Mozaika

Mají hvězdy raději velké planety?

V poklidu si letíme na naší Zemi, a přitom ve vesmíru není tak neobvyklé, že planeta, jako je naše, může být svou životodárnou hvězdou buď poslána do dalekého vyhnanství, nebo naopak nemilosrdně vehnána dovnitř a pozřena. V naší sluneční soustavě jsou menší planety (Merkur či Mars) pěkně poblíž Slunce a obří planety (Jupiter nebo Saturn) se drží v uctivé vzdálenosti. Když se však zadíváme na nově objevované planety u jiných hvězd, vidíme, že obří planety bývají často velice blízko svých sluncí, jako kdyby v naší soustavě třeba místo Merkuru obíhal gigantický Jupiter.

Norman Murray z Univerzity v Torontu tuto situaci objasňuje tím, že vzájemná hra planetárních sil převádí gigantické světy na místo těch menších. Poměrně malé planety podobné Zemi bývají svými velkými sestrami vyháněny ze svých drah na dráhy velice protáhlé a vzdálené. (Kdyby se to stalo nám, byl by s námi samozřejmě konec. V nejlepším případě by se nám Slunce změnilo v mrazivou tečku, ale také by se mohlo stát, že bychom byli ze sluneční soustavy vypuzeni a odesláni do mezihvězdného prostoru.) Garik Izralian z Astrofyzikálního ústavu na Kanárských ostrovech je přesvědčen, že takhle násilnicky žily i dvě nově objevené obří planety, které pozorujeme u blízkých hvězd. Jejich chemické složení totiž prozrazuje, že právě pozřely planetu podobnou Zemi. Hrozí něco takového i nám? Naštěstí je od nás Jupiter (o Saturnu ani nemluvě) pořádně daleko.

Mají planety dost času na svůj vývoj?

Dívají se na nás z vesmíru jiné rozumné oči? Naslouchají nám? Někdy se nám zdá, že těch cizích civilizací musí být hodně, jindy jsme v tomto směru pesimisty. Střízlivější hlas přichází od Henryho Throopa z Coloradské univerzity. Souhlasí s ním i Geoff Marcy, od nějž bychom to nečekali, protože objevil u jiných hvězd na tři tucty planet. Důvodem k pesimizmu je situace v mlhovině v Orionu, nejbližší kolébce hvězd, o níž víme. Právě nyní prý tam vzniká nějakých 20 000 hvězdných novorozenců. Někteří se podobají našemu Slunci, ale většinou jsou to obři svítící tisíckrát víc. Masivní hvězdy vysílají hodně ultrafialového záření, které působí jako – dovolte mi přízemní přirovnání – opalovací lampa. Poškozují, nebo dokonce ničí vhodný stavební materiál kolem svých sousedek, které pak nemají z čeho udělat své planety.

Přitom u jiných hvězd se v posledních pěti letech našlo na sedmdesát planet! Vypadalo to tak nadějně. Podle H. Throopa to ale přinejlepším mohou být jen pustá skaliska. Vědci z Vanderbiltovy univerzity v Nashvillu tento stavební materiál pozorovali Hubblovým kosmickým dalekohledem a zjistili, že se ve vesmíru rozptýlí během pouhého statisíce let, zrod planety však vyžaduje milion až deset milionů let. Podle toho by většina hvězd v mlhovině Orionu nemohla mít planety, na nichž je život.

Ozývají se ale i optimisté, kteří tvrdí, že i u tak ožebračené hvězdy by se mohla zrodit aspoň jedna malá planeta podobná Zemi. Její obyvatelé by ovšem žili pod chudobnou oblohou, po níž by neputovaly žádné planety, neznali by krásu komet ani padajících hvězd.

Absurdity okolo vojenských satelitů

Kosmická výzvědná aktivita Spojených států a Sovětského svazu byla v dobách studené války tím nejpřísněji střeženým tajemstvím, a nyní Spojené státy nabízejí Rusku 160 milionů dolarů na jeho vojenské družice, které jsou určeny k sledování startů amerických vojenských raket. Zdá se vám divné dávat případnému protivníkovi peníze na to, aby získával věrohodnější údaje o mých zbraních? Svůj smysl to ale má.

