Mozaika

Jak často nás ohrožuje vzplanutí záření gama?

Kolem naší planety si to 15. prosince profrčela další planetka, která by při srážce stačila vyvolat katastrofu. Planetky však nejsou jediným nebezpečím přicházejícím z vesmíru. Nejhorší jsou vzplanutí záření gama. Tyto zabijácké výrony záření představují patrně poslední výkřik velmi hmotných hvězd hroutících se do černých děr.

Jak často nám taková sprška hrozí? Nové výpočty zveřejnili John Scalo a John Craig Wheeler z Texaské univerzity v Austinu. Došli k udivujícímu zjištění. Vzplanutí natolik silné, aby ovlivnilo život na Zemi, se už odehrálo tisíckrát! Záření gama tedy zasahuje Zemi v průměru každých pět milionů let, a nejen nás, ale každou planetu v celé Galaxii.

Toto vzplanutí (předzvěst nadcházející hrůzy) trvá jen asi deset sekund, takže živé tvory nezabíjí. Pravá hrůza nastane až potom. Z atomů atmosféry se odtrhují elektrony a zemský povrch je pak vystaven ultrafialovému záření Slunce, které může citlivější druhy živočichů zabít a dalším poškodit geny. Bez ochranného štítu ozonosféry by vše vypadalo docela jinak. I změny vyvolané desetivteřinovým výkřikem umírající hvězdy působí týdny či měsíce a pozměňují krátce žijící druhy, například bakterie nebo houby.

Astronomové vyzývají biology, aby zkoumali, jestli vesmírné katastrofy skutečně ovlivňovaly (poznamenávaly) život zhruba v intervalu pěti milionů let.

Moře na Europě (jednom z měsíců Jupiterových) může být plné života. I červenavé zbarvení může být způsobeno tamním životem, soudí astrogeofyzik Bred Dalton. Europu pozoroval dalekohledem už Galileo Galilei, ale na zvláštnosti tohoto měsíce upozornily až kosmické sondy. Astronomové sice záhy zjistili, že je jeho povrch tvořen vodou (resp. ledem), ale stále nemohli přijít na to, proč tento led pohlcuje infračervené záření jinak než led na Zemi. Tušili jen, že molekuly vody na Europě „něco“ drží pohromadě – například by to mohl být síran hořečnatý.

Na mnoho objevů lidé přijdou náhodou. Jednoho dne se Dalton zeptal svého známého z Yellowstonského parku, jestli nezná nějaké bakterie schopné žít v podmínkách podobných jako ve vesmíru. Řekl mu hned o třech takových bakteriích, a ty pak Dalton studoval za podmínek, jaké vládnou na Europě (při teplotě minus 170 °C a prakticky ve vzduchoprázdnu). Zjistil, že se jejich infračervené spektrum podobá spektru, které má led na Europě. Zjištění vědce šokovalo, byly to známé bakterie, například Escherichia coli (žijící v našich střevech) nebo Deimococus radiodurans (schopná žít ve vodě jaderného reaktoru). Jsou podobné bakterie obsaženy v ledu Europy?

Nejde jen o infračervené spektrum bakterií, ale také o jejich zbarvení, které by mohlo objasnit červenavou barvu Europy. Hnědé a růžové bakterie samozřejmě nežijí na povrchu měsíce, mohou však existovat ve vodě či ledu a dostávat se občas ven, když se to z nějakých důvodů „zamíchá“.

Svou domněnku Dalton přednese na příštím zasedání v Houstonu, věnovaném již tradičně planetám a měsícům. Vědečtí oponenti se na to už chystají.

Proč je Měsíc rozryt tolika krátery? začali se ptát lidé, jakmile se na něj poprvé podívali dalekohledem. Nejsou to sopky? Teprve výzkumy Měsíce po 2. světové válce přivedly astronomy k přesvědčení, že velké krátery na měsíčním povrchu vznikly v důsledku intenzivního bombardování planetkami o průměru až 100 km, které předtím kroužily ve sluneční soustavě.

Před čtyřmi miliardami let prožil Měsíc období (asi sto milionů let) „pozdního těžkého bombardování“. Kde se ale tato tělesa skrývala předtím, v průběhu prvních šesti set milionů let od zformování sluneční soustavy?

