Proč se kosi rozvádějí?

Mít partnera, který se nestará o domácnost a rodinu, je holé neštěstí. Není tedy divu, že řada lidí hnána svou svobodnou vůlí (přesněji řečeno „snahou“ zvýšit svůj reprodukční úspěch) hledá partnera kvalitnějšího, který je ochoten pro rodinu utratit více zdrojů (času, energie, peněz), a tedy mu zbude méně času a energie na zálety. Jde-li o muže, stěží „zaseje královský oves“ někde u sousedů, což je situace, která u člověka často končívá rozvodem. Ostatně nejen lidští partneři, ale i prostá zvěř někdy ruší své rozmnožovací závazky. Proč se tedy nepodívat na to, zda je toto „rozvodové“ chování adaptací, či jen vedlejším produktem něčeho jiného.

Pěkně by se to dalo vybádat třeba u ptáků, kteří většinou nepěstují „lásku na celý život“ (navzdory dojemným, ale nepravdivým povídáním o bělostných labutích, jež žalem hynou po ztrátě toho „jediného pravého“). Nejprve si ovšem musíme jasně definovat, co vůbec „rozvod“ v ptačím světě je: Nastane tehdy, když se partneři, kteří spolu v minulé sezoně hnízdili, „rozejdou“ (či spíše „rozletí“) a alespoň jeden z nich zahnízdí s partnerem jiným (druhý zahnízdit může, ale nemusí). Do rozvodové kategorie pochopitelně nespadají „ovdovělí“ jedinci – s mrtvým partnerem se hnízdí dost těžko, takže zahnízdění s někým jiným nevyhnutelně vyplývá z podstaty věci. Ovšem i v případě, že oba bývalí partneři zahnízdí v dalším roce každý sám (což se děje běžně), zůstává nezodpovězena základní otázka: Je to náhoda (partneři se po zimě jednoduše nenajdou nebo nechtějí riskovat zdlouhavé čekání na ještě nepřilétnuvšího manžela či manželku a raději zahnízdí s někým jiným), nebo adaptace (ptáci si vybírají kvalitnějšího partnera než v minulé sezoně a mají vyšší reprodukční úspěch)? Ideálním modelovým druhem pro rozřešení této hádanky je kos černý. Jeho městské populace nemigrují, a navíc městští kosi vykazují velkou věrnost místu hnízdění. Toho využili Michael Streif a Anne Rasaeová, kteří označkovali kosy hnízdící v botanické zahradě v Bonnu, a potom po čtyři roky sledovali všechny jejich rodinné peripetie (Ibis 143, 2001, 554).

Celková míra rozvodovosti byla v rámci sezony 5,1 %, zatímco do další sezony se průměrně rozvedlo 19,3 % kosích manželů. Ukázalo se, že z párů, které v dané sezoně vychovaly alespoň jedno mládě, jich zůstalo do další sezony pohromadě 68 %, zatímco z „bezdětných“ párů zůstalo spolu jen 28 %. Rozvod měl odlišný dopad na reprodukci samiček a samečků. Zatímco samice, které se rozvedly, měly s novým samečkem větší reprodukční úspěch, rozmnožovali se rozvedení samečkové se stejným úspěchem jako „za starých časů“. Samice, které svého partnera poslaly k šípku, zvýšily svůj úspěch při rozmnožování na úroveň nerozvedených, a tedy asi spokojených samiček, které zůstaly se svými partnery z minulosti.

Rozvedené samice tedy s novým partnerem vychovaly více mláďat. Jenže kvantita není kvalita. Tu můžeme u ptáků měřit tělesnou hmotností – hmotnost mláděte má významný vliv na pravděpodobnost, zda mládě přežije zimu. Skutečně se ukázalo, že mláďata rozvedených samic byla těžší, a tedy kvalitnější. Tento efekt nebyl vysvětlitelný ani kvalitou teritoria, ani věkem a zkušeností samice, které by potenciálně mohly vést k podobnému výsledku.

Zjištění, že samice, která má podprůměrný reprodukční úspěch, odchází z rodiny a po zahnízdění s novým partnerem dosáhne vyššího reprodukčního úspěchu (který odpovídá populačnímu průměru), podporuje hypotézu, že rozvodové chování kosů je samičí adaptací. Podnětem pro takové chování může být jednoduše počet či vůbec (ne)přítomnost vyvedených mláďat. Tomu nasvědčují i výsledky rozvodových studií u jiných druhů ptáků. Např. se zjistilo, že přidáním vajec do hnízd sýkory koňadry se normální míra rozvodovosti sníží, naopak redukce velikosti snůšky vede k tomu, že se svazek spíše rozpadne. Smysl takového chování sýkor je nasnadě.

Jiná řešení neúspěchu při šíření svých vlastních genů už adaptivní být nemusejí. Například lidé se mohou nejen rozvést, ale třeba i adoptovat nepříbuzné, zato však „malé roztomilé bezmocné bytosti“ (Zrzavý, Vesmír 78, 225, 1999) – což mohou být překvapivě i děti. Ani takovými omyly se nemůžeme chlubit jen my sami, „vrchol evolučního pokroku“ – k adopci nevlastních mláďat (stejného, někdy však i jiného druhu) totiž dochází i u ptáků. Pěkným příkladem je třeba samice pěnice černohlavé, která adoptovala opuštěnou snůšku strnada obecného (Wilson Bulletin 112, 542, 2000). Podobných příkladů známe z našeho sociálního okolí řadu – mezidruhových „adopcí“ roztomilých mopslíků či koťátek různými dámami je všude plno. Stejně tak jako u pěnice krmící mladé strnádky zbudou genům „oči pro pláč“, zato pudy jsou uspokojeny.