Fotografie – plochy s významem

Vilém Flusser ve svém eseji Za filosofii fotografie (nakladatelství Hynek, 1994, 76 stran, z němčiny přeložili Božena a Josef Kosekovi) vypráví o obrazech jako plochách s významem, které jsou prostředníkem mezi světem a člověkem. Člověk kdysi začal obrazy překódovávat do textu a text se stával čím dál tím složitějším... Stanou-li se však texty nepředstavitelnými, není již co vysvětlovat... V této krizi textů byly vynalezeny technické obrazy: aby učinily texty opět představitelnými, aby jim dodaly magický náboj. Technický obraz je obraz vyrobený přístroji. A protože přístroje jsou produkty užitých vědeckých textů, jde u technických obrazů o nepřímé výtvory vědeckých textů.

Dr. Václav Jan Staněk (16. 7. 1907 Miskovice u Kutné Hory – 5. 10. 1983 Praha) dovedl u nás vystihnout především rozkvět černobílé fotografie a stal se jejím mistrem (pracoval i s barvou, ale ta v jeho díle černou a bílou nepřekonala). Narodil se jako syn venkovského učitele a letos by se byl dožil 88 let. Maturoval na reálce v Kutné Hoře r. 1928, studium na Přírodovědecké fakultě UK v Praze ukončil r. 1933 dizertací o sluchovém ústrojí netopýrů a doktorátem přírodních věd. Od r. 1929 – tedy ještě jako student – pracoval v zoologickém oddělení Národního muzea a vytrval tam až do r. 1943; od r. 1936 byl zároveň v Pražské zoologické zahradě v Troji asistentem prof. J. Jandy; po jeho smrti se stal jejím ředitelem (v letech 1938 – 1940). V době finanční nouze zoo se svou rozhlasovou výzvou zasloužil o její udržení. Od r. 1943 pracoval jako svobodný umělec – fotograf, filmař a spisovatel. Po válce (1945 – 1961) byl kameramanem a režisérem Krátkého filmu Praha (tedy zaměstnancem tehdejšího Státního filmu) a r. 1961 se opět vrátil k práci na “volné noze″.

Nevím, kdy dr. Staněk začal fotografovat (snad počátkem třicátých letech) a kdo byl jeho učitelem nebo vzorem. Byl však i výborným kreslířem, jak o tom svědčí jeho dizertace a mnoho pěkných kreseb hub, doprovázejících jeho mykologické články z druhé poloviny dvacátých let v Časopise čs. houbařů (vedle zoologie se totiž věnoval i mykologii). Svoje snímky začal uplatňovat v 30. letech v časopisech Pestrý týden a Trend. Jeho první knížka těžila z práce v zoologické zahradě (Ze života zvířat v pražské zoo, 1937, spoluautor Č. Charous). “Biblemi″ téměř všech tehdejších přírodovědců se staly knihy S kamerou za zvěří našich lesů (1941), S kamerou za zvěří na našich vodách (1942) a Krásy přírody (1948). S odstupem několika let pak vyšly Tajemný les (1955), Zvířata a voda (1960), v šedesátých a sedmdesátých letech pak – snad v 17 jazycích – jeho Velký obrazový atlas zvířat a Velký obrazový atlas hmyzu.

Jak při filmování (např. filmy Za karpatským medvědem a skoro čtyřicet dalších), tak i při fotografování čekal dr. Staněk na příhodné záběry s mimořádnou trpělivostí, a to leckdy za krajně nepříznivého počasí, v zimě, za deště i ve vedru, trýzněn bodáním hmyzu. Vynikající spolupracovnici “do každého počasí″ nalezl V. J. Staněk ve své ženě, paní Lídě (nikdy neříkal manželka, nýbrž zásadně žena). Ta mu obětavě pomáhala překonávat všechny obtíže při práci v terénu i zpracovávání materiálu doma a v laboratoři, vedla jeho agendu, byla produkční jeho filmů.