Znovu se o tom diskutovalo na zasedání amerických astronomů v New Orleansu. John Chambers z Kalifornie si myslí, že „střely“, které Měsíc tak poznamenaly, přebývaly zprvu v pásu planetek. Z počítačového modelu zjistil, že by „viníkem“ mohla být planeta, která se zrodila poblíž Marsu v počáteční sluneční soustavě. Blízkost s Marsem jí ale moc nesvědčila, až byla nakonec jeho gravitačními šťouchanci během stovek milionů let vystrkána na velice protáhlou oběžnou dráhu, která se přibližovala jednak Slunci, jednak drahám Jupiteru a Saturnu. Tím ale pořádně „zamíchala“ drahami planetek, které se začaly vydávat do vnitřních oblastí sluneční soustavy a srážely se i s Měsícem. Nakonec předpokládaná planeta skončila své putování tím, že vlétla do Slunce.

Možná bude na Marsu příjemněji, než jsme si dosud představovali. Něco takového alespoň naznačují snímky předávané umělou družicí Mars Global Surveyor. Porovnáním snímků jižní polární čepičky ze dvou po sobě následujících letních období astronomové zjistili, že se rozloha zaledněných polárních oblastí zmenšila. Jde o náhodný výkyv, nebo o projev dlouhodobého trendu? Otepluje se kromě Země i Mars? Jistě je to znepokojivé, ale pro případné kolonisty Marsu by to mohlo být nadějné. Kdyby polární čepičky roztály, zvýšila by se hustota Marsovy atmosféry až na desetinu hustoty zemského ovzduší. Osadníci na Marsu by pak nemuseli nosit těžké skafandry, ale stačily by jim lehčí dýchací přístroje.

O tom, že se polární pokryv Marsu mění sezonně, víme už dlouho. Oxid uhličitý tvořící led mrzne na podzim a v zimě, vypařuje se na jaře a v létě. Rozdílná situace v tomtéž ročním období je ale novinkou. Je to jen dočasná změna, jaké na Zemi působí například El Niño? Nesmíme zapomenout, že letos mimo jiné došlo na Marsu k prašné bouři, která tamní teplotu zvýšila místy až o 10 °C.

Mimo jiné odhalila Mars Global Surveyor dvě oblasti bohaté na krevel, jehož vznik bývá provázen přítomností vody. Na jednom z těchto míst by v budoucnu mělo přistát automatické vozítko a prozkoumat to tam podrobněji.

Na většině betlémů září o Vánocích hvězda. Napsalo se už mnoho úvah o tom, zda to byla kometa, nebo supernova. Z Evangelia podle Matouše víme, že „když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“

Americký astronom Michael Molnar tvrdí, že nalezl o této hvězdě zmínku jinde než v Bibli. Vychází z toho, že betlémská hvězda byla ve skutečnosti dvojí konjunkce Jupitera, které se odehrály, když se tato planeta ocitla v souhvězdí Berana. Zvláštní úkaz zaujal římské astrology, kteří si jej spojili s narozením božského krále v Judeji. M. Molnar našel o tomto úkazu zmínku ve spisu Mathesis, který napsal r. 334 n. l. římský astrolog Firmicus Maternus.

O tomto astrologovi je známo, že zavrhl pohanské náboženství a stal se křesťanem. Proto Molnara překvapilo, že Maternus ve své knize nespojuje betlémský úkaz na obloze s Ježíšovým jménem. Dá se to ale pochopit – první křesťané nechtěli svou víru slučovat s astrology-pohany. Maternus chtěl svá pozorování betlémské hvězdy využít k podpoře křesťanství a od čehokoliv, co bylo tehdy spojováno s pohanstvím, se distancoval.

Stýskáme si leckdy nad tím, že naše děti surfují internetovým mořem informací a nemohou se od toho odtrhnout, jejich vývoj je poněkud jednostranný, izolovaný od kontaktů s živými lidmi. Andrew Oswald z Univezity ve Warwicku však tvrdí, že jeho spoluobčanům surfování na internetu v rozvoji neškodí. Vyšetřil 2500 Britů a zjistil, že uživatelé internetu jsou daleko společenštější než ti, kteří tuto síť nenavštěvují. Navíc jsou vzdělanější a zastávají lépe placená místa. Mimochodem – pravidelněji chodí do kostela a častěji bývají členy různých dobrovolných organizací.

Zkrátka mezi těmi, kdo na internetu surfují, a těmi, kdo nesurfují, je nemalý rozdíl. A přitom – překvapivě – návštěvníci internetu nevysedávají u počítače podstatně déle než lidé, kteří internet nevyužívají. Nejspíš se asi méně dívají na televizi. Berme tuto informaci jako radu, kde vzít chybějící čas.

