I dnes zapadá slunce nad Atlantidou

Publikace o Atlantidě nečtu s výjimkou knihy geologa Z. Kukala Atlantis ve světle moderní vědy (Academia, Praha 1978). Tomu, že některá z pravěkých či raně historických společností byla ideální, nevěřím. Autory většiny knih o Atlantidě pak považuji vesměs za podivíny a zamýšlím-li se někdy nad pravěkými kulturami, tak si spíš s určitou duševní závratí uvědomuji, že ve starých sídelních oblastech ČR působilo asi 20 keramických kultur, z nichž každá (jak ukazuje srovnávací antropologie) měla své mýty, básně a hudbu, a ty jsou ztraceny. Sedíme vlastně na troskách dvaceti Atlantid, jejichž duševní život nikdy nepoznáme, a to mne zneklidňuje víc než egyptská pověst zapsaná (a interpretovaná) Platónem.

Na druhou stranu J. Svoboda patří mezi respektované znalce klimatických změn. V průběhu posledních 15 let shromáždil největší databázi historických záznamů o meteorologických jevech, jaká u nás existuje (viz Vesmír 76, 96, 1997/2; Vesmír 74, 496, 1995/9; Vesmír 70, 195, 1991/4). Také je dobré si uvědomit, že se sice často setkáváme s jevem, kdy z komerčních důvodů je kdejaká hloupost označována za vědeckou (popřípadě ekologickou), ale že také existuje opačný jev, kdy nakladatel právě kvůli prodejnosti „balí“ vážně míněnou věc do lehčí, „bulvárnější“ obálky. Inu, v prostředí knižního darwinizmu se nám rozmohly obálkové mimikry.

Svobodovo dílo je možné číst ze tří základních hledisek – jako knihu o Atlantidě, jako studii o katastrofě, která se odrazila v mýtech řady středozemních civilizací a v podobě příběhu o egyptských ranách pronikla do Starého zákona, anebo jako hypotézu o tom, co všechno mohla způsobit skutečně velká vulkanická erupce uprostřed vzkvétajících civilizací bronzové doby. Výchozím bodem je výbuch Théry (na ostrově Santorinu, ležícím asi 100 km severně od Kréty) někdy v letech 1500–1650 před Kristem. Při výbuchu Théry se pravděpodobně uvolnilo desetkrát větší množství energie než při výbuchu Krakatau v roce 1883 (viz graf nahoře).

A protože máme k dispozici řadu záznamů o tom, co se dělo u jiných sopečných výbuchů, můžeme alespoň částečně rekonstruovat závažné změny prostředí ve Středozemí během erupce Théry či některé z řady dalších, byť menších sopek, které byly v historické a prehistorické době aktivní. Nejprve Krakatau: 27. srpna 1883 se nad vulkánem objevilo černé mračno, po kterém následovala série velkých erupcí. Dunění sopky bylo slyšet nad celou Jávou a Batávií a rachot podobný dělostřelecké palbě byl zaznamenán až ve střední Austrálii! O den později se dno kráteru propadlo, čímž vznikla obří tsunami. Na pobřeží dosáhla výšky až 40 m. Smetla několik stovek osad a zabila nejméně 36 000 lidí. V současné době v této oblasti žije mnohonásobný počet lidí, takže dnes by ztráta obyvatel možná přesáhla milion. Úplné zatmění Slunce zasáhlo oblast o průměru 900 km, v okruhu 120 km kolem vulkánu trvala naprostá tma 80 hodin. Do ovzduší bylo uvolněno asi 20–25 km³ sopečného materiálu, který pronikl do výšek až 80 km a dalších několik let se z atmosféry postupně vymýval. Následkem rozptylu slunečního záření se ochladila celá severní polokoule, což se dá dokázat i na teplotní řadě Klementina.

