Bobr se vrací
Bobr evropský (Castor fiber) je největším evropským hlodavcem. Váží přibližně 25 kg. Jeho krásná černá nebo hnědá srst patří k vůbec nejhustší. Řada adaptací k životu ve vodě, kácení stromů, stavbě složitých staveb i hrabání dlouhých nor v březích jej řadí mezi zajímavá zvířata. Evoluční předchůdci bobrů v miocénu i původní bobři, kteří tu žili před příchodem člověka, osídlovali široký pás od severní hranice rozšíření lesa až po subtropy, včetně řek některých stepních oblastí. Během středověku se v Evropě i Severní Americe bobr lovil tak intenzivně, že například v Evropě zbýval na začátku tohoto století jen ostrůvkovitý areál populací ve Skandinávii, Německu, Francii a v evropské části Ruska.
Na našem území vyhynuli původní, divoce žijící bobři na Labi, Moravě i přítocích Vltavy již začátkem 18. století. Přežili jen jedinci v chovu, jehož cílem byl obchod s kožešinami a žlázami, zvanými bobří stroj. Tradice tzv. bobroven byla u nás až do poloviny minulého století výsadou jihočeských bobrovníků. Ti chovali původem polské bobry až do r. 1882. Tehdy zmizel bobr z naší přírody úplně.
Bobr evropský je živočich se složitým chováním a pozoruhodnými adaptacemi, které mu umožňují rychle se přizpůsobovat vnějším podmínkám. Známé bobří hráze a hrady ovšem nemusejí provázet všechny bobří kolonie. Bobři žijící v územích s vyššími jílovitými břehy a hlubokou vodou hráze nestavějí a žijí v norách. Jenom na malých mělkých tocích zvyšují hladinu vody hrázemi, aby východy z nor nebo hradů byly bezpečné. Hrady tedy stavějí jen tam, kde jsou nízké ploché břehy a vysoká hladina podzemní vody, popřípadě sypké nebo skalnaté podklady, které nejsou dost pevné pro hrabání dlouhých a složitých nor.
Nezaměnitelnou stopou po bobrech je kácení a ohryzávání vzrostlých stromů. Nejčastěji kácejí kmeny o průměru do 20 cm, ale občas i nějaký přes 80 cm. Časté jsou nedokončené ohryzy, k nimž se bobři vracejí i po několika dnech. Množství pokácených dřevin je proměnlivé, v Litovelském Pomoraví se v období tvorby zimních zásob pohybuje od 0,027 m3 do 13,7 m3 na jednu kolonii. Bobři dávají přednost topolům a vrbám, ale kácejí i břízy, jasany, duby a další stromy, podle aktuální nabídky. V létě obvykle nekácejí a spokojují se s pastvou. V břehových porostech řek či jezer mění kácením druhovou skladbu. Stavbou hrází ovlivňují hydrologický režim malých povodí a hrabáním nor mění charakter břehů.
Novodobá ochrana bobra evropského má kořeny v bývalém Sovětském svazu, ovšem i tam souvisela především s produkcí kožešin. Proto také byli bobři od dvacátých let vysazováni na různá místa. Postupně začali být chráněni v mnoha evropských zemích a díky tomu vznikly dnes již silné populace ve Švédsku, Polsku, Bavorsku, Rakousku aj. Bohužel s tím často souviselo mísení jednotlivých poddruhů a místy byli vysazeni i bobři kanadští (Castor canadensis). Stalo se tak především ve Finsku, kde je bobr kanadský rozšířen plošně, ale v menší míře i v Rakousku, Polsku a severní Itálii.
Na území dnešní České republiky byly po dlouhé době první stopy bobra zaznamenány r. 1986 na řece Jihlavě u Pohořelic. Osamocené zvíře putovalo proti proudu a později ho přejel vlak u Dačic. Další pozorování pocházejí z r. 1988 z Dyje u Lednice. Od té doby se bobři soustavně šíří především proti proudu Moravy a jejích přítoků. Tato expanze má původ v populaci vysazené na Dunaji pod Vídní. Od r. 1993 pronikají do západních a jižních Čech bobři vysazení po r. 1966 v Bavorsku. Od r. 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a r. 1997 se objevil první bobr v povodí Vltavy na Šumavě.
Významný je dnes již stálý výskyt bobrů na Labi mezi Ústím nad Labem a hranicí s Německem. V posledních pěti letech se tam po Labi šíří z Německa zvířata patřící k původnímu poddruhu labského bobra (Castor fiber albicus). Jsou jediným geograficky původním poddruhem u nás. Z polského výsadku na Visle pocházejí bobři, kteří se r. 1997 objevili na Olši u Jablunkova a na Stonávce u Karviné.
