„Brownfield“ v souvislostech průmyslového dědictví

K starým industriálním a technickým objektům lze přistupovat z nejrůznějším úhlů. Vyvolávají pocit zmaru, ale vzbuzují i nostalgii a romantické vzrušení. Jsou cílem agresivní exploatace, ale také pietní památkové ochrany; představují vzpomínky na jedinečné investorské i architektonické počiny doby, vědeckého a technického vývoje.

Dlouho zůstávaly na okraji zájmu. Impulzem k tomu, že se ocitly v popředí pozornosti, se stala až chvíle, kdy téměř ze dne na den přerostl úzce specializovaný až výstřední koníček badatelů a sběratelů (nově pojmenovaný průmyslová archeologie) v globální celospolečenský problém. V západní Evropě je aktuální od sedmdesátých let minulého století. Tehdy – především v důsledku energetické krize a tlaku na zefektivnění těžařského i zpracovatelského průmyslu – zůstaly stovky průmyslových objektů a areálů opuštěných, chátrajících, prázdných.

U nás pozorujeme se zpožděním několika desetiletí něco, co je v mnohém podobné. Přesto se důvody na první pohled mohou lišit. Restrukturalizace průmyslu a útlumové programy po r. 1990, ale také střídání vlastníků průmyslových objektů a areálů, zároveň radikální proměna hodnotových kritérií a jistě i technický vývoj a potřeba rehabilitovat životní prostředí otevřely diskusi o dosud přehlíženém problému dalšího využití průmyslového dědictví. Tak vznikla potřeba definovat prostorové, architektonické či památkové kvality, ale i ekonomické a ekologické zátěže dříve intenzivně využívaných, po jistý čas vzkvétajících, nyní opuštěných a většinou devastovaných území, areálů a budov, označovaných pro zjednodušení souhrnně brownfield. Jedna z mnoha neúplných definic shrnuje, že jde o nemovitosti a pozemky v urbanizovaném území, které z nejrůznějších důvodů pozbyly svou původní funkci, zůstávají opuštěné či nedostatečně využité (podvyužité). Snadněji a rychle podléhají zkáze, fyzicky i ekonomicky negativně ovlivňují (deprimují) okolí.“ K důsledkům původní činnosti (výroby, těžby, dopravy, skladování…) zpravidla patří i pravděpodobné riziko ekologické zátěže v místech opuštěných areálů a objektů.

Užití termínu brownfield je v mnohém zavádějící. Bývá zatíženo zažitými předsudky i rozdílnými výklady a profesní orientací odborné veřejnosti, která se k řešení problémů vyslovuje. Jedni vnímají brownfield jako protiklad greenfield; opuštěné území usilují zcela „vyčistit od všech připomínek původní lidské činnosti“, uvolněné místo uvést do „nulového“ stavu a proměnit v bezkonfliktní a pozůstatky dřívější činnosti nezatíženou „zelenou louku“ pro nové investice. Jindy je brownfield jen synonymem ekologické zátěže, rozkladu.

Smyslem tohoto seriálu článků je upozornit na hodnoty, které tato opuštěná území a stavby mohou mít pro další vývoj, ale i pro současné úvahy o architektuře a urbanizmu. Pro upřesnění dodávám, že jejich pojetí je proto bližší označení zkratkou PDL (previously developed land), tedy termínem užívaným jako jistý ekvivalent pro území a areály označované za brownfield (English Partnership: Towards a National Brownfield Strategy, 2003).

V podobném smyslu bývá užito i označení průmyslové úhory pro objekty a stavby dříve exploatované, které se po čase restrukturalizace a útlumu (poté, co ležely ladem) mohou alespoň v některých případech stát pozitivním potenciálem pro nové, často – jak poznáme – bezesporu přitažlivé a pozoruhodné ekonomické i společenské postindustriální aktivity. Pro trvale udržitelný rozvoj.

Rozpoznání hodnot

Východiskem, jak se potvrzuje, jsou tři okruhy argumentů, které hovoří pro vtažení opuštěných staveb a území, tedy průmyslového dědictví, znovu do života.

Kdesi na začátku je porozumění smyslu a rozpoznání (uznání) hodnot většinou již opuštěného a devastovaného stavebního díla. Právě z toho důvodu jedním z prvních kroků ve vyspělých evropských zemích bylo zmapování a srovnávací plošný stavebněhistorický výzkum objektů průmyslového dědictví. Tedy něco, s čím se u nás teprve začíná. Takto získané informace zpřesní představu o hodnotách a původní podobě později zcela exploatovaných industriálních objektů, poznamenaných následnými přestavbami, dostavbami a změnami. ¹⁾

Časová i kulturní propast posunula vnímání původního sdělení, s nímž byly industriální objekty budovány. Výraz průmyslové architektury 19. a první poloviny 20. století je charakteristický vnitřním napětím, specifickou atmosférou, která je umocněna dvojznačností až rozporem mezi účelností a reprezentativností, mezi uměleckými ambicemi a ekonomií výroby, mezi pečlivě uplatňovanými tradičními řemeslnými postupy a významnými technickými inovacemi. Často až bizarní setkání ryze konstrukčních a technických prvků s dobovými výtvarnými motivy, dokonalými řemeslnými detaily či zachovanými stavebními fragmenty obohacuje vnímání stavby (území) příběhem vzniku a vývoje.

Pro nově využité industriální objekty je proto typické, že prostředí obohacují propojením významů, stylů, zkušeností, informací. Významnou kulturní hodnotou se stávají i přiznané či zachované stopy zaniklé činnosti, míjejícího času, existence.

Právě proto je také důležité pochopit jejich význam jako součást paměti místa, kde se nacházejí. Výrobní či obchodní činnost provozovaná léta vtiskla ulicím i celým čtvrtím specifický charakter, podle nějž je identifikují lidé z ostatních částí města, ale i ze vzdálenějšího okolí. Obvykle patřily k nejvýznamnějším cílům, dominantám a orientačním bodům ve městě a krajině – svou hmotou, výškou, jasným a zažitým komunikačním propojením s ostatní zástavbou, ale i významem, který zde měly pro život celých generací. Přispívají k zachování vědomé kontinuity osídlení.

Můžeme pozorovat, jak předem daný negativní podtext rozhodování o území a objektech předtím využívaných, kultivovaných, dříve hospodářsky rozvinutých ustupuje nové perspektivě, kterou nabízí jejich přizpůsobivé využití (adaptive re-use, creative re-use), konverze. Někdy nastartují rozvoj území třeba i jako muzea a galerie, jindy jako úspěšná společenská, zábavní či nákupní centra, moderní kanceláře, romantické rekreační objekty, reprezentativní divadla, hotely, umělecká studia či módní byty.

Novému, přizpůsobivému a tvořivému využití průmyslového dědictví, které zároveň představuje záchranu industriálních památek, ale i diferencovaným přístupům současných urbanistů a architektů věnujeme v letošním ročníku Vesmíru několik na sebe navazujících příspěvků.

Fotografie k úvodu seriálu jsou záměrně vybrány z nejdiskutovanějších příkladů industriálních objektů v posledních letech. Ještě před pár lety by však bylo nepředstavitelné, že se stanou populárním tématem pro aktuální projekty nového využití. Každý přitom reprezentuje jeden z možných směrů hledání nového programu pro průmyslové dědictví.