Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

MILAN KAMENÍK a STANISLAV HOLÝ: Nachlazená planeta.

95 stran, cena asi 150 Kč. Terra Praha
 |  5. 6. 1995
 |  Vesmír 74, 328, 1995/6

Rád čtu dětské encyklopedie, protože říct něco jednoduše je velmi složité a vybrat z oceánu faktů rybník toho podstatného je skutečný autorský počin. Navíc tyto knihy jsou většinou velmi pěkně ilustrovány - v recenzované knize nikoliv obvyklými přejatými ilustracemi, ale nápaditými barevnými obrázky S. Holého. Kameníkova kniha o "Nachlazené planetě" s podtitulem "O podnebí Země a jeho proměnách" pojednává jasným a přehledným způsobem o vzniku a vývoji atmosféry a vysvětluje základní pojmy současné klimatologie, jako jsou monzuny, Hadleyova buňka, pasáty, skleníkový jev. Kromě četných grafů ilustrujících klimatické zákonitosti je na každé straně zajímavá, promyšlená ilustrace ekologicky uvažujícího S. Holého. Knihu jsem si se zájmem přečetl a doporučuji ji dál, ale přesto v ní narazíme na několik nepřesností, které neměl recenzent tolerovat. Bylo prostě potřeba knihu ještě jednou přečíst - a to se týká i mnoha podobných publikací, které se v poslední době objevují v knihkupectvích. V této překotné době nejsou věci dotahovány do konce.

Hned na str. 8 narážíme na popis Země jako "žhavý, míčový shluk kosmického prachu". Planetologové naproti tomu už hezkých pár let věří na vznik Země chladnou akrecí a teprve pozdější přetavení a diferenciaci snad v důsledku impaktů obřích meteoritů. O další dvě strany dále se autor hlásí k antropickému principu podle M. Harta, který tvrdí, že kdyby Země obíhala jen trochu dál či trochu blíž od Slunce, tak by si nemohla udržet plynný a kapalný obal. Poněkud jiného názoru je J. F. Kasting v "monotematickém" čísle Science věnovaném klimatu (259, 906 - 941, February 1993). Dokazuje, že vyrovnávací schopnost povrchových hornin vázat a udržet ve své mřížce vodu, hydroxylový iont, oxid uhličitý a metan je tak značná, že množství planet podobných Zemi, na kterých se mohl vyvinout život, je velmi vysoké. Dřívější výpočty totiž počítaly s volnými látkami a nikoliv s jejich vazbami do zvětrávacích produktů. Neúplný je popis, jakým Tibet ovlivňuje světové klima. Nejde jenom o ohřívání vyšších vrstev atmosféry, ale hlavně o změnu směru západního proudění. Čínští geologové dávají do souvislosti výzdvih tibetské plošiny a začátek první čtvrtohorní ledové doby (viz Vesmír 73, 208, 1994/4).

S datováním příchodu prvních Indiánů do Ameriky došlo k mnoha skandálům, ale serióznější autoři se nakonec shodnou, že nejstarší hodnověrné důkazy sahají jen 13 000 let do minulosti. Autor však opakuje dostatečně zpochybněné údaje o kamenných nástrojích nalezených v Jižní Americe o stáří až 290 000 let (str. 58)! O poslední epoše obrácené magnetizace hovoříme jako o Matuyama, nikoliv (v transkripci) Macujama (str. 55). M. Kameník se domnívá, že k další době ledové dojde až za 20 tisíc let, což je velmi problematický odhad. Geologická evidence ukazuje, že se nejspíš nalézáme na počátku poslední třetiny interglaciálu. Podle rozboru Milankovičových parametrů sluneční aktivity to vypadá o trochu lépe - současný stav se podobá oceánickému stadiu OXY 11, které je skutečně charakteristické dlouhým, ale členěným (tj. s chladnými výkyvy) interglaciálem. Ve vysvětlivkách na str. 95 je zcela matoucím způsobem vysvětleno, že ledový věk (použit je doslovný překlad "ice age", tj. doba ledová) je synonymem jak glaciálu, tak interglaciálu, což pochopitelně není pravda, stejně jako konstatování, že poslední interglaciál trvá 8 000 let, když ve skutečnosti trvá 10 000 let (ty dva tisíce let rozdílu nejsou detail, ale hrubá chyba). Dál mi není jasné, jak autor rozumí teorii Gáia, když popisuje "úmluvu mezi Gáiou a Zemí" - vždyť Gáia je ztotožňována se Zemí, s její homeostatickou schopností udržet vyvíjející se globální ekosystém.

