Když dva jsou jako jeden…

Podnětný model pro studium speciace poskytují druhy se spojitým areálem rozšíření, který z obou stran obtéká nějakou bariéru. Za ní se zas formy potkávají, ale mohou vykazovat některé odlišnosti, dokonce i tak velké, že jim brání v křížení mezi sebou. Takový příklad asi našli vědci u budníčka zeleného (Phylloscopus trochiloides), jenž v několika poddruzích hnízdí v tajgovém pásmu od Pobaltí až téměř ke Kamčatce, na jih zasahuje do podhůří Himálaje, ale obchází celou Tibetskou náhorní plošinu.

Na severu žijí dvě formy, které vykazují v místě svého setkání (v centrální Sibiři) výrazné rozmnožovací bariéry dané pohlavním výběrem – především odlišnost ve zpěvu a nulovou reakci příslušníků jedné formy na hlas té druhé (rozdíly ve velikosti těla, která odráží ekologické nároky, zjištěny nebyly).

Na jihu v okolí Himálaje se jednotlivé poddruhy na menších vzdálenostech navzájem podle zpěvu nerozpoznávají (tj. silně reagují na hlasovou nahrávku) a změny dalších znaků jsou zde velmi pozvolné.

Podobný obraz poskytla i analýza genetických rozdílů podle mitochondriální DNA – nejméně příbuzné formy jsou ty, které se setkávají na severu v centrální Sibiři. Uvádějí se dvě zcela rovnocenné hypotézy. První uvažuje o rozdělení původního druhu na dvě prostorově oddělené formy (západní a východní), jež postupně expandovaly směrem k sobě, až na sebe narazily, ovšem na severu se již mezi sebou nekřížily, kdežto na jihu ano. Podle té druhé byl původní druh omezen na oblast Himálaje, z jehož obou konců se začal šířit na sever, kde se opět spojil, ale jako dvě formy oddělené popsanými znaky. (Nature 409, 333–337, 2001)