Věda v skrytu laboratoří a v novinářských titulcích

Otevřenost univerzit a vědeckých institucí, jejich komunikace s veřejností či jejich vlastní prezentace ve veřejných médiích se v současné době jeví jako úkol nejen samozřejmý, ale také nezbytný. Ačkoliv jsou univerzity velmi staré instituce, vzdělávací či vědecká společenství jsou mnohem starší. Již před více než 2500 lety bylo známo učiliště založené Pythagorem. Pythagorejci ukládali svým členům mlčenlivost, veřejnosti sdělovali jen část svých poznatků. Věřili, že bůh je ukryt v číslech, za něž považovali celá čísla a jejich poměry. Existence druhé odmocniny dvou, čísla, které nemůže být vyjádřeno poměrem dvou čísel, tedy čísla iracionálního, vnesla mezi Pythagorejce zmatek a narušila základy jejich myšlenkového systému.

Členové řádu se zavázali, že nebudou o existenci iracionálních číslech informovat nikoho mimo vlastní společenství. Našel se však někdo, kdo strašné tajemství nedokázal skrývat a vyzradil ho. Byl to Hippasus. O trestu, který mu za to byl uložen, existuje řada legend. Dle jedněch byl samotným Pythagorem uškrcen, dle jiných utopen. Některé legendy naznačují, že ostatní členové řádu nalodili zrádce na loď, kterou pak na otevřeném moři potopili. Další zprávy uvádějí, že členové řádu vykopali ještě žijícímu Hippasovi hrob a mystickými praktikami ho přivedli k smrti. Jisto je, že po dlouhou dobu vědci své postupy i výsledky udržovali v kruhu vzdělaných, a tedy zasvěcených.

S rozvojem vědeckých časopisů v 19., a zejména 20. století se stalo normou, že poznatek či objev má být publikován nejprve v písemnictví odborném, a pak teprve ve veřejných médiích. To má svůj hluboký smysl: oponentní řízení v odborných časopisech je většinou pro daný objev či poznatek významnou zárukou.

Moderní doba je jiná. Velké univerzity a další výzkumné instituce se snaží informovat veřejnost také o vědeckých plánech, příslibech jejich řešení, předběžných výsledcích, popř. výsledcích, které teprve byly odeslány k publikaci. Čím je objev či příslib nebo jen náznak objevu senzačnější, tím spíše můžeme čekat, že bude oznámen laické veřejnosti dříve, než bude akceptován veřejností odbornou. Kolik jsme toho jen za poslední rok slyšeli o devitalizaci, která nikdy nevedla k článkům publikovaným v relevantních časopisech? Na stránkách denního tisku či týdeníků jsou podrobně probírány některé závěry studií, např. studie o hormonální substituční léčbě v menopauze. Zcela nově se v novinách referovalo o prvním případu podání kmenových buněk nemocnému s infarktem myokardu či jinému s těžkým poškozením míchy. Tím, že se v médiích často objeví data nehotová, předčasná a odborníky zatím nepřijatá, byť třeba velmi nadějná, stávají se jakousi paralelní strukturou k vědeckým časopisům. Na jedné straně otevírají veřejnosti okno k vážným problémům, na druhé straně chtě nechtě získávají roli, kterou do té doby mělo pouze písemnictví odborné, uplatňující klasické postupy ověřování vědecké práce, především nezávislé recenzní řízení. Otevření univerzit a vědeckých institucí veřejnosti má tedy řadu aspektů, které nemusí mít jednoznačně kladné znaménko.

K tomu všemu musíme připočítat až dryáčnicky zneužívaný argument, že daňoví poplatníci mají právo vědět, co se s penězi ze státního rozpočtu určenými na vědu děje. Potom dostaneme obraz toho, že i ve vědě média pomalu rozhodují o tom, co je - činnost významná a kdo je proslulý vědec. Na poli lékařského výzkumu jde o téma ještě lechtivější, se všemi aspekty medializace medicíny. Žebříčky nejvýznamnějších (rozuměj často mediálně nejznámějších) lékařů se stávají přitažlivým tématem příloh velkých deníků. A právě na tom se dá lehce demonstrovat ošidnost mediální popularity jak problému, tak osobnosti. Antonín Holý, objevitel léků na řadu závažných onemocnění, pracoval po většinu své kariéry bez mediální pozornosti. Řekl bych, že jeho objevům to příliš neuškodilo. Je dobře, že dnes o nich ví i široká veřejnost. Jak by ale asi celá věc dopadla, kdyby byly zprávy o možných objevech vypouštěny hned po prvních krůčcích učiněných v laboratoři, si můžeme jen domýšlet.

Být na výsluní novin či televize může být příjemné zejména v době, ve které jsou média skutečně schopna z průměrných činit nadprůměrné, či zatím nepřesně konturovanou naději vydávat za reálnou možnost. Ne všichni vědci však pozornost veřejnosti považují za příjemnou. Patřil mezi ně i Claude Bernard, zakladatel moderní patofyziologie, který při jedné takové příležitosti řekl chvála těch, kteří ničemu nerozumějí, je ponižující. Mnohem vážnější je fakt, že výzkum stojí mnoho peněz. Ten základní je dotován ze státních rozpočtů a státní rozpočty ovládají politici. Čerpají skutečně informace ze seriózních závěrů výzkumných zpráv? Spíše jen výjimečně. Je proto v absolutním zájmu vědy, vědeckých pracovníků a vědeckých i akademických institucí, aby věda byla významným mediálním tématem. A právě Skylla mlčení či nezodpovědného referování o vědě a Charybda nudně či příliš podrobně podané seriózní informace jsou tou dimenzí problému, v níž se pohybují jak média, tak ti, jimž jsou média určena.