Mít křídla a nemít hnízdo

Hnízdo je především „stavba“, kterou si k ochraně potomstva upravují ptáci, ale běžně se mluví také o hnízdě myším, veverčím, vosím či třeba (ve starší literatuře) mravenčím. Po založení hnízda (domácnosti) touží nejeden člověk, a leckdo je hrdý na to, z jak dobrého hnízda (rodiny) pochází. Málokdo je však ušetřen rizika, že si do vlastního hnízda nadělá (uškodí sám sobě). Je-li člověk dobře zaopatřen, sedí v teplém hnízdě i při nízké teplotě. Pro chovatele je „hnízdem“ počet mláďat společně vylíhnutých nebo vržených. Jestliže někdo vybere celé hnízdo, může být buď škůdcem ptačí rodiny, nebo vykonavatelem spravedlnosti (v hnízdě všeho neřádu).

Hnízdem může být cokoli, co je nějak nahloučeno: pro geologa uzavřenina nerostu v hornině, pro dělníka z textilky vadné místo ve tkanině, kde je několik osnovních nití nevyvázáno. Ve stavebnictví je hnízdem špatně vybetonované místo (shluk kamenných zrnek bez malty), při hledání ve slovníku je to skupina slov pod společným základem. V tělocvičném slangu se tak říká závěsu o nárty, při němž cvičenec visí z kruhů či hrazdy obličejem dolů. Za zastrčené hnízdo byl už zlolajnými sousedy označen nejeden „zapadákov“ a synonymum pro hnízdo neřesti si raději doplňte sami. Skalní hnízda vyhledávají nejen orlové, ale i psanci nebo horolezci. Vosí hnízda dnes peče málokterá hospodyně, zato píchnutí do vosího hnízda se stalo součástí každodenního života a ani vrabčímu hnízdu jakožto účesu zatím nebylo odzvoněno.

Asi tušíte, že slovo s takovými možnostmi uplatnění musí být velmi staré. A vskutku se předpokládá, že existovalo už v praslovanštině. Dnes nás ani nenapadne, že sedět na hnízdě je (etymologicky vzato) pleonazmus. V předpokládaném pratvaru ni-sdos zřejmě předpona ni- znamenala pohyb shora dolů a -sd- onu kýženou polohu, tedy sed, což dohromady dává „usednutí“.

Letmo si připomeňme pár dalších líbezných prapříbytků. Co takhle peleš lotrovská? Pelech, peleš, brloh, doupě podle P. Eisnera vnukají představu divočiny zvířecí nebo lidské, divokosti a zpustlosti mimo zákon (o hanlivém přídechu pelešení ani nemluvě). Staročeský pelúch však byla nějaká jeskyně či komůrka, kterou mohl obývat jak vyvrhel, tak poustevník. Speleologové (jeskyňáři) by jistě uvítali souvislost pelechu s řeckým spelaion, ale je to jen jedna z hypotéz. Zato si mohou přivlastnit špelunku, tam už je souvislost s jeskyní patrná. Intenzivněji se představa divokosti a zpustlosti prosazuje v expresivním slově brloh. Samo vzniklo z expresivního brl (rozcuchaná sláma), k němuž je přidáno lože - je to tedy vlastně „zpustlíkova ložnice“. Zpustlost se ale nemusí týkat mravní stránky - i v brlohu (či spíš brloze) lze ve starší literatuře narazit na svatého muže. Vcelku srozumitelná je nora, díra, do níž se její obyvatel noří (prapůvodní význam asi nebyl potápět se pod vodu, nýbrž upláchnout před nepřítelem). Obývat lze i sluj, toto slovo však původně označovalo vrstvu v štěpném kameni, a teprve v bratrské bibli se objevilo ve významu dutina, jeskyně. Zbývá nám doupě, z nějž dutost čiší na první poslech, stačí si vzpomenout na vykotlaný příbytek holuba doupňáka.

Někteří ptáci tedy hnízdí (jazykově) spíš v „doupěti“ než na hnízdě (viz aktualitu, Vesmír 79, 425, 2000/8), ale jsou i tací, kteří hnízdí bez hnízda (viz glosu J. Formánka, Vesmír 79, 463, 2000/8). Lelek prostě snese vejce na zem, byť odpovědně prozkoumanou (jinak by se na své místo nevracel). Snad je to těmi křídly, že se umí nad skličující otázky bytové krize poněkud povznést. Ať je to jak chce, každý pták své hnízdo chválí.