Český uhlík

Plán pro druhé kolo evropského obchodování s emisemi, který vláda musí zanedlouho předložit, opět otevře koncepční debatu o české produkci oxidu uhličitého. Česká republika v tomto oboru patří mezi evropské rekordmany: na jednoho obyvatele připadá asi 12 tun CO₂ ročně. V přepočtu emisí na vyrobenou korunu hrubého domácího produktu jsme dokonce na prvním místě mezi členy OECD (tedy v zásadě průmyslovými státy světa). Špatné výsledky mají dvě hlavní příčiny: vysokou energetickou náročnost průmyslu a obstarožní uhelné elektrárny.

Na rozdíl od oxidu siřičitého a dalších plynů, jež způsobují lokální znečištění – smog a kyselé deště –, klesly emise oxidu uhličitého během devadesátých let jen asi o třetinu. Úbytek způsobilo ponejvíce pouhé zavedení kapitalizmu. Tržní ekonomika a privatizace podniků téměř z roku na rok radikálně omezily plýtvání energií i materiály. Nejméně efektivní výroby ukončily provoz. Struktura ekonomiky, která způsobuje poměrně vysoké znečištění, se však nezměnila.

Odkud pocházejí

Podle rozšířené pověry jsou hlavním zdrojem emisí oxidu uhličitého auta či kamiony. Dopravní sektor opravdu zaslouží pozornost. Představuje rapidně rostoucí zdroj znečištění. Produkce CO₂ z automobilové dopravy během posledních třinácti let stoupla o 62 procent. V ostatních odvětvích vesměs spíše klesla. Přesto automobilový provoz tvoří jen zhruba desetinu celkových emisí.

Bezkonkurenčním znečišťovatelem číslo jedna je ve skutečnosti uhelná energetika. Významnou roli hrají rovněž teplárny a těžký průmysl, především metalurgický a chemický. Sedmnáct velkých elektráren vypouští 48 milionů tun oxidu uhličitého ročně, tj. více než třetinu domácích emisí. Jediná soustava ČEZ v Prunéřově produkuje zhruba tolik jako veškerá česká osobní automobilová doprava.

Nejhorší emisní faktor – množství oxidu uhličitého na vyrobenou megawatthodinu elektřiny – má elektrárna Vřesová, která patří Sokolovské uhelné (2,5 tuny CO₂/MWh). Z provozů ČEZ je nejhorší Hodonín (1,4 tuny). Nejlepšího výsledku dosahují černouhelné Dětmarovice (0,9 tuny). Pro srovnání: emisní faktor průměrné americké či britské elektrárny na zemní plyn bývá asi 0,5.

Vysoká závislost na hnědém uhlí je hlavní důvod, proč české společnosti vycházejí špatně z mezinárodního srovnání. Konzultační společnost PricewaterhouseCoopers spočetla emisní faktory velkých západoevropských elektrárenských koncernů. Kdybychom mezi ně přiřadili ČEZ, ocitne se skoro na konci druhé třetiny žebříčku – navzdory svému poměrně silnému parku jaderných reaktorů.

K tomu připočtěme vysokou energetickou náročnost: na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu se u nás spotřebuje skoro dvakrát více energie než v patnácti starých státech EU. Způsobuje to hlavně struktura hospodářství s vysokým podílem těžkého průmyslu v kombinaci se zastaralými technologiemi v podnicích. Především první faktor je důvodem, proč zdejší emise bude nutné snižovat krok po kroku poměrně dlouhou dobu. Proměna průmyslu a technologií bude trvat desítky let.

Do této situace přichází obchodování s emisemi, které Evropská unie spustila v únoru 2005.

Prodejte svůj komín

Obchodování je opatření jak omezit emise a zajistit, že se tak stane co nejlaciněji. Celý jeho vtip tkví v tom, že není důležité, ve které konkrétní továrně nebo zemi se znečištění sníží.

Proto stát neurčuje konkrétní limity pro jednotlivé továrny; pouze stanoví celkový strop a tuny emisí podle nějakého klíče rozdá podnikům. Elektrárny, teplárny, hutě, cementárny a další firmy s nimi potom mohou mezi sebou obchodovat. Každá společnost se může spokojit s tím, co má, nebo snížit znečištění a odprodat své přebytky, či dokoupit povolenky od někoho jiného.

A jaký je výsledek? Emise se na státem stanovenou úroveň sníží nejlevnějším možným způsobem, jaký se v ekonomice nabízí. Zařídí to zákon nabídky a poptávky. Nikdo nebude investovat do čištění, pokud na trhu existuje podnik, který stejný výsledek pořídí laciněji. Raději nakoupí jeho povolenky.

