Bezelektrodové zářivky ve slepé uličce

Zářivky známe všichni jako úsporné zdroje světla s účinností kolem 20 % (klasická žárovka má účinnost kolem 3 %). Ve skleněné trubici "hoří" mezi elektrodami nízkotlaký obloukový výboj ve směsi argonu a rtuťových par a ve výboji je generováno tvrdé ultrafialové záření. Stěny trubice jsou zevnitř pokryty luminoforem, který září v důsledku přeměny ultrafialového záření na viditelné světlo.

Už v osmdesátých letech se objevila novinka, která zpočátku vypadala jako převratná – bezelektrodové zářivky. Skleněná trubice byla zatavena bez elektrod a výboj v ní byl buzen vysokofrekvenčním elektromagnetickým polem. Tím se výroba zářivek výrazně zjednodušila a zlevnila, protože zhotovení elektrody vyžaduje řadu poměrně náročných technologických operací – od výroby wolframové spirály přes pokrývání emisní hmotou snižující výstupní práci elektronů až po vakuově těsný zátav do vlastní zářivky. Zároveň se podstatně zvýšila životnost, protože ta je zpravidla limitována především elektrodami a zářivka časem přestane zapalovat.

Nízká cena a jednodušší výroba nových zářivek však byla bohatě kompenzována náročností svítidel, v nichž měly být tyto zářivky provozovány. Svítidlo vlastně muselo obsahovat vysokofrekvenční generátor, ze kterého byl signál veden do cívky, v níž byla umístěna zářivková trubice. Hledal se rovněž způsob jak vysokofrekvenční signál účinně stínit, aby nezářil do prostoru. Jakkoli se v 90. letech problémy s náročností, spolehlivostí a vysokou cenou svítidel řešily, uspokojivě se nevyřešily dodnes (svítidla jsou dosud ve stadiu prototypů). Nadějná cesta světelné techniky zatím zůstává slepá.