Mluví absolutní sluchaři jinak než my?

Úlohou zvukové stránky jazyka v komunikaci se lingvistika a estetika zabývaly už v první polovině století (viz práce R. Jakobsona, J. Mukařovského ad.). Pozadu nezůstali ani hudebníci. Leoš Janáček se věnoval melodice řeči do té míry, že útržky rozhovorů (nápěvky) zaznamenával v notách. Nešlo pochopitelně o teoretický výzkum, ale o inspiraci. O nápěvcích Janáček řekl: Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora, měly pro mne nejhlubší pravdu... jsou to moje okénka do duše. Uměním ve skladbě dramatické je složit nápěvek, za nímž se jako kouzlem objeví hned bytost lidská. Petra Ebena zase inspirovaly přirozené melodie cizích jazyků, například katalánštiny nebo starořečtiny.

Otázkou je, jak spolu řečové a hudební vyjádření souvisí. Již v 60. letech estetik A. Sychra a foniatr K. Sedláček uskutečnili řadu pokusů, jimiž se tuto souvislost snažili objasnit. Z výsledků průzkumu prý vyplynulo, že lidé s absolutním sluchem (ale i s dobrým sluchem relativním) notují nápěvky řeči s odchylkou až tří půltónů, ba i více. Experimentátoři to vysvětlují tak, že člověk poslouchá význam a zároveň trochu stylizuje tvar. Každé vnímání slova je tedy svým způsobem tvůrčí proces. (Slovo a slovesnost 59, 258–259, 1998/4)