Také našimi sdělovacími prostředky proběhla zpráva o požáru, který vypukl 10. března ve vojenském pozemním řídicím středisku poblíž Serpuchova (v Kalužské oblasti). Obsluhují se tu ruské družice včasné výstrahy, jež jsou schopny zjišťovat starty amerických raket. Požár, který 45 jednotek požární ochrany likvidovalo téměř 17 hodin, způsobil, že Rusové nemohli povely na tyto družice vysílat přímo. Podle prvních zpráv to dokonce vypadalo, že s družicemi včasné výstrahy ztratili veškeré spojení, ale naštěstí pro stabilitu míru ve světě se to nestalo. Američané se bojí, že by neschopnost Rusů odhalit vypuštění amerických raket mohla vést k nedorozumění v té nejhorší variantě – k nukleární válce. Právě schopnost obou států odhalit útok raketami s nukleárními náložemi byla spolehlivou pojistkou proti propuknutí konfliktu. Díky tomu byl svět už třikrát zachráněn. Dvakrát když Američané zjistili něco, co mohlo být raketovým přepadem, a jednou když v roce 1995 ruským generálům zamotal hlavu start vědecké sondážní rakety v Norsku.

Rusové, kteří mají šest družic včasné výstrahy připravených ke startu, mohli být z nečekané havárie dost nervózní. Je proto v americkém zájmu zaplatit ruským vojákům starty dalších satelitů a postarat se o to, aby se Rusko cítilo bezpečně. Ještě lepší by pro naši planetu byl společný rusko-americký družicový systém sledování raketových startů, o němž se uvažuje již od roku 1992, ale zatím se nenašlo potřebných 340 milionů dolarů.

Má růst v prvním roce života vliv na zdraví v dospělosti?

Že se základy zdraví stavějí v dětství, to už se ví dávno. Například není novinkou, že děti s nízkou porodní váhou jsou v dospělosti více ohroženy srdečními chorobami. Ukázalo se ale, že daleko větší vliv než porodní váha má na zdraví srdce růst v prvním roce života.

David Barker z Británie s finskými kolegy prostudoval zdravotní záznamy téměř pěti tisíc mužů, kteří se ve Finsku narodili mezi lety 1934 až 1944. U 350 z nich se v dospělosti vyvinula onemocnění srdce. Finské zdravotnictví fungovalo dobře – děti tehdy chodily na lékařskou prohlídku do svých dvanácti let celkem osmnáctkrát! Rozbor zdraví těchto Finů, kterým je dnes 57 až 67 let, průkazně dosvědčuje, že se na jejich zdraví neprojevilo, zda se narodili s malou, nebo s normální váhou, nýbrž především zda dobře rostli během prvního roku života. U těch, kteří v růstu zaostávali, byl výskyt srdečních onemocnění v dospělosti oproti ostatním lidem dvojnásobný. (Ukázalo se však, že u dětí s nízkou porodní váhou je škodlivý i překotně rychlý růst, jímž dítě dohání zpoždění.)

Abnormálně malé se děcko narodí např. tehdy, jestliže je matka v těhotenství špatně živena. Plod posílá potřebné látky na úkor svalů především do mozku. Po narození se pak u dítěte může vyvíjet více tuk než svaly, a tím ohrožení srdce vzrůstá.

D. Barker požaduje, aby se opět velice pečlivě vedly záznamy o vývoji dětí. Mohlo by to včas upozornit na možnost onemocnění srdce v dospělosti. A ještě příznivá zpráva pro „dobře živené″ dospělé: Rozhodujícím faktorem pro stav našeho srdce není naše dnešní váha, ale to, jak jsme přibývali na váze v prvním roce života. Spoléhat na to a prohřešovat se proti zásadám zdravé výživy by ovšem nebylo prozíravé.

Je nebezpečnější kouřit, nebo dýchat zamořený vzduch?

Často se tak ptáme a ptali se tak rovněž odborníci z britského Ministerstva zdravotnictví. Svůj výzkum založili na údajích o 52 milionech obyvatel Anglie a Walesu. Zjistili, že když se znečištění atmosféry jemným prachem sníží o pouhých pět procent, prodlouží se život obyvatelstva v průměru o tři dny. Není to moc, navíc jde o průměrnou hodnotu a vůči znečištěnému prostředí jsme odolní různě. Na někoho mírně zlepšené ovzduší nebude mít žádný vliv, jinému může prodloužit život i o půl roku.

Ukázalo se ale, že kvalita ovzduší má na délku života menší vliv než kouření – kouřící komíny škodí méně než kouření cigaret. Jestliže se znečištění atmosféry sníží o pět procent, vyrovná se to situaci, kdy jsou k nám kuřáci ohleduplní a nevystavují nás pasivnímu kuřáctví.

Chceš být dlouhověký? Buď malý!

Byl objeven elixír dlouhověkosti? Tajemství dlouhověkosti bylo skutečně poodhaleno, ale určitě nebyl nalezen lék na věčné mládí. Nejde ani o to s kým ho brát, řečeno Matuškovou písničkou, ale o to, zda bychom byli ochotni ho brát. Evropští a američtí genetici dospěli k závěru, že dlouhý život je zajišťován malými rozměry těla. Sdělení o těchto výzkumech je doprovázeno fotografií dvou psů: droboučké čivavy (velkouchého mexického psíka) a velké dánské dogy. Ten psí chumáček se dožívá 16 let, dánská doga šesti až sedmi let.

Ukazuje se, že určité geny, které rozhodují o růstu a „provozu″ těla, přímo dramaticky rozhodují také o délce života. Například tým Marka Tatara z americké Brownovy univerzity studoval u much mutace genů pro látku, která má u lidí podobu inzulinu. Pozměněné geny způsobí, že moucha žije až o 85 procent déle, ale ve srovnání s normální mouchou je trpaslíkem. A tato dlouhožijící moucha má také problémy s rozmnožováním. Když byla mutace odstraněna, délka života se opět stala normální. Platí to také u savců, nebo dokonce u lidí? Asi ano. Myš takto genově ovlivněná žije o polovinu déle, ovšem také za cenu toho, že nedoroste běžné velikosti. Takže vztah mezi dlouhověkostí a velikostí těla bude třeba dál zkoumat.

Šéf jiného výzkumného týmu David Gems z Londýna zopakoval pokusy s muškami. Zasahoval do jediného genu a v tomto případě mouchy, které žily déle, dorůstaly do normální velikosti.

Vztah určitého genu, dlouhověkosti a vzrůstu je i nadále velice spletitý. Jisto je, že za všechno se musí nějak zaplatit. Proto je D. Gems skeptický k současné módě hollywoodských hvězd – brát hormon povzbuzující růst, aby si udržely mladistvý vzhled. Mohlo by to znamenat, že sice vypadají skutečně mladě, ale zkrátí si život.

Taneční droga číhá

Proč nepovolíte beztrestné užívání měkkých drog? bouří se někteří mladí. Jak snadno se zapomíná na to, že i zdánlivě nevinná droga bývá vstupní bránou k pustošivé drogové závislosti.

Charles Vorhees z Lékařské fakulty v americkém Ohiu publikoval nové poznatky o užívání extáze v těhotenství. Zjistil, že dlouhodobější užívání této drogy může nebezpečně poškodit mozek dítěte. Nejzhoubnější vliv má užívání drogy v posledních třech měsících před narozením.

Při pokusech na potkanech dostávala polovina samic drogy dvakrát denně po prvních deset dnů březosti, což odpovídá vývoji lidského mozku během dvacátého čtvrtého až třicátého týdne. Druhá polovina potkanů užívala drogu mezi desátým až dvacátým dnem vývoje plodu, což u lidí odpovídá posledním šesti týdnům těhotenství.

Když potkani dospěli, byli podrobeni testům mozkových funkcí. Myšlení potkanů se zkoušelo ve vodním bazénku se skrytým ostrůvkem, na němž si potkan mohl odpočinout. Ukázalo se, že potkani, jejichž matky (nedobrovolně) užívaly extázi v poslední fázi březosti, jsou daleko hloupější než ti, jejichž matky drogu nedostávaly. I ve vodním bludišti krysy s „drogujícími“ matkami nalézaly správnou cestu o 25 až 40 procent obtížněji. Vliv extáze je tedy překvapivě velký. V obdobné studii s kokainem zjistila Lynn Singerová, že i tato droga může výrazně ovlivnit inteligenci budoucích potomků, zvláště když je podávána ve vysokém stupni těhotenství.

Když se myslí na prapotomky

Systém kast v indické společnosti se nám většinou zdá podivný až krutý. Jak vůbec mohly kasty odolávat tak dlouho? Většina historiků je přesvědčena, že se kasty formovaly tehdy, když před pěti tisíciletími do Indie pronikaly z východní Evropy a Kavkazu vlny kočovných kmenů indoevropského původu. I výzkum dávných jazyků a archeologické nálezy prý prokazují, že se Indoevropané mísili s místním obyvatelstvem a vtahovali ho do svého společenského systému.

Starobylý systém kast je skutečně velice stálý i složitý – od nejvyšší kasty bráhmanů (i ty je však možno rozdělit na 1800 podskupin) po nejnižší kasty takzvaných nedotknutelných. Podle některých vědců je takový pohled na indickou historii spíše mýtem, nyní jej však podpořila molekulární genetika. Michael Bamshad z Univerzity v Salt Lake City prostudoval DNA 250 indických mužů z různých kast a porovnal ji s geny Afričanů a Evropanů.

Američané nejprve prozkoumali dědičnou hmotu, kterou dědíme po matce. Vyšlo jim, že v nejvyšších kastách mají dnešní Indové evropský původ tak ve dvaceti až třiceti procentech. Když však prozkoumali i chromozom Y, který dědíme po otci, získali zcela odlišný obraz: původ vyšších kast je jednoznačně evropský, střední kasty jsou napůl evropské, napůl asijské a nejnižší kasty mají převážně asijské prapředky.

Zdá se, že indoevropští dobyvatelé, představovaní především muži, dokázali před pěti tisíciletími pomocí kast zajistit svým potomkům vládnoucí postavení na hodně dlouho. V současné Indii jsou kasty už leckde narušeny, jinde dosud zůstávají nepřekročitelné.

Dlouháni mají víc dětí

Mladí muži se nám pěkně vytahují. Potvrdí to každý příslušník starších generací. Jak hodně vyrosteme, je dáno z devadesáti procent geny, které získáme od svých předků. Chce snad příroda, aby muži byli stále vyšší? Německý vědec Ulrich Müller z univerzity v Marburgu a Američan Allan Mazur ze Syrakuské univerzity studovali skupinu mužů, kteří ukončili v roce 1950 americkou vojenskou školu ve West Pointu. Dnes je jim už dost přes sedmdesát. Zjistilo se, že absolventi, kteří jsou vyšší postavy, měli v životě víc dětí než ti menší, bez ohledu na to, zda se stali vysokými šaržemi nebo příliš ve vojenské kariéře neuspěli.

Vyšší muži se častěji rozváděli a zakládali další manželství, zpravidla s mladšími partnerkami, a ty pochopitelně chtěly mít děti. Zkrátka čím vyšší (rozuměj atraktivnější) muž je, tím větší šance, že se jeho první manželství rozpadne a založí nové. Výška je tedy přitažlivá. Proč vlastně, to se neví, říká A. Mazur. Jiná studie prozrazuje, že vyšší muži jsou úspěšnější v povolání. Může proto ženám připadat, že je takoví muži snáze ochrání? Že lépe zaženou útočníka? Dnes už to nemusí být pravda, ale ženy to tak nejspíš (podvědomě) berou.

Ne všichni vědci se závěry těchto dvou výzkumů souhlasí. Dan Terp z Klubu čahounů v New Yorku tvrdí, že mezi svými dlouhými kolegy větší počet rozvodů nepozoruje. Vyšší muži mají prostě víc dětí. Kdo ví, jestli není v našich manželkách zbyteček pravěké ženy?

Naše krávy jsou cizinkami

Za toto zjištění může molekulární genetika. Daniel Bradley z dublinské Trinity College prozkoumal se svými kolegy DNA hovězího dobytka z Evropy, Afriky a Blízkého východu a také DNA prapředka hovězího dobytka – pratura.

Pratur žil na území Evropy už před tisíciletími. Bylo to zvíře velké, ale štíhlé a velice pohyblivé. Jeho podobu známe z kreseb a maleb dávných lidí. Poslední pratur zemřel v Evropě na území dnešního Polska začátkem 17. století.

Dosud si vědci mysleli, že současné rasy hovězího dobytka jsou přímými potomky praturů, kteří žili v našich krajinách. Britové ale zjistili, že kravky z našich luk i kravínů nepocházejí z tura divokého, který žil v Evropě, nýbrž z tura, který obýval území Blízkého východu.

Zemědělství také umí škodit

„Nechováme se vůči naší planetě jako zkušení hospodáři,″ varuje David Tilman z Minnesotské univerzity. I naše děti budou potřebovat jíst a současné zemědělství jako by na to nebralo zřetel.

