O egoizmu všeho živého

Článek přibližuje čtenářům teorii „sobeckého genu“, formulovanou R. Dawkinsem. Autor článku s touto teorií evidentně souhlasí a uvádí řadu biologických jevů, které ji mají potvrzovat. Avšak nedosti na tom – na konci článku dr. Zrzavý svou biologickou parketu opouští a pokouší se pomocí Dawkinsovy teorie vysvětlit princip fungování lidské společnosti.

Lidé zběhlí ve vědách zvaných společenské by se možná mohli cítit dotčeni, že jim zase do zelí leze nějaký biolog. Já osobně jsem vzděláním genetik. Ve společenských vědách zběhlý nejsem, a dotčen se tudíž cítit nemusím. Přesto se mi toto striktně dawkinsovské nazírání lidské společnosti zdá přinejmenším silně zjednodušené.

U druhu Homo sapiens sapiens se občas vyskytuje zvláštní druh altruizmu, který mi – ať si lámu hlavu jak chci – nezapadá pod křídla formulky „altruizmus je pokračování egoizmu jinými prostředky“ (s. 67 nahoře). Jedním z jeho nejvýraznějších projevů je péče o jedince reprodukčně již neaktivní, staré, nemocné a na tuto péči odkázané, například péče dospělých potomků o staré rodiče. Právě tento případ se mi jeví z dawkinsovského hlediska jako něco naprosto nelogického. Geny, které rodiče nesli, již byly dávno přeneseny na potomky, takže jejich budoucnost je zajištěna, jejich „sobeckosti“ už bylo takříkajíc učiněno zadost. Proč tedy organizmus, jenž je nově hostí (a jediný je nyní schopen je předávat dál), plýtvá energií jaksi dozadu, přesně proti směru, který byl žádoucí?

Pomineme-li motivaci plynoucí z obavy, aby potomek nebyl vyděděn, pak se nabízí pouze vysvětlení, že potomek se tímto konáním farizejsky přizpůsobuje společnosti, na níž je závislý a ve které taková péče bývá zvykem. Toto vysvětlení se může na první pohled zdát správné („co by tomu řekli lidi“), avšak mám dojem, že se tím problém neřeší, ale pouze posouvá na jinou rovinu. Proč by společnost, fungující jako konglomerát sobeckých replikátorů a ovládaná jejich „touhami“ po přenosu do budoucnosti, dopouštěla takové nesmyslné přechovávání nějakého jejich už nepoužitelného záznamu? A to se netýká jen lidí starých, ale i lidí s tělesným a mentálním postižením.

Případy tohoto druhu altruizmu se mi zdají být velmi vážným prohřeškem proti dawkinsovským pravidlům. Měly by tedy (má-li dr. Zrzavý pravdu) být časem evolucí eliminovány jako nevýhodné. Anebo – což je asi pravděpodobnější – je zde dawkinsovské vysvětlení opravdu až příliš jednoduché.