Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Hrdina naší, nebo spíše minulé doby?

Lze čekat posílení úlohy profesionálních a špičkově vybavených týmů
 |  5. 1. 1998
 |  Vesmír 77, 47, 1998/1

Ve Vesmíru 76, 506, 1997/9 jsme si mohli přečíst článek „Hrdina naší doby“, který je ohlédnutím za celoživotní vědeckou dráhou hmyzího fyziologa Vincenta Wiggleswortha. Autoři kladou do ostrého protikladu Wigglesworthův styl vědecké práce se stylem, který je obvyklý v dnešní době (ten podrobují zdrcující kritice). Je to s dnešní vědou opravdu tak špatné? Podobá se opravdu „skrumáži na dětském věčírku, kde se skupinky opřekot ženou za tím, kdo umí dostatečně silně křičet“? Daří se v ní hlavně „nepodloženým zprávám“? Je hlavním rysem „zprůměrované mínění, které dusí jakýkoli projev originality“? Připisují se proradní šéfové laboratoří nečestně na publikace a přisvojují si výsledky svých doktorandů a postdoktorandů? To jsou samozřejmě velmi znepokojivé otázky – autoři článku neshledávají na dnešní vědě skoro nic dobrého. Tento názor zapadá v jistém smyslu do mnohohlasého chóru ohlašujícího krizi, ne-li už úplný konec dnešní vědy. Dovolil bych si s takovým pesimistickým názorem polemizovat.

Především, je-li ten současný styl tak špatný, jak si vysvětlit jeho bezpříkladnou efektivnost a úspěšnost, kterou prostě nelze nevidět? Volání po tom, aby každý pracoval pěkně samojediný, je prostě naivní – mohlo to dobře fungovat někdy před 50 lety ve hmyzí fyziologii, ale sotva v dnešní molekulární biologii. Lamentace nad zneužíváním spoluautorství jsou určitě mnohdy oprávněné, ale co je špatného na tom, když jsou jako spoluautoři uvedeni i lidé, kteří se na práci podíleli jen malým, ale přesto důležitým dílem, jenž ušetřil hlavním autorům spoustu času? Možná by bylo „čistší“, kdyby si jediný autor pěkně oddřel všechno sám, ale v zájmu samotné věci určitě je, aby kromě hlavního dílu práce prvního autora někdo poskytl svoji unikátní protilátku, jiný mutantní buněčnou linii a další kvalifikovaně provedl statistické vyhodnocení. A šéf, uvedený mezi spoluautory zpravidla na posvátném posledním místě, většinou opravdu není vědecký ignorant, který umí pouze shánět peníze, protože sedí v grantových komisích plných jemu podobných kumpánů a cpe se chlebíčky na konferencích, na nichž prezentuje výsledky svých otroků. Tahle kritika týmové práce zní obzvlášť pikantně u nás, kde většinou bota tlačí úplně jinde – skutečně fungujících týmů klasického typu je jako šafránu a mladí utíkají z vědy hlavně poté, co se vrátí z dlouhého postgraduálního pobytu v dobře fungujícím americkém týmu a přijdou do českého ústavu, kde věda hyne na podvýživu, ze zdí opadává omítka a výše platů motivuje k hledání různých „vedlejšáků“, nebo rovnou k přeškolení na zprostředkovatele zahraniční firmy s laboratorními potřebami. Ani mnozí šéfové na tom nejsou o moc líp – co chvíli odjíždějí někam západním směrem na pár měsíců do spřátelené laboratoře, zčásti aby si trochu odpomohli od frustrací způsobovaných zdějšími podmínkami, zčásti proto, aby si vylepšili rodinný rozpočet.

Kéž bychom tady měli ty kritizované problémy! Kéž by tady byli oni vykořisťovaní postdoktorandi (oni tady totiž nejsou skoro žádní)! Kéž by tady bylo hodně hvězdných šéfů schopných sehnat spoustu peněz od bohatých firem, zaplatit japonské dříče, aby pracovali na nejžhavějších módních hitech, a pak prezentovat výsledky na špičkových světových konferencích!

Trochu jiné je to asi se systémem financování. Otázka skutečně je, jestli dnešní grantový systém používaný ve světě i u nás není někdy už kontraproduktivní. Sepisování grantových přihlášek a pravidelných výročních zpráv o plnění financovaných projektů, zostřené ještě hlídáním toho, jestli to, co si potřebuji koupit, už nespadá do kategorie zapovězených „investic“, je skutečně někdy dost ubíjející. Je také pravda, že tento systém někdy nutí k více nebo méně účelovému psaní publikací, které ještě třeba úplně neuzrály, ale je jich nutně potřeba do závěrečné zprávy, aby se nezdálo, že se udělalo málo práce. Dovedu si ale představit, že kdyby systém byl založen na poskytování peněz na „osvědčené vědecké osobnosti“, vedlo by to zase k jiným problémům – třeba k menší intenzitě práce vyplývající z přílišných „sociálních jistot“. Nicméně doplňkový systém „osobních grantů“ pro osvědčené a dlouhodobě produktivní vědecké osobnosti leckde existuje a bylo by asi dobře zavést jej i u nás.

Lze čekat, že se kyvadlo začne vracet zpět a věda se zase začne praktikovat stylem dr. Wiggleswortha? Vsadil bych se, že ne. Spíše lze čekat další posun směrem k intenzifikaci a produktivitě vědecké práce a posílení úlohy velkých, vysoce profesionálních a špičkově vybavených týmů. Je docela možné, že se změní publikační zvyklosti, ale spíše směrem ještě dále od individuálního autorství. Určitě ale ještě dlouho bude i ona „velká věda“ vycházet ze široké základny malých akademických týmů, ve kterých bude začínat svoji dráhu většina studentů. Všechny tyto změny se nám třeba nemusí líbit; někteří možná s nostalgií vzpomínají na antické učence diskutující na agoře (shromaždišti lidu a tržišti) jako na nedostižný ideál, ale vědecká obdoba neviditelné ruky trhu už si asi prosadí své…

Pozn. red.


Překlad článku z britského časopisu (viz Vesmír 76, 9, 1997/6) Nature jsme volili hlavně proto, že není snadné přimět k podobnému zamyšlení českého vědce; při omezené velikosti zdejší vědecké komunity, kde se všichni dlouhá léta znají, bývá šťourání tohoto druhu vždy někým interpretováno jako osobní útok.

Václav Hořejší ve své odezvě zaníceně obhajuje dnešní vědu. Souhlasíme s tím, že kyvadlo se sotva zhoupne zpět k vědcům

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který od roku 2005 řídí a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné