Slovo má Bedřich Velický

Vesmír: O fyzice pevných látek lze říci, že je oborem, který hluboce ovlivnil naši civilizaci. Před 50 lety¹⁾ vyvinuli v Bellových laboratořích první tranzistor. Dnešní fyzika pevných látek předvedla i tak exotické součástky, jako je jednoelektronový tranzistor...

Bedřich Velický: Hrotový tranzistor je téměř zapomenut. Jednoelektronový tranzistor je zatím ukázkou lidského umu stejně jako jím byl hrotový tranzistor před 50 lety. Za to půlstoletí oblast polovodičových součástek na pomezí velmi základní fyziky a velmi pokročilé technologie vyrostla v jeden z největších průmyslových oborů. Byl to velký převrat: průmyslová technologie založená asi poprvé v dějinách na vědním oboru, který vůbec nesouvisel s technickou tradicí. Planckova konstanta byla rozhodující už pro funkci hrotového tranzistoru. Tím spíše pro jednoelektronový tranzistor. Ten se – ne náhodou – podobá spíš tranzistoru řízenému polem (FET), který je základem informační revoluce v počítačích, mobilech aj. Jsou to právě ty tranzistory, které v tisících, desetitisících a statisících vystupují v integrovaných obvodech. Je to svým způsobem velmi jednoduché zařízení, jakási elektrická tlačka, která proud elektronů vodivým kanálkem buď povoluje (spíná), anebo přiškrcuje (rozpíná). Všichni víme, že technologie integrovaných obvodů je závod o vytváření menších a menších spínačů, závod o zvyšování hustoty integrace. Současné výrobní postupy však mají své meze, a proto ambiciozní výzkumníci sní a velké průmyslové společnosti uvažují o využití úplně nových principů. Jednoelektronový tranzistor je jednou takovou možností. Místo vodivého kanálku je tu mezi elektrodami jediné zrníčko složené snad z několika desítek atomů a tímto zrníčkem proskakuje (díky kvantovému tunelovému jevu) vždy jediný elektron, pokud mu řídícím polem odstraníme „coulombickou blokádu“.

Padesát let se ovšem pozná. Tenkrát kovové hrůtky na krystal germania přitiskl ještě Brattain vlastní rukou. Dnešní kouzelníci technologií polovodičů mají k dispozici nesmírně složitá a nesmírně okouzlující tajemná zařízení. A drahá, pochopitelně.

Vesmír: To se pak nelze moc divit, že bohaté americké univerzity mají více doktorandů než u nás.

Velický: Pravda to je, ale situace není tak zlá. Ono to chce několik věcí. Především vedoucí osobnosti, dobré fyziky a dobré organizátory, kteří umějí také své laboratoře vybavit. Kolem nich studenti nechybějí. Mohu uvést namátkou příklady ze svého okolí: magnetizmus kovů na Karlově (MFF UK), fyzika povrchů v Cukrovarnické (FZÚ AV ČR), na Moravě např. kvantová optika na Palackého univerzitě v Olomouci a optika pevných látek v Brně (PřF MU). A přitom pochopitelně platové podmínky sotva budou lepší než  jinde. Záleží spíše na možnostech provádět zajímavý výzkum, být blízko „růstového hrotu vědy“, mít otevřenou cestu ke stážím v předních laboratořích světa. To je motivem stejně tady jako v Americe. Jistě mi dobře rozumíte, že tím nechci říci, že existenční podmínky nejsou důležité.

Vesmír: Stejně však zůstává otázka, zda sebeúspěšnější doktorand najde u nás uplatnění.

B. Velický: Pokud máte na mysli naše ústavy a fakulty, situace jistě dnes není příznivá. Nezapomeňte ale, že naše generace bude brzy odcházet a místa po nás se budou uvolňovat. Je tu však něco ještě důležitějšího. Ani v Americe zdaleka všichni čerství PhD nepokračují v badatelské práci v akademickém světě. Během doktorandského studia si ověřili své schopnosti, nasáli atmosféru tvůrčí práce a vytvořili si řadu osobních kontaktů mezi vědci. S tím odcházejí do průmyslových laboratoří, obchodních společností, politiky a státní správy. Stávají se skutečnými posly vědy v celé společnosti. Této prosté pravdě jsme u nás ještě neuvěřili. Tomu se musíme naučit. A platí to ostatně i o těch, kteří studium ukončí jako magistři či bakaláři. Budeme se muset zamyslet nad tím, koho a k čemu budou naše vysoké školy vzdělávat a vychovávat.

Zapsal Ivan Boháček