mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Silné tlapky

Jak to gekoni dělají, že nespadnou
 |  5. 1. 2001
 |  Vesmír 80, 18, 2001/1

Jisté druhy gekonů jsou ideálním objektem etologického výzkumu. Umožňují dosáhnout pozoruhodných výsledků i tomu nejlínějšímu pozorovateli. Stačí vycestovat kamkoli do tropů, najmout si pokoj v levnějším hotelu, zakoupit láhev vína nebo koňaku (jak kdo), zabořit se do proutěné lenošky nebo pavučinově jemné hamaky (jak kde) a pak již jen obrátit oči v sloup. Přesněji ke stropu. I bez předběžných průzkumů je takřka jisté, že se tam bude někde kolem pomrkávající žárovky prohánět parta gekonů, třeba z rodu Hemidactylus, který je dnes úspěšným kosmopolitem doprovázejícím věrně člověka všude tam, kde je dost tepla a hmyzu.

Stačí mít už jen dostatek trpělivosti (a financí na další sklínky příslušného moku) a o zajímavá pozorování ze společenského života drobných plazů nebude nouze. Hned po pár minutách si vyjasníte gekoní hierarchii, zjistíte, že nejlukrativnější gekoní pozemek je v těsném sousedství oné žárovky, kam se slétají světlem "omámené" můry, tiplice a komáři. Pochopíte, že o takové místo se svádějí urputné boje, vítězové si ho zuřivě hlídají a poražení zase využívají rozmanité úskoky k jeho alespoň krátkodobé exploataci. Po delším čase se naučíte rozpoznávat i odlišné chování samců a samic, námluvy, boje o královny krásy a mnohé další kratochvíle gekoního života.

Že to všechno lze sledovat uprostřed veškerého komfortu civilizace (přesněji toho jejího stupně, který se vyskytuje v levném tropickém hotýlku), vděčíme jednomu vynálezu, díky němuž gekoni čile pobíhají po zdech i po stropě a pramálo jim záleží na materiálu, z něhož je vyroben. Není to vynález nijak výjimečný – podobných "lezeckých" výkonů jsou schopni třeba někteří scinci nebo leguáni čeledi Polychrotidae. U gekonů se však snoubí se schopností nerušeně snášet přítomnost člověka.

Již po staletí pozorují přírovědci gekony a již po staletí si kladou otázku, jak to ti čiperní čtvernožci dělají. Vymysleli mnoho hypotéz, ale žádná nevypadala dost přesvědčivě. Jako dobrý nápad se zdálo uvažovat o gekoních tlapkách jako o přísavkách. V rozporu s tím však tlapky pevně drží na podkladu i ve vakuu. Možnost, že by se gekon k podložce prostě přilepil, byla vyloučena rovněž. Nenašla se žádná lepkavá substance ani žlázky či buňky, které by takovou substanci mohly vylučovat. Úloha elektrostatických sil asi nebude významná, neboť pacičky drží jako přibité i v ionizovaném vzduchu. Kdo si někdy zkusil odtrhnout nějakého gekona od podkladu – a vyhnul se při tom jeho zuřivě kousavým protestům – ví, o čem je řeč. Na tak malého tvorečka to jde překvapivě ztuha. Vždyť také adhezivní síla všech čtyř pacek dohromady představuje ekvivalent 10 atmosfér (1,013 MPa).

Během těch dlouhých let spekulací nad gekoními tlapkami zjistili biologové mnoho detailů o jejich morfologii. Tak např. gekon obrovský (Gekko gecko) má spodní stranu prstů hustě posetou jemnými keratinovými chloupky – sétami. Jsou dlouhé asi 30–130 m a mají jen asi 10× menší průměr než lidský vlas. Na čtverečním milimetru je takových sét okolo 5000, na každé tlapce pak asi půl milionu. Každá séta je dále rozdělena na 400–1000 útvarů zvaných spatulae. A jsou hodny svého názvu, neboť opravdu mají tvar ploché špachtličky či – s ohledem na svou funkci – spíš stěrky.

Mechanizmus, kterým celé to vlasaté zařízení funguje, objasnil teprve v loňském roce K. Autumn se svými spolupracovníky. Zaujalo jej starší zjištění, že zvýšením energie podkladu se posílí i přilnavost gekoních prstíků. Detailně prozkoumal způsob, jakým gekoni kladou tlapky, a změřil také sílu, s níž přilne k podkladu jedna jediná séta. Zjistil, že asi desetkrát efektivněji, než by se dalo usuzovat ze schopností celého gekona (či lépe jeho tlapek). Nebývale efektivní síla jej vedla k domněnce, že gekoni využívají van der Waalsovy síly, tzn. že se k podkladu skutečně chemicky navážou.

Takový způsob přichycení ovšem vyžaduje, aby se konečky sét "vklínily" opravdu do těch nejmenších povrchových nerovností. Musí se k atomům podkladu přiblížit na vzdálenost, při níž vzniká chemická vazba (van der Waalsova, ne kovalentní). Chování gekonů tomu nasvědčuje. Tlapku nejprve zhruba kolmo přitisknou k podkladu, a pak s ní trochu pošoupnou zpět. Séty kopírují terén a "zapasují se" do nerovností.

Napodobit jemnou strukturu sét je zatím za hranicí lidské technologie. Přesto může být gekoní způsob "upevnění" dobrou inspirací do budoucna. Může přinést užitek nejen líným biologům, ale i  designérům a materiálovým technologům. (podle Nature 405, 681–685, 2000)

Trocha gekoní faktografie


Nejvíce druhů gekonů žije v Africe a na Madagaskaru. Téměř všichni jsou noční, jen někteří "zvrhlíci" (felzumy, podčeleď Sphaerodactylinae ) vedou denní život. Mají většinou kratší křehký ocas, který dokážou v nebezpečí odlomit podobně jako třeba naše ještěrky (Vesmír 75, 643, 1996/11). Naroste jim sice nový, ale již bez obratlů. Někteří umějí v nebezpečí svlékat i kůži na hřbetě (např. Teratoscincus, Geckolepis), která rychle regeneruje. Mnozí gekoni jsou dosti hluční. Ozývají se hlasitým cvrčením, poštěkáváním nebo kvílením. V literatuře se uvádí, že volání gekona obrovského (Gekko gecko; dorůstá i s ocasem délky až 40 cm) může být slyšitelné i na 100 metrů. Většina druhů je vejcorodá. Samice klade malý počet vajec (téměř vždy jen jedno nebo dvě) do skulin skal, pod kůru, do štěrbin zdí, pod kameny ap. Někteří gekoni jsou dokonce partenogenetičtí.

Některé druhy gekonů mají ztluštělý ocas, zejména při kořeni. Slouží jim k ukládání tuku na horší časy. Jiný gekon (Naultinus elegans) má ocas pro změnu chápavý a vypomáhá si jím při lezení v korunách stromů. Umí také do určité míry měnit barvu pokožky podobně jako chameleoni, ale tuto dovednost ovládá i mnoho jiných gekonů (např. gekoni r. Uroplatus jeden z nich je na snímku číslo 7 a 9; viz rovněž Vesmír 78, 200, 1999/4). Gekon létavý (Ptychozoon kuhli) vyniká schopností klouzavého letu. Za hlavou, a zejména mezi předníma a zadníma nohama má široký kožní lem. Gekon se spouští střemhlav z větví a s široce roztaženýma nohama plachtí. Je-li v klidu, kožní lem se překlápí k spodní straně těla a vypadá to, jako by zvíře mělo vestu. V letu pomáhají i kožní blány mezi prsty na nohou, které poněkud připomínají plovací blány vodních ptáků. Podobné najdeme i u gekona pouštního (Palmatogecko rangei), kterému ovšem neslouží k letu, ale především jako lopatka k přehazování pouštního písku při hrabání nory.

Pro určování gekonů bývají často používány znaky na prstech, tomu napovídají latinské názvy i u rodů bez "přísavného" aparátu (Cyrtodactylus, Stenodactylus, Holodactylus ad.). Gekoni s příchytnými orgány obývají spíše koruny stromů, skalní lokality a často také lidská sídla. Někteří afričtí gekoni rodu Lygodactylus mají příchytný orgán i na spodní straně ocasu.

Pavel Hošek a Lukáš Kratochvíl

CO VŠECHNO PATŘÍ MEZI GEKONY?


Více než 900 druhů dnes takřka kosmopolitně rozšířených gekonů (příslušníků starobylé skupiny Gekkota) bývá dnes řazeno do tří čeledí (názory jsou ale, jak už to bývá, značně nejednotné, lze se setkat i s jiným dělením): zástupci druhově nejméně početné čeledi gekončíků (Eublepharidae), sesterské skupiny ke všem ostatním gekonům, jsou většinou pozemní ještěři, rozeznáte je od zbývajících dvou čeledí na první pohled mají totiž jako jediní gekoni pohyblivá oční víčka. Žijí v Asii, Africe a Severní i Střední Americe. Na jejich prstech byste nějaké příchytné lamely hledali marně. Ty ale nemají ani mnozí zástupci zbývajících čeledí. Obrovskou rozmanitost gekonů podstatně zvětšuje druhá čeleď, Pygopodidae. Patří do ní totiž i podivná linie žijící v Austrálii a na Nové Guineji, kterou by laik ke gekonum jen těžko zařadil v evoluci sekundárně úplně ztratili přední nohy a zadní jsou silně redukovány (však se jim taky česky říká dvounožky či šupinožky). Některé z nich dorůstají délky až 3/4 metru. Všichni ostatní gekoni bývají řazeni do čeledi Gekkonidae. Samičky této čeledi snášejí vajíčka, jejichž vápenatá skořápka na vzduchu tuhne. Tím se liší nejen od svých ostatních blízkých příbuzných, ale i od všech ostatních ještěrů.

Lukáš Kratochvíl

NOVOKALEDONŠTÍ GEKONI RODU RHACODACTYLUS

Gekoni tribu Carpodactylini jsou učebnicovým příkladem adaptivní radiace (viz Vesmír 78, 338, 1999/6) a endemizmu (výskytu omezeného např. na jediný ostrov, pohoří, jezero, ap.). Zástupci této monofyletické skupiny (pocházející z jediného předka) se vyskytují na velkých ostrovech jižního Pacifiku, tj. v Austrálii, na Novém Zélandu a na ostrovech Nové Kaledonie. Novou Kaledonii obývá 15 druhů endemických gekonů rodu Bavayia, EurodactyloidesRhacodactylus. Tvoří monofyletickou skupinu. Vyvinula se adaptivní radiací z předchůdců, kteří se na ostrovy dostali zhruba před 65 milióny let. Samotný rod Rhacodactylus zahrnuje 6 novokaledonských druhů, další tři druhy řazené do podrodu Thecadactylus žijí v severní Austrálii.

>R. leachianus je díky svému vzhledu, tajemnému nočnímu životu a silnému hlasu opředen řadou mýtů původních obyvatel ostrovů Nové Kaledonie -- Kanaků. Ostatní "rakodaktylové" ssice zdaleka nedosahují jeho mohutnosti, často však vynikají velmi neobvyklým vzhledem. R. auriculatus je charakteristický trnitými výběžky lebečních kostí za očima a v týle, R. ciliatus pak přítomností nápadných trnitých šupin nad očima a ve dvou řadách sbíhajících se na hřbetě. Živorodý R. trachyrhyncus je díky svému životu v korunách stromů takřka neznámý. Postupující devastace původních lesů a introdukce cizích druhů vedou k postupnému vymírání řady původních obratlovců Nové Kaledonie, gekony rodu Rhacodactylus bohuzel nevyjímaje. Nezbývá než doufat, že tyto unikátní ještěry nestihne osud vyhynulého obřího novozélandského gekona Hoplodactylus delcourti, známého pouze z jednoho muzejního exempláře.

David Modrý

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorovi

Pavel Hošek

Mgr. Pavel Hošek (*1968) vystudoval parazitologii a entomologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Spolupracuje na projektu expedice LEMURIA, který mimo jiné vyústil do mnoha cest na Madagaskar. Zajímá se o vše, co s Madagaskarem souvisí. Z malgaštiny a dalších jazyků přeložil tradiční merinskou poezii (Dotek prolétajícího motýla, 2003) a madagaskarské mýty, legendy a pohádky (Rohatý král, 2003). Napsal také Dějiny Madagaskaru (2011).
Hošek Pavel

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...