EMA HOLEČKOVÁ: Češi a Němci v kraji Karoliny Světlé. Ze starých archivů a kronik

Zatímco ve Světlé pod Ještědem se mluvilo česky, v Hodkovicích nad Mohelkou (Liebenau) odjakživa Němci komolili češtinu a Češi němčinu. Politická situace přála tu jedněm, tu druhým, nejčastěji však „ani jedněm“...

Asi nejkontroverznější je příběh hodkovického učitele a kronikáře Rudolfa Henleina (byl strýcem Konrada Henleina). Do kroniky pečlivě zaznamenával každou místní událost, mimo jiné svou řeč, kterou pronesl na hodkovické německé škole 28. října 1935 při oslavě 17. narozenin Československé republiky. Chválí v ní nejen našeho pana prezidenta Masaryka, ale zvláště dnešního ministra zahraničí doktora Beneše a tragicky zesnulého vojevůdce Štefánika. Mluví o potřebě snášenlivosti mezi lidmi mluvícími odlišnými jazyky, vyzývá německé děti k hrdosti na to, že jsou občany Československé republiky, horuje pro lásku k české vlasti, lásku k domovu... O rok později zvěčňuje pan učitel v kronice pozvánky na schůzi sudetoněmecké strany, adresované jemu a jeho ženě, po nichž však následují opět Benešovy fotografie, tentokrát dokonce z průjezdu Hodkovicemi. Jako by venkovský učitel posbíral vše, co mu připadalo krásné a úctyhodné. Byl ale vskutku tak naivní? Když vypukla válka, požádal o předčasné penzionování pro nemoc a školu opustil. Jen v psaní kroniky pokračoval (a obzvlášť pěkně se mu dařily hákové kříže nad Hitlerem). Zápisy působí dojmem, jako by kronikáře vyměnili za jiného, písmo se zdá být stejné.

Otázky zůstávají nezodpovězeny. V okolí se vypráví, že na hodkovickém Kostelním vrchu jsou dosud zakopáni mrtví Češi zabití prchajícími Němci vedle mrtvých Němců postřílených vítěznými Čechy.