židovských míšenců– řada židovských rodin se pokoušela alespoň některé dítě zachránit argumentem (většinou nepravdivým), že jeho skutečným otcem je někdo z „árijců“. Našli se i takoví dobrodinci, kteří tuto úlohu, vynášející postavení kdesi mezi kriminálem a velkým kádrovým škraloupem, na sebe vzali – úkolem antropologů bylo potom antropometrickým dobrozdáním ověřit, zda je domněnka pravdivá. Někteří postupovali přísně podle dobových znalostí o paternitě a jejím rozpoznávání, jiní byli velmi benevolentní, jiní opět všechny žádosti šmahem zamítali. (Je třeba podotknout, že zamítnuté nečekal koncentrák, ale plyn.)

Lorenz rovněž za války rozpracoval z mnoha hledisek velmi zajímavou teorii autodomestikace člověka – člověk skutečně vykazuje řadu morfologických i etologických charakteristik svých domestikantů, jak si ostatně povšiml už Darwin. Na rozdíl od Darwina však Lorenzovy sympatie, tak jako v prostředí nacistického Německa všeobecně, nebyly na straně domestikovaných, ale divokých a nespoutaných. Lorenzova nejobsáhlejší publikace na toto téma Die angeborenen Formen möglicher Erfahrung, formálně sice časopisecký článek (publikovaný r. 1943 právě v Zeitschrift für Tierpsychologie), objemem téměř dvou set stran (Sax píše mylně 393) však představující spíše knihu, je podle Saxe nejpromyšlenějším odůvodněním nacistické ideologie na biologické bázi, jaké kdy vyšlo. Lorenzův velmi diskutovaný myšlenkový odkaz je pozoruhodnou ukázkou myšlenkové hloubky a brilantní formulační schopnosti, které jsou zapleteny s dobovými ideologickými proudy. Není to rozhodně důvod k tomu, aby se šmahem odvrhlo vše, co souvisí s Lorenzem – říká-li nám člen NSDAP, že tři a tři je šest, může to být i pravda. Dobře si ještě na charizmatického staříka z doby svého vídeňského exilu vzpomínám. Českého čtenáře bude v překladu Saxovy práce mást, že Lorenzovy knihy nejsou uvedeny pod těmi názvy, jak u nás vyšly, ale pod překlady názvů jejich anglických verzí, vesměs pojmenovaných zcela jinak. Germanofilního čtenáře trochu popudí i některé chyby v němčině, ale celkově je Saxova kniha z těch nejzajímavějších, které může laskavý čtenář na pultech objevit.