Krokodýlí receptory pro pohyb vodní hladiny

Krokodýli jsou známí a obávaní zejména pro strategii lovu – těsně při hladině čekají, až žíznivý živočich vstoupí do vody, a pak bleskurychle zaútočí. Co krokodýlům umožňuje, že blízkost potenciální kořisti vycítí jak ve dne, tak v noci? Podle Daphne Soarseové z Marylandské univerzity mají v kůži okolo ústního otvoru receptory pro pohyb vodní hladiny. V místě receptoru je krokodýlí kůže pigmentovaná a tvoří prohlubeniny. Nejsou v nich ale žádné speciální senzorické buňky (jaké např. v uchu přenášejí informace o tlakových vlnách vzduchu), nýbrž jen velmi ztenčená a hojně inervovaná kůže. Ta pravděpodobně funguje jako membrána – kmitá podle měnícího se tlaku vody. Tím vybudí v nervovém vlákně vzruchy, které se trojklanným nervem přenášejí do mozku. Při konstantním tlaku se nervové vlákno vedoucí z receptoru rychle inaktivuje, to znamená, že receptor slouží přenosu informací o změně tlaku vyvolané vlněním hladiny. Funkce kožních prohlubenin jakožto receptorů je zřejmá také z toho, že na zvlnění hladiny krokodýli nereagují (ani pohybem hlavy, ani výpadem ve směru, odkud vlnění vychází), jestliže mají hlavu úplně pod hladinou nebo úplně na vzduchu, popř. když mají kůži na tlamě pokrytou pružnou hmotou.

Nervová vlákna receptoru procházejí kostí, a proto lze najít v čelistních kostech všech žijících druhů krokodýlů (na rozdíl od jejich příbuzných gekonů, scinků, leguánů a varanů) velké množství otvůrků rozesetých do tvaru šestihranu. D. Soarseovou zajímalo, zda měly takto uspořádané čelistní otvůrky i vyhynulé druhy krokodýlů, a našla je pouze u fosilií druhů, které žily ve vodě. Vývoj kožních receptorů pro pohyb vodní hladiny datuje Daphne Soarseová do časné jury, kdy po zemi začínali běhat dinosauři. (Nature 47, 241–242, 2002)