Tolik se obáváme oteplování Země, a přitom stejné škody prý mohou naší planetě způsobovat zemědělci. Zajišťování potravy může mít stejně závažné nepříznivé následky jako kouřící elektrárny, výfuky aut nebo kácení deštných pralesů.

Zvyšující se spotřeba masa ve světě si prý do padesáti let vyžádá novou zemědělskou půdu o rozloze celých Spojených států, což bude znamenat další útok na pralesy i savany Jižní Ameriky a střední Afriky. Tím se nezměrně ochudí rozmanitost přírody na celé planetě a na to pochopitelně doplatíme. Při větší koncentraci stád se budou mezi dobytkem snadněji šířit nemoci, jak již naznačuje světová epidemie slintavky-kulhavky. Velkochovy potlačí rozmanitost plemen. Nemoci zvířat se budou stále více přenášet na lidi. Zemědělci budou víc hnojit, což znamená, že přibudou znečištěné zarůstající vodní plochy a zhorší se kvalita pitné vody. Například v Mexickém zálivu vznikla zóna mrtvé vody o rozloze dvaceti tisíc čtverečních kilometrů, a to vinou hnojiv, která sem přináší řeka Mississippi. Zjistilo se, že ve vyspělých státech, kde se umělá hnojiva používají, přechází až třetina těchto látek do životního prostředí.

Hrozí nám opravdu, že zemědělství místo toho, aby bylo pomocníkem v boji proti oteplování planety, bude k němu samo přispívat? Petr Reich z Minnesoty upozorňuje: Svět zbavený pestrosti druhů zvířat i rostlin bude nejen méně krásný, ale hlavně méně bezpečný.

Inteligentní zalévání se vyplatí

Správné zalévání rajčat může zvýšit výnos o čtyřicet procent, a přitom se spotřebuje až o polovinu vody méně. Ekonomická pole vznikají při Zemědělské fakultě Hebrejské univerzity v izraelském Revehotu. Yehoshua Sharon a Ben-ami Bravdo vynalezli elektronické zařízení, které měří tloušťku listů s přesností na tisícinu milimetru. Tloušťka se mění podle toho, kolik vody list obsahuje. V listu zdravé rostliny bývá až 60 procent vody. Ztenčování listu signalizuje, že plodina je ve stresu, protože žízní. A že sucho znamená pramizernou sklizeň, to vědí lidé velice dobře.

Senzory na listech měří tedy měnící se tloušťku a změnou napětí na registračních přístrojích uvádějí do provozu zavlažovací systémy. Elektronika prozrazuje, kdy je právě nejpříhodnější čas k zavlažování, a určuje i potřebné množství vody. Úroda grapefruitů na polích tak vzrostla o 15 procent při ušetřených 40 procentech vody, výnos pepře se zvýšil o 5 procent při šedesáti procentech ušetřené vody, úroda rajčat byla o 40 procent vyšší, přičemž vody se spotřebovalo o třetinu méně.

O vědecké zázemí tohoto hospodárného zavlažování se velice zajímají především Američané. Ukazuje se, že se touto metodou zjistí množství vody potřebné na zalévání daleko přesněji než měřením teploty listů či tloušťky stonků a řapíků, jak se to zkoušelo předtím. Izraelští vědci už založili společnost, která během několika příštích měsíců začne tuto špičkovou techniku dodávat na zemědělské trhy.

Co muže přitahuje na ženách a ženy na mužích?

Zdá se to být jasné. Není pošetilé zkoumat to vědecky? Robert Montgommeri a Debora Humeová z Královské univerzity v Ontariu to za pošetilé nepovažovali a dotazovali se stovek dobrovolníků, co je pro ně atraktivní na tvářích opačného pohlaví. Aby předešli možnosti zkreslení, ukazovali obličeje bez šperků, s vlasy sčesanými dozadu.

Myslíte si, že muže upoutávala krása a ženy mužnost či inteligence? Výzkum vyzněl jinak. Muži dávali přednost ženským obličejům svědčícím o zdraví, ženy si vybíraly mužské tváře, za nimiž se dalo tušit dobré společenské i hospodářské postavení. Lidé jsou tedy podvědomě přitahováni zdravými ženami a bohatými muži. Zmínění vědci se nyní snaží zjistit, jak vlastně lidé z rysů obličeje informace o zdraví a bohatství získávají.