Václav Dolejšek /1895-1945/

Dnes, padesát let od smrti V. Dolejška, je málo přímých svědků jeho života a je nesnadné plně postihnout jeho prudce žitý život. Avšak jeho zásluhy o rozvoj naší experimentální fyziky a o její poválečný rozmach jsou tak zásadní, že zasluhují, aby tato významná osobnost, jíž zavření českých vysokých škol a nakonec smrt v koncentračním táboru zabránily dovršit dílo, byla připomenuta.

Studentská léta

Václav Dolejšek vystudoval Reálné gymnázium v Křemencově ul. na pražském Novém Městě, kde začátkem července r.1914 maturoval. Již zde projevil zájem o přírodní vědy a techniku, když si za témata svých řečnických cvičení v septimě zvolil "Myšlenkový vývoj přírodních věd" a v oktávě "O barevné fotografii". Od zimního semestru 1914 - 1915 začal studovat fyziku a matematiku na tehdejší Filozofické fakultě české univerzity v Praze. Roku 1915 byl odveden a již 15. 3. nastoupil jako jednoroční dobrovolník. Ve studiu však pokračoval až do doby, kdy byl odvelen na frontu v Makedonii. Odtud se vrátil v říjnu 1918 na dovolenou do Prahy a po vzniku Československé republiky byl demobilizován jako poručík v záloze.

V zimním semestru 1918 - 1919 ukončil studium závěrečnou státní zkouškou a již 1. 4. 1919 se stal asistentem ve Fyzikálním ústavu Karlovy univerzity (FÚKU) v dnešní ulici Ke Karlovu č. 5 u prof. PhDr. Bohumila Kučery. B. Kučera byl mimořádně nadaný experimentální fyzik, jehož experimentální práce, ale i společenský život se staly mladému Dolejškovi vzorem. U něj vypracoval svou disertační práci ("Skládání barev a barvy komplementární") a 20. 9.1920 promoval (PhDr.). U B. Kučery se Dolejšek seznámil s PhDr. Jaroslavem Heyrovským, tehdy asistentem v Chemickém ústavu KU u prof. PhDr. Bohuslava Braunera, když docházel k prof. Kučerovi a na jeho přání pokračoval v měření povrchového napětí na rtuťové kapkové elektrodě. Stali se přáteli na celý život. O vzájemné úctě svědčí nejen dlouholetá spolupráce a vzájemná pomoc, ale nejvýrazněji tato skutečnost: koncem r. 1939 požádal prof. M. Siegbahn písemně prof. Dolejška, aby mu poslal své vědecké práce, protože jej chce navrhnout na Nobelovu cenu. Prof. Dolejšek tehdy prohlásil, že si sám ještě tak velkou poctu nezaslouží a že navrhne J. Heyrovského. Roku 1920 uveřejnil Dolejšek v časopise Hudba své první práce z hudební akustiky.

Cesta k Manne Siegbahnovi

Dolejšek, který se po smrti prof. Kučery (16. 4. 1921) stal asistentem u prof. PhDr. Václava Posejpala, odjel koncem roku 1921 na svůj první zahraniční pobyt na univerzitu ve švédském Lundu k Manne Siegbahnovi, tehdy nejvýznamnějšímu odborníku v rentgenové spektroskopii. Na cestu mu přispěl otec 6 000 Kč.

Zde počátkem r. 1922 dosáhl Dolejšek světového úspěchu objevem dlouho hledané série N rentgenových spekter prvků U, Th, a Bi. Svým objevem se Dolejšek přiřadil k objevitelům prvních sérií rentgenových spekter fyzikům Ch. G. Barklaovi (série K a L r. 1908) a Manne Siegbahnovi (série M r. 1916), jimž byly za tyto objevy a rozvoj rentgenové spektroskopie uděleny později Nobelovy ceny. Objev, který Dolejšek publikoval nejprve v časopise NATURE a pak v dalších fyzikálních časopisech, vzbudil zpočátku nedůvěru, ale Dolejšek jej v dalších publikovaných pracích obhájil.

Tento studijí pobyt, který doplnil kratším pobytem na univerzitě v Tübingenu u prof. Friedricha Paschena, odborníka v optické spektroskopii, udal hlavní směr jeho celoživotní vědecké práci ve spektroskopii a vakuové fyzice.

Hned po svém návratu začal Dolejšek budovat svou rentgenospektroskopickou laboratoř ve FÚKU, v níž se od té doby věnoval s plným zaujetím své vědecké práci, což poznamenalo jeho rodinný život. Byl třikrát ženat a první dvě manželství skončila vždy po několika letech rozvodem. Třetí, šťastné, manželství ukončila po šesti letech jeho mučednická smrt. Z prvního manželství se narodil syn Luboš (1922), vyhledávaný restaurátor uměleckých kovových památek, který zemřel r. 1981. Syn Zdeněk z druhého manželství je dosud vědecký pracovník ÚFCH J. Heyrovského AV ČR. Ve třetím manželství se narodily dvě děti: syn Václav (1940), který je leteckým inženýrem a konstruktérem, a dcera Věra (1942) provdaná Hauptfeldová, profesorka biologie na Saint Louis University ve Washingtonu v USA, kam emigrovala r. 1969 po studiu v Paříži. Obě děti vychovala po Dolejškově zatčení a smrti jejich matka.

Docentem na univerzitě

Od zimního semestru 1923 - 1924 se Dolejšek stal asistentem ve II. oddělení FÚKU u prof. PhDr. Augustina Žáčka. Po habilitaci ho Ministerstvo školství jmenovalo soukromým docentem experimentální fyziky na PFKU od 1. 5. 1924 a hned v zimním semestru 1924 - 1925 začal přednášet "Výsledky X-spektroskopie" 2 hodiny týdně a s prof. Žáčkem ohlásil "Samostatné práce" pro pokročilé studenty.

Jeho spektroskopické přednášky nebyly pedagogicky dobré a pro posluchače byly málo srozumitelné. Přinášel si na ně různé časopisy a knihy a svůj výklad doplňoval citáty z nich, čímž přerušoval souvislý výklad, přebíhal často od jednoho problému k jinému a zdůrazňoval otevřené problémy. Svým zaujetím pro svůj obor a nadšením však dovedl zaujmout posluchače, kteří měli o laboratorní práci zájem. Ty po určité době pozval do své laboratoře. Každý začínající pracovník se podílel nejprve na úkolech potřebných pro provoz laboratoře a učil se práci se sklem a na soustruhu. Pak se začal seznamovat s funkcí a obsluhou laboratorních zařízení, učil se provádět snímky spekter a vyvolávat je a proměřovat. Nakonec se podílel na úpravách nebo zhotovování potřebných zařízení. Teprve po této přípravě mohl řešit nějaký dílčí úkol ve spolupráci se zkušeným pracovníkem. Velkou pozornost věnoval Dolejšek práci doktorandů na disertacích a dbal na to, aby jejich výsledky mohly být přijaty k otištění ve vědeckých časopisech.

Laboratoř rentgenové spektroskopie

K Dolejškovi přicházeli pracovat nejen studenti, ale i pracovníci po doktorátu. Jeho laboratoř žila plným životem i do noci a často i v neděli. Dolejšek tam docházel každý den, pochválil úspěchy nebo povzbudil, popřípadě poradil. Všichni tvořili přátelskou pospolitost a Dolejšek jejich práci nenápadně usměrňoval a vtiskoval jí pečeť své osobnosti. Tak se začala pod jeho vlivem tvořit první vědecká škola v experimentální fyzice u nás, vyznačující se společným programem a kolektivním způsobem vědecké práce ve spektroskopii a vakuové fyzice. Výsledky publikovanými v předních našich a zejména zahraničních vědeckých časopisech získávala ohlas a významné postavení mezi rentgenospektroskopickými laboratořemi ve světě. Díky publikacím, které laboratoř rozesílala do význačných zahraničních laboratoří, se Dolejšek seznamoval s mnoha zahraničními fyziky. Navazoval s nimi písemné i osobní kontakty, např. se Siegbahnem a jeho spolupracovníky ze Švédska, Paschenem z Německa, Dauvilllerem, Mauricem a Louisem de Broglie a Trillatem z Francie, Kovarikem a Lindsayem z USA, Loriou z Polska, Nadžakovem z Bulharska a řadou dalších.

V Ústavu fyzikální chemie

Slibně se rozvíjející životní dráha doc. Dolejška však byla ohrožena, když mu prof. Žáček nenavrhl v r. 1926 prodloužení asistentury a ke 30. 9. měl z FÚKU odejít, a to v době, kdy se připravoval návrh na jeho jmenování mimořádným profesorem. Tehdy jej pro vysokoškolskou a tím i vědeckou dráhu zachránil prof. Heyrovský, který s pomocí prof. Františka Závišky prosadil, že doc. Dolejšek byl od 1. 10. 1926 ustanoven nehonorovaným asistentem Ústavu fyzikální chemie KU (ÚFCh) v dnešní Studničkově ul. č. 8, jehož byl prof. Heyrovský ředitelem, a současně mu poskytl místnosti pro jeho laboratoř ve střešní nástavbě svého ústavu.

Po dobu nehonorované asistentury přerušil Dolejšek přednášky ze spektroskopie a ohlásil jen hodinovou přednášku o hudební akustice. Nepřerušil však "Samostatné práce", které začal konat sám v ÚFCh, a věnoval se hlavně své vědecké práci.

Návrh na jmenování Dolejška profesorem, který připravili profesoři Posejpal, Záviška a Heyrovský, projednala komise složená z navrhovatelů a profesorů Žáčka a Trkala 17. 1. 1927, na níž však prof. Žáček a Trkal s návrhem nesouhlasili. Zůsobili tím, že ke jmenování Dolejška mimořádným profesorem experimentální fyziky na PFKU došlo až 10. 5. 1928.

Jmenováním profesorem skončila Dolejškova nehonorovaná asistentura, ale do FÚKU se vrátit nemohl. Jeho laboratoř zůstala dále v ÚFCh, ale ve FÚKU obnovil od zimního semestru 1928 - 1929 své přednášky ze spektroskopie. V letním semestru 1929 zahájil "Rozhovory o novějších problémech z experimentání fyziky a o pracích v laboratoři konaných".

Na podzim r. 1929 začlenil J. Heyrovský Dolejškovu laboratoř do ÚFCh jako "Oddělení pro rentgenspektroskopii" s V. Dolejškem jako ředitelem a se dvěma nehonorovanými asistenty z jeho žáků. Tím získala tato laboratoř určité postavení na PFKU a finanční prostředky z dotace ÚFCh.

Spektroskopický ústav

Toto oddělení se na podzim r. 1931 se souhlasem prof. Heyrovského osamostatnilo a vznikl samostatný "Spektroskopický ústav KU" (SÚKU) s prof. Dolejškem jako ředitelem a 3 nehonorovanými asistenty. Ministerstvo školství přidělilo ústavu r. 1932 dotaci 10 000 Kč. Po osamostatnění musel SÚKU zůstat v prostorách ÚFCh ještě téměř 5 let. Oba ústavy Přírodovědecké fakulty KU, Spektroskopický a Fyzikálně chemický, působily vedle sebe v budově chemických ústavů na Albertově ve vzájemném respektu a kolegiální spolupráci. Tradičními se staly jejich společné sportovní a zábavné výlety do okolí Prahy, spojené s fotbalovým utkáním o putovní pohár, vyrobený z držáku rentgenové lampy. Obě mužstva, často posílená zahraničními hosty ústavů, hrála pod osobním vedením svých kapitánů, profesorů Dolejška a Heyrovského. (To bylo na univerzitní půdě v té době nevídané.)

Začátkem třicátých let vrcholila u nás hospodářská krize a začala hrozivě stoupat nezaměstnanost zejména vyskološkoláků. Prof. Dolejšek s lítostí viděl, že řada jeho žáků z existenčních důvodů nemůže dál vědecky pracovat, a hledal možnosti, jak jim pomoci. Současně viděl, že výroba i v našich největších průmyslových podnicích nevyužívá dostatečně vědy ke zdokonalování výrobních postupů i výrobků. Byl přesvědčen, že zásadně může ke světové úrovni naší výroby pomoci využívání poznatků fyziky a fyzikálních postupů ve výrobě.

Uvítal proto, když se v té době na něj obrátil jeho známý z doby studií na střední škole Ing. Dr. tech. Vítězslav Havlíček, tehdy vedoucí Konstrukce transformátorů v Elektrotechnické továrně Škodových závodů v Plzni-Doudlevcích, s návrhem na spolupráci SÚKU s průmyslem při řešení základních technických problémů výroby. Společně promysleli a navrhli, aby pro tyto úkoly bylo zřízeno fyzikálně výzkumné pracoviště, kde by takové problémy řešili společně fyzici a technici aplikováním fyzikálních poznatků a fyzikálními metodami. Návrh na zřízení takového pracoviště ve Škodových závodech (ŠZ) předložil Dr. Havlíček r. 1933 vedení ŠZ společně s nabídkou prof. Dolejška, aby toto pracoviště bylo zpočátku umístěno v laboratořích SÚKU, jehož pracovníci by mohli bezprostředně pomoci v jeho práci.

Tvůrčí práce pro průmysl

Nabídka prof. Dolejška měla pro ŠZ tu výhodu, že nemusely hned od počátku budovat pracovní prostory a pořizovat potřebná zařízení a dávala při tom značnou záruku, že práce tohoto pracoviště bude v prostředí tvůrčí práce SÚKU úspěšná. Stala se proto důležitým impulzem pro rozhodnutí, které učinil 18. 10. 1934 po souhlasu generálního ředitele ŠZ JUDr. Karla Löwensteina centrální ředitel ŠZ Ing. Vilém Hromadko a jímž bylo od 1. 11. 1934 zařízeno pracoviště "Fyzikální výzkum" (FVŠZ), stanoven rámcový program jeho výzkumné práce, schváleno přijímání fyziků podle výběru V. Dolejška a povolen pro první rok obnos do 200 000 Kč na platy a provoz. Vedoucím FVŠZ se stal Dr. Havlíček a prof. Dolejšek byl jmenován konzulentem ŠZ, s nímž generální ředitel ŠZ podepsal "konzulentské ujednání" o jeho povinnostech, právech a odměně. SÚKU umístěním FVŠZ získal větší finanční a výrobní možnosti, a zejména příležitosti pro zaměstnání Dolejškových žáků jako výzkumných pracovníků. Soužití obou pracovišť příznivě ovlivnilo rozvoj výzkumné práce FVŠZ a díky autoritě prof. Dolejška nezabrzdilo další rozvoj vědecké práce SÚKU. Prof. Dolejškovi se podařilo ve FVŠZ po zavření českých vysokých škol soustředit a udržet kolektiv fyziků, kteří mohli během války vědecky pracovat a připravovat se na úkoly po ní.

Po nečekané smrti prof. Posejpala (8. 4. 1935) byl prof. Dolejšek jmenován řádným profesorem experimetální fyziky na PFKU od 1. 7. 1935 a SÚKU byl začleněn do FÚKU jako jeho II. oddělení s Dolejškem jako ředitelem a dvěma honorovanými asistenty. Proto se mohl SÚKU s FVŠZ nastěhovat začátkem r. 1937 do upravených místností po prof. Posejpalovi. Dolejšek hned v zimním semestru 1935 - 1936 zahájil šestisemestrový cyklus "Spektroskopie a atomová fyzika", převzal přednášku "Farmaceutická fyzika" a "Praktikum pokusů přednáškových" s "Dílenským praktikem". Ministerstvo školství ho pověřilo přednášením "Fyziky pro přírodovědce". Ani toto zatížení přednáškami však neovlivnilo jeho vědeckou práci, kterou příchodem nových doktorandů mohl pak rozšířit na další obory spektroskopie.

Na zostřující se mezinárodní situaci reagoval prof. Dolejšek v zimním a letním semestru 1936 - 37 přednáškou "Použití mikrofyziky v bojové technice", v níž shrnul poslední výsledky atomové fyziky. Od té doby žil a s ním celý ústav v obavách o osud Československa. Po vyhlášení 1. mobilizace (20. 5. 1938) se hned jako kapitán v záloze dal k dispozici vojenské správě. I když nebyl do služby povolán ani při všeobecné mobilizaci (23. 9. 1938), byl stále připraven splnit jako důstojník Čs. armády svou povinnost. Velmi těžce nesl - a s ním celý SÚKU - mnichovský diktát (29. 9. 1938) a následující demobilizaci.

Koncem r. 1938 se prof. Dolejškovi přihlásil jeho spolužák PhDr. Bohumil Šternberk, který byl po vyhlášení autonomie Slovenska uvolněn jako Čech z místa ředitele hvězdárny ve Staré Ďale (Hurbanovu) a vrátil se do Prahy. Prof. Dolejšek jej 1. 1. 1939 přijal do SÚKU, kde začal budovat aparaturu na registraci kosmického záření pomocí Geigerových-Müllerových počítačů.

Dramatické události konce r. 1938 

a začátku r. 1939, které vyvrcholily 15. 3. 1939 násilnou okupací Čech a Moravy německou armádou, život SÚKU silně poznamenaly. Předčasně ukončil svůj studijní pobyt bulharský doktorand prof. Dolejška Viktor Vranský, který se po dokončení disertace a publikování výsledků vrátil do Sofie. Po obsazení Českých zemí emigrovali za dramatických okolností Dolejškovi spolupracovníci RNDr. Vladimír Vand a Ing. Antonín Svoboda, kteří se nakonec proslavili v USA, a koncem října r. 1939 odjel po svém doktorátu přírodních věd poslední zahraniční žák prof. Dolejška RNDr. Swami Giri Inanananda. Hned 16. 3. 1939 přišla do SÚKU tajná policie zatknout technika FVŠZ Josefa Chudobu, který se až po 6 letech vrátil z koncentračních táborů v Německu. Na základě "Nařízení o židovském majetku" (z 21. 6. 1939) musel opustit SÚKU Dolejškův žák RNDr. Jindřich Klein, 17. 3. 1943 byl odsunut do koncentračního tábora v Birkenau, kde koncem r. 1943 i se svou ženou Edith zahynul.

Když se po okupaci našich zemí, a zejména po vypuknutí 2. světové války, začaly u nás tvořit ilegální odbojové skupiny, prof. Dolejšek se zapojil do odboje nejprve v Národní radě české a později ve vojenské odbojové organizaci ÚVOD ve skupině Ataman, v níž se pak podílel na stavbě a vysílání ilegální vysílačky L15, která měla napojení na čs. vládu v Londýně.

28. 9. 1939 oslavil Dolejšek s pracovníky SÚKU a FVŠZ svůj svátek, k němuž mu přišli blahopřát i někteří jeho bývalí žáci. Nikdo netušil, že za necelé dva měsíce, 17. 11. 1939, budou české vysoké školy zavřeny a tím také ukončena činnost SÚKU.

Když toho dne ráno přišli prof. Dolejšek a jeho spolupracovníci k FÚKU, našli jej obsazený německou armádou, která nikoho nepustila dovnitř. Domluvili se, že se druhý den sejdou v pracovně prof. Závišky v Matematickém ústavu KU, který zůstal neobsazen, aby mu blahopřáli k jeho šedesátinám. Tato schůzka, na níž prof. Dolejšek také poděkoval prof. Záviškovi za podporu SÚKU, byla posledním kolektivním setkáním pracovníků SÚKU.

Zavření českých vysokých škol

ukončilo činnost SÚKU a tím předčasně uzavřelo také vědeckou práci V. Dolejška v necelých 45 letech jeho života. Zůstal sice dál konzulentem ŠZ a docházel do FVŠZ po jeho přestěhování, které vymohlo vedení ŠZ, do upravených místností v bývalé autoopravně ŠZ v Praze - Smíchově (Křížová cesta 1018), a podílel se na jeho vedení spolu s Ing. Dr. tech. Miloslavem Tayerlem, nástupcem Dr. Havlíčka, ale nemohl sám dál vědecky pracovat. Věnoval se sledování prací svých žáků, které se mu podařilo ve FVŠZ umístit a tak je uchránit před nasazením na práci v Německu.

Dnem 31. 7. 1940 byla prof. Dolejškovi udělena dovolená s čekatelným. Docházel dále do FVŠZ, ale když vedení ŠZ začalo FVŠZ ukládat úkoly související s potřebami Wehrmachtu, ztratil zájem na jeho vedení a s některými svými žáky začal shromažďovat materiály pro připravované knihy "Vakuová technika" a "Vybrané kapitoly z rentgenové spektroskopie" o výsledcích prací a zkušenostech SÚKU. Práce však postupovala velmi pomalu a zůstala nakonec jen torzem.

Konec r. 1944 byl pro prof. Dolejška tragický. 7. 10. 1944 byl ve svém bytě po prozrazení ilegální činnosti zatčen gestapem a po řadě výslechů uvězněn v koncentračním táboře Malá pevnost v Terezíně, kde 3. 1. 1945 v necelých padesáti letech zemřel při epidemii úplavice.

Tak se uzavřela životní dráha nadaného a plodného badatele, vychovatele mladé generace fyziků, ryzího člověka, nesmlouvavého vlastence a odhodlaného bojovníka proti okupantům, který u nás poprvé razil cestu kolektivní práce ve fyzice.

Jeho vědecké dílo,

tak úspěšně zahájené světovým objevem série N rentgenových paprsků a dále rozvíjené v SÚKU společně s žáky, znamenalo ve své době významný pokrok v rentgenové spektroskopii a oborech s ní souvisejících. Na závažnosti výsledků jeho vědecké práce nic nemění to, že při spolupráci s prof. Heyrovským na identifikaci do té doby neobjeveného prvku o atomovém čísle 75 společně publikovali výsledky, které se ukázaly jako omyl.

Nejvýznamnější výsledky jeho vědecké práce se týkají širokého průzkumu emisních a absorpčních spekter různých pevných látek a plynů. Sám a později se svými žáky objevil řadu nových rentgenových čar v různých oborech spektra a změřil jejich vlnové délky. Některé z nich jsou ve světové literatuře uváděny jako nejpřesnější nebo jediné změřené. K tomu byly vypracovány metody přesného měření mřížkových parametrů krystalů a studován vliv nedokonalosti krystalů na jejich reflexní mohutnost, rozlišovací schopnost a šířku čar, nová metoda fokusace rentgenových paprsků, nový nízkonapěťový iontový zdroj rentgenových spekter aj. Významné výsledky byly získány i ve vakuové fyzice, např. původní vysokovakuová vývěva s čerpací látkou parafinem, rozkladné rentgenové trubice aj.

Výsledky Dolejška a jeho žáků byly uveřejněny ve 115 pracích ve vědeckých a odborných časopisech (převážně zahraničních) a ve 29 disertacích jeho žáků, z nichž v letech 1924 - 1939 promovalo 25 na PFKU, po jednom na ČVUT v Praze a na univerzitě v Sofii a další dva na PFKU po válce.

Neméně významné jsou jeho výsledky ve výchovné činnosti. Jeho ústavem prošlo několik desítek studentů, mezi nimi i 4 zahraniční (z Bulharska, Indie, SSSR a USA), kteří se po válce uplatnili jako vedoucí pracovníci v Akademii věd, na vysokých školách, v průmyslu a jinde.

Nezapomentelná je také jeho statečná odbojová činnost proti německé okupaci našich zemí, za kterou byl po válce vyznamenán in memoriam:

- Československým válečným křížem 1939 uděleným prezidentem Československé republiky ke dni 17. 11. 1945

- Vyznamenáním československé revoluční skupiny Ataman z 29.11.1945

- Štefánikovým pamětním odznakem 1. stupně Svazu čs. důstojnictva z 31.12.1945

- Pamětním odznakem druhého národního odboje uděleným ministrem vnitra k 28. 10. 1950.

Přírodovědecká fakulta KU uctila památku svého profesora zasazením pamětní desky s nápisem: Padl za vlast - prof. Dr. Václav Dolejšek - 3. 1. 1945 v historické budově FÚKU dne 7. 5. 1947, která připomíná jeho působení v tomto ústavu i jeho hrdinnou smrt.

Jako živý odkaz života a díla prof. Dolejška zůstal po skončení války Fyzikální výzkum ŠZ s kolektivem zkušených vědeckých pracovníků, jeho žáků, který se po několika změnách začlenění do různých institucí stal od 1.7.1950 jako Ústřední ústav fyzikální (ÚÚF) významným centrem vědecké práce ve fyzice a od r. 1951 prvním střediskem výchovy vědeckých aspirantů ve fyzice u nás. Po založení ČSAV byl do ní začleněn jako Ústav technické fyziky (od 1. 1. 1961 Ústav fyziky pevných látek), který společně s Fyzikálním ústavem ČSAV vytvořil od 1. 1. 1979 nový Fyzikální ústav, dnes začleněný do AV ČR.

Toto vylíčení životní a vědecké dráhy prof. Dolejška se opírá o vzpomínky jeho poslední ženy PhMr. Věry Dolejškové, o dokumenty z Archivu Karlovy univerzity v Praze, o údaje z rukopisného rodopisu sestaveného p. Mojmírem Dolejškem, jimž všem děkuji za pomoc, a o publikované vzpomínky jeho žáků.