V ochraně živočichů byl dr. Staněk tak důsledný, že když např. v zásilce hvězdovek našel nějakého brouka nebo jiný hmyz, neváhal s ním jít do nejbližšího parku nebo na vltavské nábřeží, aby ho pustil (někdy to dokonce dělal i se slimáky). K jeho poctě bylo pojmenováno několik druhů brouků a houba čirůvka Staňkova (Tricholoma stanekii Pilát, 1953), bohužel žádná hvězdovka, jimž se věnoval nejvíce. U příležitosti sedmdesátin byl za zásluhy v biologických vědách poctěn Čestnou stříbrnou plaketou G. J. Mendela.

S dr. Staňkem jsem se seznámil ke konci čtyřicátých let, buďto koncem r. 1947, nebo r. 1948. Blíže jsme se poznali začátkem padesátých let, kdy se začal vedle živočichů znovu zabývat hvězdovkami, tj. břichatkovitými houbami, kterým se věnoval již v mládí. Hvězdovky mají velmi zajímavé a tvarově elegantní plodnice, což zřejmě dr. Staňka vábilo k jejich studiu – jsou neobyčejně fotogenické. Roku 1950 jsem čistě náhodně našel poblíž Bejšovcova mlýna pod Malšicemi u Tábora bohatou lokalitu dost vzácné hvězdovky trojité (Geastrum triplex) a nasbíraný materiál jsem přinesl dr. Staňkovi. Ten tam se mnou později zajel, lokalitu prozkoumal a fotograficky zdokumentoval. Roku 1949 vyhlásil dr. Staněk v různých časopisech akci k průzkumu hvězdovek, a tak pro něj tehdy sbíralo mnoho různých lidí nejen u nás, ale i v cizině. Společně se Zdeňkem Pouzarem jsme v padesátých letech trávili skoro každou neděli jejich hledáním, zejména v okolí Prahy, které je na břichatky velmi bohaté. Občas se nám podařilo najít i některé vzácné nebo nám neznámé druhy. Z. Pouzar nalezl dokonce r. 1951 v radotínském Městském lese nový, vědě dosud neznámý druh hvězdovky, který dr. Staněk r. 1954 (po mém objevu nové bohaté lokality v Řeporyjích) popsal jako hvězdovku Pouzarovu (Geastrum pouzarii). Tento druh se později ukázal být jedním z mála českých houbových endemitů a je znám pouze ze 14 lokalit ve středních a severních Čechách. Dr. Staněk byl jedním z autorů knihy Flóra ČSR – Gasteromycetes (Houby břichatky), která vyšla r. 1958. Zpracoval v ní originálním způsobem čeledě hvězdovkovité a hvězdákovité. Ve svém bytě v Gorazdově ulici v Praze na Novém Městě měl ohromnou, stále se rozrůstající sbírku hvězdovek. Později ji měl i v pronajatých místnostech jinde a ve své době byla zřejmě největší nejen u nás, ale i ve světě. Sbírku odkázal Národnímu muzeu, nyní je zařazena v herbářích mykologického oddělení a o její zpracování se zasloužila paní Věra Štětková s Mgr. Zdeňkem Pouzarem.

“Magickou fascinaci technických obrazů lze pozorovat všude: jak naplňují život magií, jak my funkci těchto obrazů prožíváme, poznáváme, hodnotíme a jednáme. Proto je důležité ptát se, o jaký druh magie tu jde.″ (V. Flusser, tamtéž). Naše doba je ovšem ve znamení barev, často až příliš hýřivých, a leckdy i neskutečných. To bylo asi také kamenem úrazu, když dr. Staněk připravil koncem svého života vzpomínkovou fotografickou knihu převážně právě z černobílých fotografií (po roce 1989 se zájem vydavatelů navíc obrátil jinam, zejména k politické a jiné tematice). V nakladatelstvích se zatím neprosadila a fascinace, která proudí z magického “stříbrného světa″, je zatím opatrována Vesmírem. ¹⁾