Čtyři mýty o zlatě

Ani Vesmíru se nevyhnula diskuse na téma, které během posledních dvou let získalo pochybnou prestiž jednoho z nejfrekventovanějších českých environmentálních problémů: další osud našich ložisek zlata. Na místní poměry značná pozornost, jíž se dostalo tomuto problému, v principu nijak zvláště nevybočujícímu ze širokého spektra podobných kontroverzí, má patrně řadu příčin. Nesporně ji ale ovlivnil i jistý mýtický nádech, jímž je tento kov opředen.

Překvapivě i část příspěvků publikovaných ve Vesmíru trpí stereotypní vírou v některé mýty, opakované často v denním tisku. Příčina těchto chyb pramení patrně zejména z poněkud nešťastné kombinace rozsáhlých vědomostí autorů o geologickém průzkumu či těžbě rud obecně a omezené znalosti konkrétních sporných kauz.

Mýtus první: bez obav, jde jen o průzkum

První mýtus tkví v představě, že diskuse o těžbě je více než předčasná, zatím jde jen o geologický průzkum potenciálních ložisek a nikde není řečeno, zda bude úspěšný. Naopak, podle zkušeností ze světa vede průzkum k objevu těžitelného ložiska jen v naprostém minimu případů. Není tedy čeho se obávat... Autoři této úvahy (například M. Holub, Vesmír 76, 188, 1997/4) se však dopouštějí zásadní chyby: obecně platnou učebnicovou poučku neopatrně používají pro konkrétní případy.

Šance, že se skutečně bude těžit, se pohybuje řádově v jednotkách procent, či dokonce promile například na průzkumných územích Kasejovice nebo Měčín. Tyto plochy o rozloze desítek čtverečních kilometrů vykazují přinejmenším podezření na vyšší výskyty zlata než průměrná krajina. Přesto je pravděpodobnost, že další průzkum povede k nálezu ekonomicky těžitelného ložiska, poměrně malá. To však vůbec neplatí pro lokality, kolem nichž se „spor o české zlato“ točí.

V Mokrsku ani v Kašperských Horách nezačal průzkum od nuly. Jde o známá a poměrně dobře prozkoumaná ložiska, u kterých zhruba známe kovnatost a odhady celkového množství rudniny. Ten se na ložisku Mokrsko-západ (diskuse o „Mokrsku“ se týkají většinou právě jen jeho) pohybuje okolo 68 309 000 tun, průměrná kovnatost činí asi 1,43 gramu zlata na tunu. Bilanční (tedy v dnešních podmínkách technicky i ekonomicky těžitelné) zásoby samotného zlata dosahují asi 56,7 tuny.

Průzkum, který prováděl tehdejší státní podnik Geoindustria, vedl během osmdesátých let v Kašperských Horách k nálezu rozsáhlého ložiska zlatých rud. TVX Gold zde v posledních několika letech provedla další, poměrně rozsáhlé průzkumné práce, jejichž detailní výsledky si pochopitelně z komerčních důvodů nechává pro sebe. Povšechné informace, které jsou zatím k dispozici, však naznačují, že se kvality ložisek více než potvrdily. V obou případech můžeme již nyní říci, že by se případná těžba vyplatila.

Mýtus druhý: nikdo neví, jak by těžba vypadala

Nevíme-li doposud, zda vůbec budeme těžit, nemůžeme pochopitelně mít ani tuchy o konkrétních poměrech případné těžby. Protože neexistuje žádný projekt, nelze určit jeho dopad na životní prostředí či další souvislosti. Jakákoli varování na toto téma tedy nutně postrádají věcný základ, hájí se těžební společnosti.

Důl však není továrna na krupičnou kaši nebo elektrárna, kde se investor při volbě lokality, výkonu, a zejména technologie řídí pouze vlastní vůlí a ekonomickými ohledy. Prostor, ve kterém se projekt může pohybovat, je do značné míry předurčen přírodními (geologickými, geomorfologickými i jinými) poměry ložiska a okolní krajiny. Těžit lze jen v určité lokalitě a určitým způsobem, značně omezené jsou i možnosti umístění odkaliště či odvalů a do jisté míry i závodu na zpracování vytěžené rudy. Rio Tinto (vulgo RTZ, RTZ-CRA či Mindev) v Mokrsku a TVX Gold (TVX Bohemia důlní) v Kašperských Horách již navíc samy hlavní parametry vlastních představ potenciální těžby charakterizovaly. Jakkoli jde jen o poměrně obecné, orientační údaje, obraz jejích dopadů – sice předběžný a hrubý, leč k elementárnímu posouzení přijatelnosti projektu dostatečný – lze vykreslit již nyní.

Víme například, že v Mokrsku by těžba představovala povrchový důl o rozloze necelé čtvrtiny čtverečního kilometru a hloubce okolo dvou set metrů, ležící v bezprostředním sousedství přírodní rezervace Vymyšlenská pěšina. Pohltila by téměř celý kopec Veselý, a především samotnou vesnici Mokrsko, ležící na jeho úpatí. Celkový zábor území dolem, skládkami odpadních hmot, odkalištěm a zpracovatelským závodem by činil podstatně více: asi 210 hektarů. Ke zpracování rudy by byla použita technologie kyanidového loužení.

