Co největší štěstí pro co nejvíce lidí

Utilitarizmus obvykle chápeme jako krátkozraké prospěchářství, ale ona je to etická, sociologická, ekonomická a právní teorie, jejímž cílem je zajistit „co největší štěstí pro co nejvíce lidí“. Její zakladatel anglický filozof a právník Jeremy Bentham (1748–1832) vydal r. 1870 své stěžejní dílo „Úvod do principů morálky a zákonodárství“. Bentham tvrdil, že správnost nějaké akce nemá žádné „vnitřní“ odůvodnění, ale spočívá v „hedonickém výpočtu“ – prostě se od vyvolaného štěstí jedněch odečítá bolest a trápení druhých. M. J. Roberts a M. R. Reich, autoři článku „Etická analýza veřejného zdravotnictví“ (The Lancet 359, 1055, 2002), se na Benthama odvolávají. Ve zdravotnictví ovšem hned narazíme na problém „přidělování“ omezených možností péče, na potřebu ovlivňovat individuální životní styl osvětou a omezovat svobodu jedinců, aby se zabránilo přenosu infekčních nemocí. Při některých infekcích, zejména při epidemiích, to nebýval problém, ale např. v souvislosti s aidsem to problém je. Protože však je obtížné dospět ke shodě všech zúčastněných nebo postižených, navrhují autoři obecný filozofický přístup založený na třech principech: Především je to utilitarizmus (aby co nejvíce lidí bylo zdravých a šťastných a co nejméně nemocných a nešťastných), pak liberalizmus (dosáhnout rovnováhy mezi právy a příležitostmi) a konečně komunitarizmus (zdůraznění kvalit a zásluh a ctností prospívajících obci). Samozřejmě je vždy problém v tom, kdo rozhodne, co je utilitární a co není. Existuje například komunitarizmus relativistický (každá společnost si určuje své normy) a komunitarizmus univerzalistický, který věří na jednotnou pravdu, jež určuje charakter ctností a nectností v každé „dobré společnosti“. V prvém případě to připomíná A. Giddense, v druhém F. Fukuyamu. A k tomu všemu přistupují otázky způsobu oprávnění, odhodlání k morálním rozhodnutím, ale i problém feminizmu a „pozitivní diskriminace“. Když můžeme mít „peoplemetry“ k sledovanosti televizních kanálů, třeba bychom mohli mít „hedonometry“, které by do centrální počítačové databáze dodávaly sumy zjištěného štěstí, spokojenosti, zdraví, pravdy a lásky – ovšem jako subjektivních pocitů – a od toho by se odečítaly pocity nenávisti, závisti, strachu, starostí, nemocí. Získaná výsledná suma by ukazovala úspěšnost společnosti. Mohlo by to fungovat místo voleb – nebo snad jsou těmi hedonometry volební lístky?