Byli jste očkováni tak, jak jste měli být? Pak můžete očekávat nejen odolnost vůči příslušným chorobám, ale navíc znamenitý bonus. Závěr výzkumu Reného Verreaulta z Lavalovy univerzity v Quebeku ukazuje, jak můžeme být za odpovědný vztah k svému tělu odměněni.

Po pět let sledovali kanadští lékaři údaje o čtyřech tisících starších lidí a hledali souvislost výskytu Alzheimerovy choroby s řadou faktorů, mezi jiným také s tím, jak byli lidé odpovědně (podle lékařských doporučení) během svého života očkováni. Kanaďany čekalo překvapení. Zjistili, že lidé, kteří byli očkováni proti tetanu nebo proti záškrtu, podléhali Alzheimerově nemoci o 59 % méně než lidé, kteří očkováni nebyli. Očkování proti obrně snížilo riziko Alzheimerovy choroby o 40 %. Příznivě se projevovalo dokonce i očkování proti chřipce. R. Verreault je ale opatrný. Údaje získal z dotazníků, o nichž si nemůže být jist, že byly vyplňovány zcela přesně. Výsledky je třeba ověřit.

Proč by očkování proti tetanu, záškrtu, obrně nebo chřipce mělo mít tak významný vedlejší účinek? Nabízí se dvojí možné objasnění. Buď očkování zvyšuje schopnost mozku bojovat s degenerativními změnami, nebo potlačení dětských nemocí vede k dokonalejšímu duševnímu zdraví ve stáří.

Verreault zatím neví, která z možností je pravděpodobnější. Je ale šťasten, že nenarazil na opačný efekt, totiž že by očkování lidem ve stáří ubližovalo. Doufá, že se výzkumu chopí další badatelé.

Je to už hezkých pár let, co jsme se dozvěděli o karoši – nové nemoci v Japonsku. Nejde o infekci ani o zhoubný nádor, ale o smrt z přepracování. Japonci jsou svou pracovitostí proslulí, pod hrozbou nezaměstnanosti to však začali přehánět. První alarm vyvolala sebevražda dělníka, který v továrně na sójovou omáčku pracoval denně od čtyř ráno do devíti večer.

Podobné zprávy se objevují dodnes, a proto se nemocí začala zabývat japonská vláda. Každoročně totiž zhruba čtyřicet vdov žaluje firmy za to, že přepracování jejich muže dopustily, nebo ho dokonce vyžadovaly. Soudy však narážejí na to, že japonské Ministerstvo zdravotnictví tuto nemoc oficiálně necharakterizovalo.

Tým Ogamy Wady proto začal zkoumat, nakolik jsou úmrtí zaměstnanců svázána s pracovním stresem, se služebními cestami či s nedostatkem spánku. Z výzkumu vyplývá, že se karoši dostavuje nejdříve po třech měsících přepracování. K úmrtí vede u lidí, kteří po pět měsíců pracují víc než 80 hodin týdně, a pak měsíc i 100 hodin. K onemocnění přispívá také hluk na pracovišti, nepravidelnost pracovní doby, nadměrné množství a délka služebních cest.

Nejde však jen o Japonsko. Na podrážděnost, neklid, nespavost, nechutenství či přejídání a jiné průvodní projevy přepracovanosti si stěžují také pacienti v České republice.

„Inteligenci“ zemních veverek studovali James Hare a Brent Atkins z Manitobské univerzity ve Winnipegu. Zjišťovali, jak rychle se veverka naučí ignorovat falešný signál. Veverky poplašené „dravcem“ (představoval ho hnědý klobouk) vydaly varovný výkřik. Ten zoologové nahráli, a pak ho pouštěli veverkám, které „dravcem“ ohrožovány nebyly. Poprvé veverky zostražitěly, ale stačilo deset falešných poplachů, aby zvířata přestala na signál reagovat. Tuto schopnost většina vědců dosud přiznávala jen primátům.

Možná si ještě vzpomenete na zprávu, která se před třemi lety rozletěla z Harvardovy univerzity. Paul Hoffman a Daniel Schrag vyslovili domněnku o drastickém ochlazení Země před 700 miliony let, kdy prý zamrzly všechny oceány a málem zanikl veškerý život. Naštěstí přetrval, ale jeho vývoj se opozdil o miliardu let. Tato hypotéza by vysvětlovala, proč například i v tehdejších tropech narůstaly ledovce a proč usazené horniny z té doby jeví jen nepatrné stopy po životních aktivitách. Této hypotéze bude věnován samostatný článek v některém z příštích čísel Vesmíru. Co kdyby se svět s přicházejícím ochlazením znovu zalednil a život zamrzl nebo přetrvával pod ledovci?

