Popření popření

Říká se, že dvojí zápor ve větě nutno chápat jako klad. Je to pravda? Platí to za všech okolností? Zahrajme si na detektivy, protřepejme všechny typy vět se záporem a obraťme je naruby. Stručně k pravidlům hry: Jde-li o větu, pak nás bude zajímat především zápor mluvnický, tj. zapojený do skladebních vztahů. Tento mluvnický zápor je dvojí – větný a členský. Buď záporným přísudkovým slovesem popřeme obsah celé věty (nepřišel k nám odborník), nebo popřeme pouze jeden větný člen (přišel k nám ne odborník, ale babral). Hovorově lze zápor vyjádřit také citoslovečnými výrazy, např. čerta starýho, pendrek, houby, starou belu (přišel k nám houby odborník, opravil pendrek). Kromě mluvnického záporu můžeme použít zápor čistě slovní (přišel k nám neodborník), který nutně nemusíme vytvořit záporkou, existují i slova protikladného významu (přišel k nám amatér).

Větný a členský zápor lze sice nahrazovat jeden druhým, ale nikoli bez rizika. Např. přišli ne všichni je jednoznačné, kdežto nepřišli všichni je poněkud zavádějící; setkala jsem se s chybným výkladem: nepřišel nikdo (byť jde o zápornou větu, v níž slovo „všichni“ v tomto smyslu nemá co dělat). A teď co se stane, jestliže se setká např. větný zápor se záporem slovním: nepřišel k nám neodborník. Znamená to totéž co přišel odborník? Ne tak docela. Dvojím záporem naznačuji, že asi přišel odborník, ale krk bych za jeho odbornost nedala. Když o své kolegyni řeknete, že není nehezká, je v tom trocha opatrnosti, popřením protikladu docílíte oslabení. Podobného zmírnění lze docílit i použitím členského a slovního záporu (vyslovil se ne nepříznivě).

Víme už, že lze popřít buď větu jako celek, nebo jen její část. Občas to ale neumíme rozlišit. Řeknu-li nestalo se to mou vinou, může to znamenat buď popření celku, tj. nestalo se to (i když mělo) a je to má vina, nebo popření větného členu vina, tj. ne mou vinou se to (neštěstí) stalo.

Klad a zápor ve větě si nepředstavujme jako elektrický náboj. Jazyk disponuje prostředky přibližujícími výpověď směrem před jeden či druhý „pól“, popř. za něj. Využívá k tomu slov málem, skoro, téměř, užuž apod. Vsunuta mohou být jak do vět kladných, tak do vět záporných, často i při tomtéž slovním obsazení. Např. „málem jsem ten vlak stihl“ (ujel mi o chlup), nebo „málem jsem ten vlak nestihl“ (neujel mi, ale stihl jsem ho o chlup). Za předpokladu, že oba mluvčí vyběhli v tutéž chvíli a stíhali tentýž vlak, dorazil druhý z nich o „2 málem“ dříve než první.

V některých větách říkáme kladem i záporem totéž, např. „bojím se, že mi vlak ujede“ vyjadřuje stejnou obavu jako „bojím se, aby mi vlak neujel“. O znaménku věty rozhoduje jen volba spojky. Je to ale zvláštnost, která se týká pouze vět navazujících na vyjádření obav či strachu.

Zamysleme se nad otázkami „máš hlad?“ a „nemáš hlad?“. Je mezi nimi rozdíl? Možnosti jsou dvě a je jedno, na kterou se zeptáme. Svět se nezboří, jestli dotyčný má, nebo nemá hlad (buď mu něco uvaříme, nebo neuvaříme). Jestliže ale máme na výsledku osobní zájem, zvolíme spíš formu, která je našemu přání bližší. Otázka „neodnese nám vítr střechu?“ signalizuje, že si vroucně přejeme, aby ji neodnesl. Naproti tomu otázka „pane doktore, uzdraví se maminka?“ prozrazuje, jak silně toužíme, aby se uzdravila.

Nakonec se vraťme k dvojímu záporu. „Ach není tu není, co by mě těšilo...“ Věta dvojitě popřena, a přece se tím bolestné vyznění písně neruší, ale naopak zesiluje. Podobně „to dítě nepřestane a nepřestane..“ Vstupní pravidlo proto musíme doplnit: Dva zápory v téže větě se navzájem ruší jen tehdy, jsou-li různého druhu, např. větný a slovní, popř. členský a slovní. Rušení ovšem bývá provázeno jemným významovým posunem. ¹⁾