Antická cunami
Pozdně antický spisovatel Ammianus Marcellinus, který žil ve 4. století naší éry, ve své historické knize „Soumrak římské říše“ 1) vědomě navazuje na nejslavnějšího římského dějepisce Tacita. Téma knihy je sice historické, ale Marcellinus miluje různé odbočky, zabývající se botanikou, astronomií a dalšími zajímavými jevy. Mezi pozoruhodné partie XXVI. knihy patří velmi výstižný popis cunami, která zpustošila egyptské pobřeží:
Náhle vyvstaly dne 21. července za prvého konsulátu Valentiniana s jeho bratrem po celém světě strašlivé hrůzy, o jakých nám nevykládají ani báje, ani pravdomluvné staré dějiny. Krátce po východu slunce se totiž po spoustě ostře se míhajících blesků otřásla celá rozechvělá stabilita zemské tíže a moře zahnané příboji valícími se zpět ustoupilo dozadu, takže se odkryla propast hlubin, bylo vidět rozličné druhy vodních tvorů vězet v bahně a na sluneční paprsky tehdy vzhlížely – jak se dalo tušit – pusté úvaly i hory, které příroda, prvorozená ze všech věcí, ukryla pod nesmírnými vodními víry.
Proto uvázlo mnoho lodí jakoby na suché půdě a velmi mnoho lidí se procházelo volně kolem maličkých zbytků vody, aby rukama sbírali ryby a jim podobné živočichy. Tu se však náhle zvedl pro změnu mořský hukot, a příboje, jako by nerady snášely své odmrštění, narážely přes rozvířené mělčiny prudce na ostrovy i široko se rozprostírající pevninu, přičemž srovnaly se zemí nespočetné budovy v městech i jinde, kde se s nimi setkaly. Proto se tvář světa změnila, jako by zuřil svár živlů, a skýtala pohled na podivuhodné úkazy.
Množství vod se totiž vrátilo, když se to nejméně čekalo, a usmrtilo a pohřbilo pod svou hladinou mnoho tisíc lidí a v rozběsněném víru zpět běžícího vlnobití bylo vidět poté, co opadlo vzdutí tekuté látky, některé lodi uvržené do zkázy, a těla usmrcená při ztroskotání ležela na zádech nebo obličejem dolů. Jiné obrovské lodi, vyvržené vzteklým dutím větru, se posadily na vršky střech – jak se přihodilo v Alexandrii – a některé byly vymrštěny téměř dvě míle daleko od břehu.
Středozemí a vulkanizmus patří k sobě.
Několik geologických projektů prokázalo, že sedimentární sledy vznikající následkem cunami jsou v této oblasti poměrně běžné a že mohou mít významný dopad zejména na plochá, hustě obydlená pobřeží, jako je například Gaza. Pravděpodobnost velké cunami je ve středozemní oblasti větší než třeba zánik následkem pádu meteoritu, ale i tak jde o událost opakující se zhruba v měřítku staletí či jednoho až dvou tisíciletí. Středozemní cunami jsou sice poměrně časté, ale obvykle pustoší jen malé části pevniny nebo pobřeží.
V Marcellinově popisu nás zaujme jeho přesnost a aktuálnost – jako by popisoval nedávnou situaci na Jávě. Podobný pocit zažijeme u historických popisů velkých povodní. Jsou tak podobné naší velké vodě v roce 2002! Líčí, jak lidé nejprve nevěří, že se něco takového může stát, pak voda rychle stoupá, lidé podléhají panice a jsou zachraňováni ze střech. Živly jsou vlastně nenápadité a obvykle se spokojí s opakováním stejných scénářů. To jenom my lidé zapomínáme a nejsem si jist, zda není lepší život v nevědomosti než ve strachu.
Poznámky
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [92,95 kB]