Mýtus třetí: největším problémem jsou kyanidy

Diskuse o těžbě zlata se všude – od Blesku po Vesmír – točí zejména okolo kyanidů, využívaných v technologii zpracování zlaté rudy. Kritici poukazují na riziko úniku těchto toxických látek, zastánci však tvrdí, že je zanedbatelné.

Jenže ony kyanidy největším problémem asi vůbec nejsou – jejich popularitě zřejmě poněkud přidala srozumitelnost rizik s nimi spojených. Především se využití této technologie týká jen Mokrska: podle informací, které jsou k dispozici, dospěla TVX někdy v průběhu roku 1996 k závěru, že by se v Kašperských Horách kyanidovému loužení mohla zcela vyhnout. Ovšem i v Mokrsku, kde Rio Tinto s touto technologií počítá, by byla těžba spojena s dalšími, nesrovnatelně vážnějšími obtížemi.

Jsem dalek podceňování nebezpečí spojených s kyanidy, ale i v úvahách o případných haváriích větší nebezpečí představuje únik značného množství arzenu, například při selhání hráze odkaliště. Především ale nepoměrně větší problém než tato rizika představují stálé zátěže, dopady, kterým se projekt nevyhne. Vraťme se k již popsanému příkladu Mokrska. Povrchový důl a ukládání odpadů (odvaly, odkaliště) včetně odtěžení kopce a vesnice představují rozsáhlý hrubý zásah do krajiny, který by vedl k zásadní negativní změně charakteru území, reliéfem počínaje, přes strukturu osídlení až po charakter místní ekonomiky. Problém představuje i neustálé znečišťování okolí dolu prachem obsahujícím arzen. Změny hydrogeologických poměrů či mikroklimatu a prašnost by pravděpodobně ovlivnily společenstva sousední přírodní rezervace Vymyšlenská pěšina.

Mýtus čtvrtý: zárukou solidnosti jsou zahraniční investoři

Zárukou přijatelnosti případné těžby mají být zkušené a solidní zahraniční společnosti, které za projekty stojí – v našem případě tedy zejména britsko-australská Rio Tinto a kanadská TVX Gold.

S jistou rezervou je třeba přistupovat již k samotnému obrazu solidních zahraničních investorů. TVX za dva roky průzkumu v Kašperských Horách stačila provést snad všechny nepravosti, které mohla: podnikání na cizích pozemcích bez souhlasu majitele, ostentativní ignorování rozhodnutí soudu či podobně veřejné odmítnutí plnit podmínky správního rozhodnutí, nota bene vydaného v její prospěch, černé stavby v přírodní rezervaci, opakované úniky ropných látek, překračování norem hlučnosti a obsahu polutantů v odpadních vodách, buldozer rozjíždějící vstavače v další rezervaci, neoprávněné čerpání vody tamtéž, automobily projíždějící bez povolení po lesních cestách, vrtné vody odtékající do potoka opět v rezervaci, poškozování zeleně na stejném místě.

Nedokáže-li TVX dodržet pravidla ani během průzkumu, je na místě otázka, zda to lze očekávat při nepoměrně náročnější a riskantnější těžbě. Společnost Rio Tinto u nás sice podobným testem jako TVX neprošla, je však pověstná desítkami s ní spojených problémů v nejrůznějších koutech světa.

Nesrovnatelně podstatnější než diskuse o serióznosti té které společnosti či počtu přestupků, jichž se dopustila, jsou však systémové limity. Zkušený a zodpovědný investor, dostatečný kapitál a moderní technologie mohou ovlivnit způsob zpracování rudy či nakládání s toxickými odpady a více či méně redukovat potenciální rizika – tedy méně významnou část problému. Míru zásahu do krajiny a množství odpadů (do značné míry dané přírodním charakterem ložiska a od něj se odvíjejícím způsobem těžby) však ani ta nejsolidnější společnost nijak zásadně nezmění. Zlato v Mokrsku jednoduše nelze vytěžit jinak než povrchovým dolem o rozloze asi 24 ha a hloubce dosahující 200 metrů, což by bylo doprovázeno záborem dalších téměř dvou čtverečních kilometrů lesní a zemědělské půdy, likvidací lokálního osídlení a zásadní změnou reliéfu.

Nedorozumění s diskusí o těžbě zlata spojená – neomezují se zdaleka jen na Vesmír – dobře ilustrují interdisciplinární charakter problematiky. Poznatky úzce specializovaných oborů tu jsou většinou hodnotným přínosem, smysl však získávají až tehdy, uvažujeme-li je v kontextu toho kterého problému jako celku. Podobně je často nanejvýš obtížné stanovit obecně platná pravidla: jednotlivé případy se obvykle diametrálně liší a generalizace nemůže přinést objektivní soud. Skutečně seriózní diskuse o dalším osudu českých ložisek zlata proto vyžaduje především odpovědné a kvalitní posuzování jednotlivých konkrétních projektů.