Kamenná moře

Většina kamenných moří (souvislých ploch pokrytých kameny či většími balvany až bloky) je výsledkem rozpadu skalních výchozů, řícení, postupného hromadění a gravitačního přemísťování úlomků hornin na svazích. Největší roli při jejich vzniku mělo mrazové zvětrávání, jehož intenzita byla nejvydatnější na počátku a sklonku ledových dob ve starších čtvrtohorách, nicméně se projevuje i v současnosti, zejména na přelomu zimy a jara. Srážková a tavná voda vniká do spár v hornině, zmrznutím zvětšuje objem, čímž dochází k tzv. mrazovému tříštění (gelivaci). K významným faktorům patří jistě i průběh puklin a ploch břidličnatosti nebo vrstev, způsob odlučnosti apod. Úlomky uvolněné mrazovým zvětráváním se vyznačují ostrými hranami a říká se jim proto též hranáče. Při pohledu na některá zvláště rozsáhlá a až desítky metrů „hluboká“ balvanová moře a suťová pole je zřejmé, že se při jejich vzniku uplatnily i náhlé, až katastrofální události v poměrně nedávné geologické minulosti. Výrazná řícení mohla být vyvolána například tím, že byl porušen rovnovážný stav podemletím svahu říční erozí (příkladem je pravý svah údolí Vltavy v národní přírodní rezervaci Čertova stěna – Luč), vyloučit nelze ani účinky někdejších zemětřesení.

Asi bychom u nás nenašli pohoří, vrchovinu či pahorkatinu, kde se nevyskytují buď plošně rozsáhlá kamenná moře, labilní suťová pole, protáhlé kamenné proudy a řeky, nebo alespoň řidší skupiny balvanů, tvořící tzv. kamenná stáda apod. Rozličné akumulace balvanů a kamenů jsou typické zejména pro krajiny tvořené žulami a příbuznými horninami (granodiority, diority, syenity). Kromě kamenných moří z hranáčů tu nejsou vzácností ani seskupení z dokonale oblých balvanů až bloků. Jsou výsledkem podpovrchových zvětrávacích procesů, podpořených žokovitým, bochníkovitým, až kulovitým rozpadem horniny. Po odnosu okolních zvětralin nyní vystupují na úroveň povrchu a mnohé byly též přemístěny soliflukcí („půdotokem“) desítky až stovky metrů daleko od místa vzniku. Typickým příkladem „krajiny kamenných stád a řek“ je středočeská krajina na Sedlčansku, Plzeňská pahorkatina na Žihelsku a v Sedmihoří, žulové partie Českomoravské vrchoviny na Mrákotínsku, Třebíčsku atd.

V horských oblastech tvořených žulami jsou ovšem mnohem výraznější balvanová a kamenná moře vzniklá mrazovým zvětráváním. Typická jsou např. pro vrcholové partie Šumavy v oblasti Plechého a Trojmezné, zatímco blízká lokalita zvaná Kamenné moře v sousedství Plešného jezera je souvislým blokovým polem, v němž dosahují žulové bloky až desetimetrových rozměrů. Obdobné tvary reliéfů najdeme i v širším okolí, např. na chráněném Mařském vrchu u Vimperka, a zejména na svazích Novohradských hor. Různé typy balvanových moří a suťových polí provázejí též bezpočet žulových výchozů v Jizerských horách, např. na Stržovém vrchu, pod Frýdlantským cimbuřím, na Muchově aj. Krkonošská kamenná moře vznikla v žulách (na Vysokém Kole, Malém Šišáku, pod Dívčími a Mužskými kameny aj.) a také v krystalických břidlicích. Rozsáhlé plochy z rul a svorových rul pokrývají mimo jiné svahy nejvyšších českých hor – Sněžky, Luční a Studniční hory.

Podobná kamenná moře, vzniklá mrazovým zvětráváním rul, svorů, fylitů a jiných krystalických břidlic, jsou typická i pro mnohá další česká a moravská pohoří. V Krušných horách provázejí např. skalnatý hřeben Vysokého kamene u Kraslic, v Orlických horách pokrývají svahy Koruny a Maruše; na Králickém Sněžníku zase daly sypající se (klepající) kameny pojmenování vrchu Klepáč, který je zároveň uzlovým bodem tří úmoří. V Hrubém Jeseníku vznikla nejvýraznější kamenná moře a suťová pole rozpadem krystalických břidlic a velice pevných křemenců. Např. východní rozsocha Vysoké hole zde nese přiléhavý název Suť, kamenité plochy sestupují i temenem Břidličné hory a rozsáhlá suť lemuje křemencový útes Ztracených kamenů (neboli Parůžku) na jižním okraji hlavního jesenického hřbetu.

Místy rozsáhlé akumulace balvanů a kamenů však vznikly i v některých dalších typech hornin. Pro mnohé kopce tvořené čedičovými, znělcovými i jinými sopečnými vyvřelinami v Českém středohoří, Lužických horách i jinde jsou charakteristické souvislé plochy nevelkých kostkovitých kamenů, uvolněných v důsledku sloupcovité nebo deskovité odlučnosti. Říká se jim též droliny a místy vytvářejí holé plochy (např. na Bukové, Plešivci, Panenské skále, Lovoši, Jedlové, Ralsku ad.), jinde jsou porostlé suťovými lesy.

Zcela odlišné jsou balvanové sutě pokrývající úpatí skalních stěn nebo vyplňující dno kaňonovitých roklí v pískovcových skalních městech v severních a severovýchodních Čechách. V mezerách mezi nahromaděnými balvany až bloky místy vznikly jeskynní prostory, většinou velice úzké, ale průlezné v délce až několika set metrů. Nejdelší byly zjištěny při speleologickém průzkumu v Broumovských stěnách a v Teplických skalách. Pískovcové sutě a balvanová moře jsou typická i pro svahy hornatin a vrchovin flyšového pásma Vnějších Karpat na východní Moravě, úzké kamenné proudy z deskovitých úlomků zase pro některá údolí Nízkého Jeseníku, zahloubená v drobách a břidlicích moravskoslezského kulmu (např. přírodní památka Kamenné proudy u Domašova).

Z ostatních hornin, v nichž u nás vznikla více či méně typická kamenná moře, třeba uvést též staroprvohorní slepence a pískovce, buližníky, staro- až prvohorní vulkanity v oblasti Barrandienu. Např. v oblasti Brd patří k nejznámějším přírodní památka Hřebenec v Třemšínské vrchovině.

Označení kamenné moře však už většinou nelze užít pro nejrůznější Sutice, Sutiny, Suté břehy, Bílé stráně či jinak pojmenované svahy s pokryvem sutí z drobných destičkovitých úlomků a svrchnokřídových slínovců (opuk) na České tabuli a v přilehlých oblastech. Mnohé jsou pro výskyt významných vápnomilných druhů rostlin a živočichů součástí chráněných území.

Rovněž většina z výše uvedených kamenných moří a suťových polí se vyznačuje charakteristickým typem ekosystémů (např. V. Růžička, 1993) a nelze je proto považovat jen za neživou „hromadu kamení“.