V roce 1783 vybuchl jednak vulkán Laki na Islandě, jednak japonská Asama. V létě 1783 se nad Islandem udržoval trvalý prachový zákal, který snížil průnik slunečního záření natolik, že pomřelo 20 % obyvatel ostrova a 75 % veškerého dobytka. Islanďané tento jev nazvali „hladová mlha“. Nad celým Severním mořem panovaly takové mlhy a bouře, že trasy lodí musely být odkloněny hluboko k jihu. Důsledky erupce byly pozorovatelné v celých Čechách. Jihočeská kronika „Paměti o Velešíně“ uvádí: Roku 1783 okolo 19. června začaly velmi hrozné a strašlivé mlhy a trvaly okolo 6 neděl tak, že slunce mnohokrát od tý mlhy zastíněno bylo a jenom tak na způsob červeného kolečka ke spatření bylo. Kaple sv. Jana, která dost blízko leží, mnohokrát za den ke spatření nebyla. Mezitím pak bouřky neslýchané a velmi strašlivé, tak i škodlivé byly. Poté následovala neobvykle krutá zima s teplotami v Čechách až pod –30 °C a v únoru nastalo náhlé tání. Vyústilo v jednu z největších vltavských povodní, při které Prahou protékalo neuvěřitelných 4500 m³! Pokles průměrné roční teploty až o 2 °C byl sledovatelný ještě další 3 roky.

V roce 1815 vybuchla sopka Tambora v Indonésii. Mračno prachu způsobilo zatmění Slunce po dobu tří dnů v okruhu 500 km. Na ostrově Sumbawa o průměru 270 km, v jehož centru Tambora leží, zahynulo 90 000 obyvatel a zachránilo se jich jen dvacet sedm! Sopečný prach rozptýlený ve stratosféře ovlivnil podnebí celého světa do té míry, že se roku 1816 začalo říkat „rok bez léta“. V Irsku vypukl hladomor. Nová Anglie byla ve dnech 6.–11. června zasněžena, část úrody shnila na polích. Na celém světě vzrostl počet mimořádných bouřek a velkých krupobití. Zápisy z Čech hovoří o hustém sněžení 17. května, o deštích, krupobití, páchnoucí a husté mlze a zkažení úrody. Lodní doprava do Ameriky byla ochromena, prudce vzrostly ceny potravin. Rovněž výbuch sopky Coseguiny v karibské oblasti v roce 1835 bylo možné zaznamenat až v Praze. Dne 23. září při bezoblačném počasí (podle klementinských zápisků) pozoroval Karel Hynek Mácha s přítelem K. Sabinou temnorudou oblohu, kterou se valily husté dýmy nad Prahou.

Rozměry Théry jsou větší než např. Krakatau. Na ostrově sice asi došlo k sérii erupcí, ale podobné kaldery obvykle vznikají jedním hlavním výbuchem. Středozemní oblast byla v 16.–17. století před Kristem hustě osídlená. Historická pozorování ukazují, že sopečné projevy jako bouřky, krupobití a tma se intenzivně projevují v okruhu nejméně 500 km od ostrova. Tsunami způsobená výbuchem Théry mohla být ještě větší než tsunami na Krakatau, což znamená přímé ovlivnění nejen Kréty, ale přímořských osad větší části Středozemí. Pokud by se tato situace nějak neodrazila v mýtech a zápiscích té doby, pak už nevím, co většího by se mělo stát, aby to stálo za zaznamenání. U tsunami je přitom důležité, že – jak uvádí B. Danielson z Pitcairnu a S. P. Karašnikov z Kamčatky – vody se mohou stáhnout tak daleko od pobřeží, až moře ani vidět nebylo (Kamčatka, 1775). Pak asi po 20 minutách udeří tsunami, která je sice nízká, na plochém pobřeží se však postupně vrší a vytváří stěnu vysokou až několik desítek metrů.

J. Svoboda nalézá nejvýstižnější odraz vulkanické erupce ve Starém zákonu (Exodus 7,19–7,25, 9,24–9,32, 10,13–10,23 ad.). Zkažení vod a vymření ryb přičítá (tak jako v dokumentovaných historických případech) sopečnému popelu a síranovým aerosolům. Biblický oheň smíšený s krupobitím (tedy blesky vznikající třením prachových částic a doprovodné bouře) je běžným doprovodným jevem mnoha erupcí, stejně jako hustá, tři dny trvající „egyptská“ tma. Přechod přes Rudé moře autor považuje za překladatelský omyl, protože v hebrejštině „jam suf“ znamená doslova „moře rákosu“ (a nikoliv „rudé moře“). Tento výraz najdeme např. v Lutherově bibli. Rákosové moře pravděpodobně představuje přímořský močál poblíž Rás Kasrún v nilské deltě. Dopadla-li sem tsunami, je pravděpodobné, že se moře na krátkou dobu nejprve stáhlo, a pak s velkou silou vrátilo. Židovský národ by za tuto dobu projít územím nemohl, ale skupina ozbrojených jezdců doprovázejících hlavní voj by to zvládla. Jsem si vědom toho, jak těžko přijatelná bude interpretace „egyptských ran“ jako následků sopečného výbuchu pro biblisty, nicméně středozemní oblast je tak tektonicky aktivní území a vrstvičky sopečného popela v grónském ledovci tak četné, že se středozemní civilizace musely se skutečně velkou erupcí setkat nejméně několikrát. A jaké větší události by se měly vrýt do kolektivní paměti a nalézt svá vyjáření v „gigantomachiích“ a zápasech bohů než tma, bouře, hřmění, rudá obloha a neobvyklé atmosférické jevy. I kdyby byl výbuch Théry tak slabý jako výbuch Krakatau, byl by slyšet nejen v Čechách, ale až ve Skandinávii!

K druhé polovině knihy, která se týká antické mytologie a archeologie, se jako geolog nemohu vyjádřit. Jsou zde povolanější, jako např. prof. J. Bouzek, který knihu recenzoval a myslím, že ne se vším souhlasil. Za důležitý objev však považuji autorovo zjištění, že v Platónově době se čas také měřil na velké roky, které odpovídaly sto měsíčním úplňkům. Např. Hesiodos (kolem roku 700 před Kristem) uvádí, že dítě se až do sta let drželo matky, oddáno dětským hrám… Osm našich solárních let tak odpovídá 99 letům lunárním, a protože solární rok má 12,36 lunárního roku, tak Platónových 9000 let nejspíš odpovídá přijatelnému období 1350–1450 před Kristem, pokud nejde o symbolický údaj. Autor dochází k jednoduchému, poměrně přesvědčivému závěru, že jediná velká rozvinutá říše velikosti Atlantidy, která mohla být erupcí Théry zničena, je Kréta. Závěrečné kapitoly věnuje úvahám o etnických a kulturních migracích doby bronzové a o možných vazbách oblasti Egejského moře na východní Slovensko (Myšia hôrka u Spišského Čtvrtku, Barca) a na únětickou kulturu. Sluší se pak připomenout, že mezi mořskými národy, které zničily všechny středozemní říše až na Egypt, pravděpodobně byli také obyvatelé střední Evropy. A chceme-li to domyslet dál, než je dovoleno, tak to mohli být také obyvatelé Čech (Indoevropané nejisté etnicity náležící střední a mladší bronzové době), kteří se účastnili budování řecké civilizace.

Z knihy mám smíšené pocity v tom smyslu, že cílem jak knihy Exodus, tak Platónových dialogů jistě není podat jakýsi „pliniovský“ popis výbuchu vulkánu, ale dotknout se nějaké hlubší filozofické a náboženské podstaty světa, kterou nelze přírodními vědami vysvětlit (a která tu ani není proto, aby takto byla vysvětlována). A pro vyjádření tohoto hlubšího sdělení je volen určitý rámec příběhu, jímž je jak v Exodu, tak v Platónovi přírodní katastrofa, která postihuje jak Egypt, tak neznámý ostrov nazývaný Atlantida. Po přečtení knihy považuji za pravděpodobné, že tímto vnějším kontextem je skutečná sopečná erupce či v množném čísle sopečné erupce – protože sopečných vrstev je v tomto období v grónském ledovci několik (Vesmír 73, 391, 1994/7), i když prokazatelně nejvýznamnější je autorem uváděná Théra. Umím si představit, jak se na autora vrhnou biblisté i archeologové a v knize najdou řadu nepřesností a povrchností, na jejichž základě dílo zavrhnou. Také však vím, že dobře napsaný několikastránkový článek o hlavních autorových zjištěních by se mohl objevit v mnohém renomovaném zahraničním periodiku a další desetiletí být citován jako jeden z milníků bádání o středozemní historii (a což teprve, kdyby se skutečně na různých místech pobřeží Středozemního moře nalezly sedimenty deponované tsunami a pocházející z doby výbuchu Théry!).

Nejspíš se nestane ani jedno, protože knih, které se takto jmenují, se zmocňuje „folklór“ a alternativní badatelé, a to my vědci ignorujeme. Ale stejně jsem si početl, a hlavně jsem si objasnil, jaké dopady mají velké sopečné výbuchy a také že stratosféru máme společnou. Vždyť taková Tambora či Krakatau není daleko třeba od Českých Budějovic a někdy v budoucnu zase může ovlivnit úrodu okurek na Znojemsku, vystěhovalectví z Irska nebo romantické básnictví v Praze 6 – Hvězdě, kam, jak víme, chodíval K. H. Mácha zrakem spočinout na velebném Českém středohoří.