Navíc obchodování působí jako permanentní motivace k nižšímu znečištění. Představme si manažera v podniku, který plní všechny limity a povolenek má dostatek. Kdyby provoz podléhal klasickým legislativním standardům emisí, bude řediteli úplně jedno, kolik ještě vypouští: on své zákonné povinnosti splnil a dál se nestará. Jenomže nyní se dívá na komín a přemítá. Každá tuna oxidu uhličitého se rovná zhruba čtyřem až pěti stovkám, které zbůhdarma vypouští do vzduchu. Kdyby ji ušetřil, třeba výměnou výrobní technologie, zbudou mu povolenky navíc, které může prodat. Emise dostávají v očích průmyslníků naprosto konkrétní cenu a promítají se do ekonomických výsledků firem.

Nejde o žádný originální nápad. V ekonomické teorii se koncept obchodovatelných povolení objevil už v roce 1960. Evropský model je inspirován úspěšným systémem obchodování s emisemi oxidu siřičitého v USA, který navrhla a prosadila organizace Environmental Defense. Během devadesátých let levně a úspěšně snížil kyselé deště. Teď se idea zase vrací zpátky přes Atlantik. Použití stejné metody k omezení produkce skleníkových plynů připravuje asi deset států na východním a západním pobřeží USA, včetně Kalifornie. Vážné debaty o podobném opatření se na vládní úrovni vedou v Austrálii a Japonsku.

Národní alokační plán

Celá věc má ovšem háček – stanovení celkového stropu. K tomu v evropském systému slouží takzvaný národní alokační plán. Každá vláda v něm určí množství oxidu uhličitého, které dovolí vypouštět, a potažmo počet povolenek, jež pro začátek rozdá jednotlivým znečišťovatelům.

Potud teorie. Pokud ovšem neuděláte to, co česká vláda v prvním kole obchodování. Dovolila totiž znečištění naopak zvýšit. Emise z odvětví, kterých se obchodování týká, u nás v roce 2004 činily asi 90 milionů tun. Kabinet ale nakonec schválil, aby se rozdaly povolenky na 98 milionů tun – a to jen díky zásahu Evropské komise, jež si vynutila škrtání oproti původním vládním plánům. Ministr životního prostředí totiž nejprve předložil o něco vyšší návrh a Ministerstvo průmyslu a obchodu kontrovalo dokonce ještě větším číslem. Více než osmiprocentní nárůst emisí je tedy paradoxně ještě kompromisem.

Vláda tak nakonec v přepočtu na jednoho obyvatele rozdělila průmyslu druhé nejvyšší množství emisí v celé Evropské unii – po Estonsku. Sluší se ovšem podotknout, že v tom nebyla sama. Srovnatelně zneužily obchodování i některé jiné státy, třeba Polsko a Slovensko. Skutečně vzorový národní plán nepředložil prakticky nikdo; nejblíže se k němu dostala Velká Británie.

Samozřejmě to neznamená, že české podniky zvýší znečištění o miliony tun ročně. Nemají důvod. První výsledky z evidence, publikované letos v květnu, paradoxně ukazují, že emise z odvětví zahrnutých do obchodování během roku 2005 silně poklesly, zhruba o devět procent. Zbytečné povolenky ovšem znamenají několikamiliardovou dotaci zúčastněným podnikům: zadarmo dostaly aktiva, která mohou obratem zpeněžit na mezinárodním trhu.

Potíž však tkví v tom, že se nijak nevypaří. Přebytek zůstal na trhu a povolenky ušetřené v České republice – včetně onoho nárůstu – se přelijí do zemí, kde politici celou operaci vzali vážněji a schválili pokles znečištění. Sice tedy klesnou čísla v českých statistikách, ovšem reálné evropské emise vzrostou.

Druhé kolo

Během několika týdnů musí vláda předložit plán na druhé kolo obchodování v letech 2008–2012. Tentokrát se už opravdu ukáže, zda to se snižováním emisí myslí vážně. Stále platí ministerský program, podle kterého mají emise v letech 2000–2020 klesnout o třicet procent. Podniky zahrnuté do systému obchodování se na domácím znečištění podílejí více než dvěma třetinami. Smysluplné omezování emisí se bez jejich příspěvku neobejde.

Neméně důležitá budou konkrétní pravidla, podle kterých ministři povolenky rozdělí. Má být hlavním kritériem velikost emisí příslušného podniku v předchozích letech (tzv. grandfathering), a tedy větší znečišťovatelé dostanou prostě více povolenek? Nebo alespoň v některých odvětvích nejprve ministerstva vypočtou relativní produkci nejčistějšího výrobce (třeba tuny CO₂ na metrák cementu) a konkurentům přidělí povolenky podle porovnání s ním (benchmarking)? Druhá metoda samozřejmě více motivuje k investicím do čistších technologií.

Klíčovou otázkou zůstává celkový objem emisí. Během prvních dvou kol obchodování se nepodaří český průmysl dokonce ani přiblížit průměru EU. Řadu let ještě zůstaneme jedním z největších relativních znečišťovatelů v Evropě. Ministři ovšem musí učinit alespoň první krok. Environmentální organizace navrhly, aby metou bylo pro začátek snížení o 6 %.