Do Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví bylo r. 1991 vysazeno 6 a r. 1992 14 zvířat ze severopolské oblasti Suwalki, r. 1996 tam přibyl ještě 1 dospělý pár z Litvy. Odtud pocházely i 2 páry vysazené r. 1996 na Odře v okolí Libavé.
Podle toho, jak rychle vzrůstá počet zvířat v populacích vysazených v okolních zemích, lze tušit především nízkou úmrtnost, protože porodnost bobrů příliš vysoká není. Březost trvá v průměru 107 dní, mláďata se rodí v našich podmínkách v květnu až červnu a je jich 2–5, méně často 6–7. Zůstávají v rodičovské skupině (kolonii) minimálně 2 roky, a poté ji opouštejí, aby si našli vlastního partnera. Ve třetím roce života zakládají kolonii novou. U nás se intenzivně sleduje skupina vysazená v Litovelském Pomoraví. Při posledním odhadu početnosti v zimě 1997–1998 tu bylo 50 jedinců, přičemž minimálně dvacet dalších zvířat je mimo toto území, především na jih od Olomouce (Kožušany, Kvasice, Záhlinice). O koloniích kolem Uherského Hradiště nelze s jistotou říci, zda je vytvořili bobři migrující z Litovelského Pomoraví, nebo z Dunaje. Řeka Morava je v současné době souvisle osídlena bobry od Mohelnice až k soutoku s Dunajem. Rovněž v dalších lokalitách je při zajištění účinné ochrany dobrá perspektiva šíření druhu.
Bobři v Čechách
Masový lov bobrů způsobil, že na počátku tohoto století byl tento původně hojný živočich ohrožen ve své existenci a zachránila ho jenom přísná zákonná ochrana jak v Kanadě, tak v USA. V Evropě byl jeho osud ještě horší. Zde byl bobr téměř všude, včetně našich zemí, vyhuben už v průběhu 17. století a udržel se jen na izolovaných koloniích v málo obydlených oblastech. Snaha o záchranu bobra v Evropě se rozvinula až v tomto století. U nás se o reintrodukci bobrů mluvilo jen velmi nesměle, mimo jiné i proto, že někteří zoologové a lesníci se domnívali, že naše zbídačené lesy nejsou pro bobry dostatečně úživné. Tento omyl vznikl z prosté neznalosti bobří biologie, konkrétně z představy, že bobr řádí v lese (to jest všude v lese), zatímco ve skutečnosti ho zajímají pouze stromy na břehu vod a les ke svému životu vůbec nepotřebuje. Na sibiřské řece Tobol jsme viděl obrovské kolonie těchto zvířat, majících k dispozici jen úzkou řadu keřovitých vrb, a ani ty nebyly od bobrů nijak zvlášť odhodlané.
Nápad vrátit naší přírodě bobry jsem dostal v Kanadě. V roce 1987 jsme s manželkou cestovali po Athabasce a na Velké Otročí řece i v dalších oblastech, kde bobři hojně žijí, a denně jsme se s těmito sympatickými zvířaty setkávali. V opravdové divočině se nás vůbec nebáli a zažili jsme i takový případ, kdy nám bobr vlezl doslova mezi naše nohy a nenuceně se tam popásal na přesličce, která zřejmě patřila k jeho neodolatelným pamlskům. Zamilovali jsme se do těch nádherných tvorů a mlčky jsme si slíbili, že se pokusíme o jejich návrat do naší přírody.
Toho roku [pozn. red.: 1987] jsme přivezli první tři páry a hned jsme je vysadili do předem připravených kotců, vykopaných na nejkrásnějších místech Pomoraví. Střecha umělých doupat byla kryta kulatinou, listím, hlínou a větvemi, z kotce šla podzemní chodba až pod vodní hladinu, dovnitř jsme dali potravu pro první dny. Celou složitou akci jsme povedli bez sebemenší okázalosti, ale když jsme umístili poslední párek, bylo to už v šeru nastupující noci, připadalo mi, že bych měl něco říci. Vylezl jsem na bobří doupě, poděkoval jsme kamarádům a improvizovaný proslov jsem zakončil směšnou větou, která mě zrovna napadla, ale která mi i po letech připadala jako výstižná. Řekl jsem:
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [223,88 kB]