Hospodářství po staročesku

Stará je snaha obhospodařovat zemi, staré je i slovo hospodaření, resp. jeho základ. Čteme-li zvukomalebný archaický verš Julia Zeyera „Ó nejsladší hospodo mých snů, hle, touhou hynu jak luna bledá, které ubývá“, nejdřív si vybavíme orosené půllitry v zahrádce pod kaštany, a teprve potom vstřebáme obsah sdělení – básníkovo milostné poselství hospodě, paní jeho srdce. A přece kořeny obou zmíněných hospod sahají do téže prastaré slovotvorné vrstvy.

Ve staročeštině byl hospod nejprve pán vůbec, hlava rodiny, hospodář (později byl význam slova zúžen na Boha, Hospodina). Základní praslovanský gospod obsahuje nejspíše dvě slova, ghosti (host, příchozí) a potis (pán). Předpokládané ghosti-potis lze vykládat jako pán hostů (hostitel), ale také jako host-pán. V nejstarších dobách vybíral vládce kmene (kníže-pán) od svých poddaných daně v podobě darů, buď drahocenných předmětů, nebo naturálií potřebných pro živobytí. Zprvu šlo o dary dobrovolné, jejichž velikost se víceméně řídila dárcovou zámožností (mocenské ukládání daní přišlo až později). U severních Germánů se dochoval příběh o tom, jak bůh Odin vybírá dary jakožto gestr (host), a u Slovanů to mohlo být pojímáno stejně, tj. „vládce přicházející jako host pro dary“.

Staročeské hospoda znamenalo pána domu či paní domu, potom se slovo přeneslo na název jejich domácnosti, a posléze i na souhrn jejich rodiny s čeledí. Vzniklo z gospod (pán) patrně jako hromadné jméno používané k oslovení (gospodja, redukcí potom gospoda). Postup k dalším významům vzešel z poměru hosta (příchozího cizince) k pánu a paní domu. Své hostitele host tituloval „hospodo!“ Oni byli jeho hospoda, v tom tkvělo staré pojetí hostitelské, ale brzy se metonymicky vyvinulo nové. Z hospody se stal dům nabídnutý hostu, potom dům poskytující hostu (resp. zákazníkovi) ubytování a jídlo za určitý poplatek, a nakonec i dům poskytující za poplatek jenom jídlo. Pán a paní už nebyli hospoda, nýbrž hospodář a hospodyně. Na původní význam slova však poukazuje dosud známé: „Hospodo, platím!“ (oslovován pochopitelně není dům).

Vraťme se ještě k hostům. Slovo gost předpokládáme už v praslovanštině a zároveň i jinde (např. v jazyce Germánů, viz dnešní něm. Gast). Znamenalo tolik co cizinec, příchozí. Kuriózní je však rozdvojení významu v latině, kde hostis lze najít jak ve významu cizinec či příchozí, tak ve významu nepřítel. Zřejmě bylo potřeba rozlišit příchozí cizince na vítané a nevítané, tedy na hosty a nepřátele.

Jakkoli nám (správně) připadá, že hostinec je jemnějším synonymem hospody, etymologicky se nevztahuje k hospodovi (pánovi), ale přímo k hostu. První doklady o něm máme ze slovenštiny, a to až z konce 17. století (čeština slovo převzala o sto let později). S hostem souvisí i hotel, který se k nám dostal prostřednictvím francouzštiny. Pochází však ze středolatinského hospitale (místnost pro hosty), které poukazuje k hospes (host). Hospitovat znamená být přítomen jako host při vyučování; hospitalizovat znamená umístit do nemocnice. Hospic (útulek pro nemocné) jsme kdysi převzali z němčiny, ale vztahuje se k lat. hospitium, pohostinství, přátelské přijetí, tedy opět k hospes (gen. hospitis). Hosteska (průvodkyně, informátorka) je vlastně hostitelka (převzato z angl. hostess).

Nakonec si ještě všimněme obohacení slova hospodařit o význam šetřit a jednoznačného zúžení významu hospodárný na šetrný. Motivaci zúžení nejlépe objasníme individuálním pokusem o hospodaření s čímkoli. ¹⁾