Měsíc rašících dubů

U nás se čtvrtému měsíci v roce říká duben. V tu dobu se totiž doubravy pomalounku začínají zelenat a je dvojnásobná radost objevovat čerstvé hebké lístečky vykukující mezi zbytky pokrouceného zahnědlého loňského listí. Vždyť dub staré listy na podzim neshazuje, jak známo např. z úsloví „až opadá listí z dubu“. I čerta kdysi přelstil vychytralý, dubů a vůbec přírody znalý našinec, neboť to nedovtipné pekelné stvoření nevědělo, že dub neopadá nikdy, a dost naivně uzavřelo s všemi mastmi mazaným Čechem nerealizovatelnou smlouvu. Slovo dub sice známe už ze staroslověnštiny, tenkrát znělo dby, avšak měsíc duben byl tehdá april’{.

Také v mnoha jiných (slovanských i neslovanských) jazycích se čtvrtý měsíc kalendářního roku nazývá april. Vzniklo to z lat. aprilis mensis, měsíc jarního otvírání přírody, což souvisí s lat. aperire otvírat. Od čeho jiného by ostatně byl aperitiv – ten zas otvírá jiné „zámky“ a k nezřízené radosti přispívá z jiného konce.

Rčení vyvést aprílem je staré a souvisí s německým in den April schicken, šprým, který vyplynul z bujarého veselí při vítání jara. Spolu s Jungmannem si ujasněme, že „poslati koho s Aprilem = někoho za blázna mjti“, což se, jak známo, vztahuje k 1. a 30. dni v měsíci dubnu.

Aprílové žertíky, které si provádíme mezi sebou, popisovat nebudu. Zmíním se jen o těch, jež mi jako aprílové připadají, ačkoli tak zřejmě nebyly míněny. Někdy to vypadá, jako bychom apríl slavili po celý rok.

Na jedné vysoké škole uměleckého zaměření mají na studijním oddělení cedulku Prosím, vstupujte do místnosti po čtyřech. Osobně jsem to chtěla 1. dubna vyzkoušet v praxi, ale přiznám se, že jsem nenašla odvahu. Utěšovala jsem se alespoň představou budoucích umělců poslušně padajících před vchodem na všechny čtyři končetiny.

Na dveřích ordinace jednoho obvodního lékaře jsem zas četla nápis Prosíme pacienty neklepat. Někdo z „postižených“ tam připsal: Přimlouvám se za humánnější způsoby léčby.

Chcete-li se bujaře zasmát i bez návštěvy lékaře, navštivte některou z pražských tržnic. Možná budou právě prodávat domácí brambory. Nevím přesně, zda jindy mívají brambory školní, společenské, nebo snad průmyslově vyráběné, syntetické. Možná jen chtějí naznačit, že ty své nepěstovali na poli, ale doma, třeba ve vaně, kdo ví.

Kdybyste nestihli ani tu tržnici, zasmějte se aspoň nad starými novinami. Není to nesmysl, staré noviny opravdu existují a každý je máme doma. Ovšem noviny, o nichž se zpívalo, že vám je nesem, staré nebyly, a vůbec se tím nemyslely tiskoviny, ba ani pole po úhoru nově vzdělaná. I když ve velmi raném dětství si leckdo z nás možná představoval, že koledníci nesli, no, dejme tomu, Svobodné slovo.

Zbývá jen dodat: radujme se, veselme se a bujaře žertujme, jak to jen naši předkové dovedli, zejména pak v jarním měsíci rašících dubů a otvírající se přírody.