Největším nedostatkem recenzované knihy je kapitola o vlivu moře na světové klima, která se točí kolem klasických případů typu "Golfský proud". Dnes však vcelku homogenně chápeme jako hlavní mechanizmus kratších změn (řádově rok až 3 - 5 tisíc let) globálního klimatu termohalinní výměník neboli Hluboký slaný proud (Deep Salty Current, Thermohaline conveyer belt), který jsme již na stránkách Vesmíru několikrát popsali. Před pár měsíci se v Praze na řezaném pivu u Hynků stavovali američtí klimatologové z Lamontovy - Dohertyho laboratoře Kolumbovy Univerzity v New Yorku. Se zadostiučiněním sdělovali, že kolega Wallace Broecker, jeden z hlavních výzkumníků v oboru oceánického proudění, byl pozván na snídani k viceprezidentovi. Al Gore ("to je člověk s živým zájmem o budoucnost, ale někdy připomínající toho chlápka, co říkal 'don't bother me with the facts I have set my mind!'"), pořádává ve středu mezi 8. a 9. ráno snídaně s různými odborníky. Zdá se, že jej v současné době víc zajímá právě termohalinní výměník než třeba skleníkový jev, který promýšlel před 5 - 7 lety, popsal před čtyřmi, popis byl právě přeložen do češtiny a v příštích letech se o něm bude diskutovat. Jde hlavně o starší práci P. Schlossera a spolupracovníků (Science 251, 1054 - 1056, March 1991), kteří upozorňují na omezení produkce hlubokých vod v arktické oblasti. Tyto vody, jejichž pohyb se dá dobře měřit pomocí značkovačů z jaderných výbuchů, přibližně od roku 1980 zpomalují svůj pohyb, tím ovlivňují povrchové teploty oceánu a pravděpodobně jsou důležitým faktorem klimatických změn minulého desetiletí.

I přes všechny tyto nedostatky mi kniha udělala radost, zejména pěknou úpravou. Navíc jde o téma často diskutované, ve kterém laik naráží na nedostatek základních informací. Zde je najde.

Citát

AL GORE: Země na misce vah Argo, Praha 1994, str. 183, 190

Není náhodou, že právě v době přemíry informací nastává krize vzdělávání. Jeho podstatou je totiž recyklace znalostí; dnes je však pro nás snazší generovat nová fakta, než uchovat a použít znalosti, které už máme. Jestliže se ocitneme před problémem neznalosti, začneme okamžitě vytvářet nové a nové informace, aniž bychom si přitom uvědomovali, že ani hodnotné informace nemohou nahradit skutečné poznání, natož moudrost. Dokonce lze říci, že když generujeme data jako taková v mnohem větších kvantech než kdy předtím, začínáme narušovat proces, v němž se informace posléze mění v poznání. Pokud tomuto procesu umožníme, aby probíhal svou normální cestou, podobá se spíše fermentaci: z informace se nejprve destilací stává poznání, a to se pak (někdy) mění fermentací na moudrost. Dnes se však shromažďuje o tolik informací víc než dříve, že je pomalý proces jejich konverze na znalosti doslova zavalen lavinou nových údajů. [...] Kdo se o nějaké události nebo myšlence dočte v novinách, získá o ní mnohdy úplně jinou představu než ten, kdo se o ní dozví z televizních zpráv. Zdá se, jako by každé médium mělo sklon vytvářet určitý způsob uvažování, který se neshoduje s tím druhým. Celé naší zemi se proto zjevně nedaří definovat své cíle, natož k nim cíleně směřovat.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Klimatologie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné