MILAN KAMENÍK a STANISLAV HOLÝ: Nachlazená planeta.

Rád čtu dětské encyklopedie, protože říct něco jednoduše je velmi složité a vybrat z oceánu faktů rybník toho podstatného je skutečný autorský počin. Navíc tyto knihy jsou většinou velmi pěkně ilustrovány - v recenzované knize nikoliv obvyklými přejatými ilustracemi, ale nápaditými barevnými obrázky S. Holého. Kameníkova kniha o "Nachlazené planetě" s podtitulem "O podnebí Země a jeho proměnách" pojednává jasným a přehledným způsobem o vzniku a vývoji atmosféry a vysvětluje základní pojmy současné klimatologie, jako jsou monzuny, Hadleyova buňka, pasáty, skleníkový jev. Kromě četných grafů ilustrujících klimatické zákonitosti je na každé straně zajímavá, promyšlená ilustrace ekologicky uvažujícího S. Holého. Knihu jsem si se zájmem přečetl a doporučuji ji dál, ale přesto v ní narazíme na několik nepřesností, které neměl recenzent tolerovat. Bylo prostě potřeba knihu ještě jednou přečíst - a to se týká i mnoha podobných publikací, které se v poslední době objevují v knihkupectvích. V této překotné době nejsou věci dotahovány do konce.

Hned na str. 8 narážíme na popis Země jako "žhavý, míčový shluk kosmického prachu". Planetologové naproti tomu už hezkých pár let věří na vznik Země chladnou akrecí a teprve pozdější přetavení a diferenciaci snad v důsledku impaktů obřích meteoritů. O další dvě strany dále se autor hlásí k antropickému principu podle M. Harta, který tvrdí, že kdyby Země obíhala jen trochu dál či trochu blíž od Slunce, tak by si nemohla udržet plynný a kapalný obal. Poněkud jiného názoru je J. F. Kasting v "monotematickém" čísle Science věnovaném klimatu (259, 906 - 941, February 1993). Dokazuje, že vyrovnávací schopnost povrchových hornin vázat a udržet ve své mřížce vodu, hydroxylový iont, oxid uhličitý a metan je tak značná, že množství planet podobných Zemi, na kterých se mohl vyvinout život, je velmi vysoké. Dřívější výpočty totiž počítaly s volnými látkami a nikoliv s jejich vazbami do zvětrávacích produktů. Neúplný je popis, jakým Tibet ovlivňuje světové klima. Nejde jenom o ohřívání vyšších vrstev atmosféry, ale hlavně o změnu směru západního proudění. Čínští geologové dávají do souvislosti výzdvih tibetské plošiny a začátek první čtvrtohorní ledové doby (viz Vesmír 73, 208, 1994/4).

S datováním příchodu prvních Indiánů do Ameriky došlo k mnoha skandálům, ale serióznější autoři se nakonec shodnou, že nejstarší hodnověrné důkazy sahají jen 13 000 let do minulosti. Autor však opakuje dostatečně zpochybněné údaje o kamenných nástrojích nalezených v Jižní Americe o stáří až 290 000 let (str. 58)! O poslední epoše obrácené magnetizace hovoříme jako o Matuyama, nikoliv (v transkripci) Macujama (str. 55). M. Kameník se domnívá, že k další době ledové dojde až za 20 tisíc let, což je velmi problematický odhad. Geologická evidence ukazuje, že se nejspíš nalézáme na počátku poslední třetiny interglaciálu. Podle rozboru Milankovičových parametrů sluneční aktivity to vypadá o trochu lépe - současný stav se podobá oceánickému stadiu OXY 11, které je skutečně charakteristické dlouhým, ale členěným (tj. s chladnými výkyvy) interglaciálem. Ve vysvětlivkách na str. 95 je zcela matoucím způsobem vysvětleno, že ledový věk (použit je doslovný překlad "ice age", tj. doba ledová) je synonymem jak glaciálu, tak interglaciálu, což pochopitelně není pravda, stejně jako konstatování, že poslední interglaciál trvá 8 000 let, když ve skutečnosti trvá 10 000 let (ty dva tisíce let rozdílu nejsou detail, ale hrubá chyba). Dál mi není jasné, jak autor rozumí teorii Gáia, když popisuje "úmluvu mezi Gáiou a Zemí" - vždyť Gáia je ztotožňována se Zemí, s její homeostatickou schopností udržet vyvíjející se globální ekosystém.

Největším nedostatkem recenzované knihy je kapitola o vlivu moře na světové klima, která se točí kolem klasických případů typu "Golfský proud". Dnes však vcelku homogenně chápeme jako hlavní mechanizmus kratších změn (řádově rok až 3 - 5 tisíc let) globálního klimatu termohalinní výměník neboli Hluboký slaný proud (Deep Salty Current, Thermohaline conveyer belt), který jsme již na stránkách Vesmíru několikrát popsali. Před pár měsíci se v Praze na řezaném pivu u Hynků stavovali američtí klimatologové z Lamontovy - Dohertyho laboratoře Kolumbovy Univerzity v New Yorku. Se zadostiučiněním sdělovali, že kolega Wallace Broecker, jeden z hlavních výzkumníků v oboru oceánického proudění, byl pozván na snídani k viceprezidentovi. Al Gore ("to je člověk s živým zájmem o budoucnost, ale někdy připomínající toho chlápka, co říkal 'don't bother me with the facts I have set my mind!'"), pořádává ve středu mezi 8. a 9. ráno snídaně s různými odborníky. Zdá se, že jej v současné době víc zajímá právě termohalinní výměník než třeba skleníkový jev, který promýšlel před 5 - 7 lety, popsal před čtyřmi, popis byl právě přeložen do češtiny a v příštích letech se o něm bude diskutovat. Jde hlavně o starší práci P. Schlossera a spolupracovníků (Science 251, 1054 - 1056, March 1991), kteří upozorňují na omezení produkce hlubokých vod v arktické oblasti. Tyto vody, jejichž pohyb se dá dobře měřit pomocí značkovačů z jaderných výbuchů, přibližně od roku 1980 zpomalují svůj pohyb, tím ovlivňují povrchové teploty oceánu a pravděpodobně jsou důležitým faktorem klimatických změn minulého desetiletí.

I přes všechny tyto nedostatky mi kniha udělala radost, zejména pěknou úpravou. Navíc jde o téma často diskutované, ve kterém laik naráží na nedostatek základních informací. Zde je najde.