Ódické jevy

Volání po tom, aby se přírodovědci zapojili do zkoumání ódického světla, zůstane nejspíš nevyslyšeno. Zkoumání podobných smyšlenek a nesmyslů je totiž program, který sotvakoho přiláká, s výjimkou psychiatrů a psychotroniků, kteří k tomu ale mohou mít velice specifické a od sebe navzájem velice odlišné důvody.

Von Reichenbachova kniha spatřila světlo v polovině minulého století. Je proto třeba posuzovat ji z hlediska historie přírodních věd. Doba, kdy Reichebach začal fantazírovat o ódické energii, spadá do epochy, v níž fyzikové teprve začali formovat základní představy o elektřině a magnetizmu a hlouběji se zabývat zkoumáním vlastností světla. Kdybychom vymazali z dnešních učebnic fyziky vše, co bylo objeveno v onom období, zůstaly by nám v nich téměř jen bílé nepopsané papíry. Nemělo by nás proto překvapit, že amatérští badatelé Reichebachova typu neměli ještě zažité nové poznatky o celkem běžných fyzikálních jevech a vymýšleli si svá vlastní bizarní vysvětlení, která neměla žádnou oporu v cílevědomém experimentálním zkoumání přírody. K pokroku však došlo nejen ve fyzice a chemii, například pro mesmerizmus a jiná podobná chvění mají současná psychiatrie a experimentální psychologie mnohem prozaičtější vysvětlení, než je tajemný ód.

Je zbytečné psát dlouze o tom, co už jednou bylo řečeno (a to dokonce ještě mnohem dřív, než von Reichenbach vydal knihu, jejíž Osmý ódický list pojednává o zjeveních na hrobech). Dovoluji si shrnout pár myšlenek z knihy Immanuela Kanta (1724–1804) nazvané Sny duchovidcovy. Veliký filozof v ní kritizuje teosofii a spiritistiku. Říká, že metafyzické a teosofické domněnky jsou sice myslitelné, ale že tuto vlastnost sdílejí s mnohými bludnými výtvory pomatenců. Kant dokazuje, že jakmile se opustí jistá půda zkušenosti, lze přísně logickým způsobem dospět k nejpodivnějším tezím a systémům. Sem zjevně patří také Reichenbachův ód.