Návod na úspěšnou introdukci

Většinou se mělo za to, že k uchycení nepůvodních druhů se nejlépe hodí druhově chudá území, např. lokality v mírných šířkách nebo ostrovy, protože tam nejsou přistěhovalci vystaveni tak tvrdé konkurenci jako třeba v tropech. Tim Blackburn a Richard Duncan přezkoumali všechny známé historické introdukce ptáků a poukázali na to, že ani druhy ptáků, ani místa nebyly k introdukcím vybírány náhodně. Proto je obraz o možnostech usídlení vzniklý z těchto údajů zavádějící. Při historických pokusech se totiž dávala přednost území s lepšími možnostmi pro uchycení daných druhů. Tuto skutečnost vzali Blackburn s Duncanem v úvahu a dospěli k závěru, že nejsou žádné rozdíly v úspěšnosti introdukce ptáků ani mezi ostrovy a pevninou, ani mezi různými zeměpisnými šířkami. Jako oblasti novým osídlencům nejpříznivější jim dokonce vyšly Střední i Jižní Amerika a africké tropy! Hlavním předpokladem úspěšné introdukce je zřejmě jednak podobnost mezi klimatem v oblasti původního rozšíření a v místě vypuštění, jednak velikost původního areálu. Nejlepší vyhlídky na zdárnou aklimatizaci mají druhy přesídlené v rámci stejné biogeografické oblasti a stejného podnebného pásu, jež zároveň mají velký areál rozšíření. Vlastnosti, které bývají v souvislosti s introdukčním zdarem uváděny v literatuře (velikost těla, velikost snůšky, délka inkubace, rychlost růstu populace), jsou zřejmě nepodstatné. (Nature 414, 195–196, 2001)