Američtí geochemici Martin Kennedy a Nicholas Christie-Blick poslali světu novoroční dárek. Přišli prý na to, že při drastickém zamrznutí před 700 miliony let život na Zemi přetrvával, rozvíjel se dál. Dokazují to rozbory hornin, které se za velkého zalednění usazovaly v Africe, Austrálii a Severní Americe. Domnívají se, že oceány při rovníku nezamrzly úplně. Původcům hypotézy o Zemi jako ledové kouli se to ale nezamlouvá – i na „ledové kouli“ by se v důsledku odlišného chemického složení mohla objevovat tekoucí voda.

Vyspělou civilizaci starých Římanů přibližují mladým generacím filmy, starším zbytky znalostí z hodin latiny. Římská říše padla, jak jsme se učili, pod náporem barbarů, kteří se hnali od severu. Hodně se také psalo o tom, že pád Říma mohla uspíšit otrava olovem, z nějž se vyráběly poháry na víno. Meteorolog Kevin Pang na zasedání Americké geofyzikální unie koncem prosince přišel s další hypotézou – podle něj bylo příčinou špatné počasí. Barbaři, například Vizigóti, se hnali na jih, aby unikli ochlazení severnějších částí Evropy. Sluneční činnost v době pádu římské říše znatelně poklesla, jak dokládají tehdejší pozorování slunečních skvrn i úzké letokruhy dřeva z tehdejších stromů. Na většině evropského území bránil pokles teplot dozrávání úrody, a proto byl jih Apeninského polostrova lákavým cílem.

Mayové, kteří před Kolumbem vytvořili v Americe proslulou říši, neustále vzbuzují zájem. Byla to původní americká civilizace, která měla své písmo, své umění i svou architekturu – stupňovité pyramidy (viz Vesmír 78, 578, 1999/10). Podle badatelů zkoumajících hroby mayských velmožů měli Mayové také svůj zvláštní způsob rituálního pohřbívání – těla byla dělena na kusy.

Estella Weiss-Krejci z Vídeňské univerzity se však domnívá, že se Mayové ve způsobu pohřbívání nelišili od nás. To, že jejich kostra nebývá vcelku, může být důsledkem přenášení ostatků a opětného pohřbívání, tak jako tomu bylo ve středověké Evropě.

E. Weiss-Krejci analyzovala posmrtné osudy panovníků dvou dynastií – Babenbergů, kteří vládli v části Německa a Rakouska v 10. až 13. století, a Habsburků. Zkoumala celkem 868 členů těchto dynastií pohřbených v průběhu celého tisíciletí a za zlom ve způsobu pohřbívání považuje rok 1000. Předchozí vládci jsou pohřbeni v místě, kde zemřeli, například Karel Veliký odpočívá v Cáchách a ne u svých královských rodičů v Paříži. Pak ale začali zemřelí konat předlouhé cesty. Ostatky se rozdělily a vařily ve víně, vodě či octu (viz též E. Vlček: Nejstarší Přemyslovci, Vesmír, Praha 1997). Očištěné kosti putovaly do vzdálených královských hrobů. Poslední cesta Babenberga Leopolda VI. do Rakouska trvala čtyři měsíce. Tak to chodilo v Evropě až do 15. století.

Podle Estelly Weiss-Krejci se podobně zacházelo i s mayskými velmoži. Neuspořádanost kostry a ztráty některých kostí můžeme přisoudit spíše převozům těl než rituálnímu pohřbívání. Prostá objasnění by měla mít přednost před vymýšlením komplikovaných rituálů.

V posuzování hudebních nástrojů vykonali kus práce dendrochronologové, zabývající se datováním starých dřev pomocí letokruhů. Jméno Antonia Stradivariho známe všichni, protože se jeho housle vyznačují nebývalou krásou zvuku. Narodil se asi r. 1644, zemřel r. 1737 a během svého života vytvořil na 600 houslí. Nejslavnější z nich stojí dnes (v přepočtu na koruny) hodně přes 500 milionů, ale jejich pověst se ocitla v ohrožení. Jedna z dendrochronologických metod ukázala, že jejich dřevo pochází ze stromu, který rostl ještě po houslařově smrti. Jde tedy o padělek?

Koncem roku 2001 vystoupil na obranu houslí Henri Grisimo-Mayer z Univerzity v Tennessee, který stáří dřeva přezkoumal, a došel k jinému výsledku. Na zasedání Americké houslařské společnosti konstatoval, že strom byl pokácen padesát let před Stradivariho smrtí.