i

Aktuální číslo:

2019/10

Téma měsíce:

Sesuvy

Tvůrci nových obrazů života II: Haeckel

Ernst Haeckel, zakladatel ekologie
 |  9. 9. 2019

Přírodu, jaká opravdu je, nikdy nepoznáme. Zato přírodu, jak se nám jeví, poznáváme pořád líp. Zásluhu na tom má nesčetný zástup badatelů, mezi nimi Ernst Haeckel, biolog, který první odhalil v přírodě i skrytou krásu a ustavil obor ekologie. Zemřel před sto lety, 8. srpna 1919 v Jeně.

Když Alexander Humboldt v roce 1859 téměř devadesátiletý zemřel, bylo Ernstu Haeckelovi pětadvacet, byl očarován Humboldtovým dílem a kolísal mezi biologií a malířstvím. Přitom oba tyto dosti mimoběžné obory dokázal kromobyčejně šťastně spojit; disponoval totiž darem, se kterým se prý jeho profesoři za celý svůj život nesetkali – při práci s mikroskopem dokázal jedním okem koukat do okuláru a současně pomocí druhého kreslit pozorované na papír.

A jelikož to byl výtvarník par excellence, jeho znázornění drobných mořských živočichů, na které se specializoval, byla i esteticky působivá. (Hle, znak velkého vědce i velkého umělce – Haeckel zcela nepochybně vzhled pozorovaných objektů vylepšil, tomu by asi málokdo odolal, ale zároveň ukázněně zachoval jejich typické rysy.)

Umění vynořené z vědy

V letech 1899-1904 vydal několik brožur s názvem Umělecké formy přírody, kde své obrázky představil veřejnosti s pobídkou, aby řemeslníci, výtvarníci, architekti tyto „krásné motivy“, jak napsal, využívali ve své práci. (Zatímco jeho velký vzor Humboldt pro lidi objevil zjevnou krásu přírody, Haeckel pro ně objevil její krásu skrytou...)

Brožury sklidily mimořádný úspěch a významně ovlivnily právě vznikající umělecký sloh secese. Mezi exponáty Světové výstavy 1900 v Paříži dominovala kovová brána ve tvaru zvětšeného Haeckelova oblíbeného tvorečka mřížovce, kterou prošlo téměř padesát milionů návštěvníků.

A mně maně tane myšlenka na původ smyslu pro krásu v nás – ano, vtiskla nám ho příroda během tisíců generací vývoje. Vyjádřeno obecněji – veškerá kultura vychází z přírody a nemůže bez ní existovat (alespoň dosud). A stejně jako věda s technikou postupovaly od zjevné a přirozeně intuitivní (páka, kolo, parní stroj…) ke „kódované“, jakoby jdoucí proti zdravému rozumu (teorie relativity, kvantová teorie, výpočetní technika...), i umění se vyvíjelo od více či méně realistického a krásného k – jak to říci – „rafinovanému“?, „zašifrovanému“?, „podivnému?“, k jehož chápání si někdy musíte vzít LSD, jindy mít doktorát z deskriptivní geometrie.

Mezi vědou a věštbou

Ale zpět od umění k biologii. V roce 1866 vyšla Haeckelova dvojbichle Všeobecná morfologie organismů se dvěma dodnes živými a inspirativními vědeckými zářezy. Za prvé zde autor formuloval tzv. biogenetický zákon. Pro ten mám slabost. Je totiž nádherným příkladem heuristického tvrzení neboli heuristiky (pochází z řeckého „nalézt“, stejně jako Archimédovo zvolání „Heuréka“), což bývá přibližný, zkratkovitý, letmo nahozený a do větší či menší míry dospekulovaný popis skutečnosti či řešení problému, získaný bez (dostatečného množství) naměřených dat a pracných výpočtů. Jinak řečeno, heuristika je částečná, neúplná pravda, kterou v podstatě nelze v době jejího vzniku dokázat. Míra „heurističnosti“ ale odpovídá i znění dotyčného tvrzení. Kupříkladu právě biogenetický zákon (asi bychom měli namísto „zákon“ používat slabší výraz, třeba „princip“ nebo „pravidlo“) ve své nejstručnější, nejúdernější, proto nejzapamatovatelnější podobě říká: „Ontogeneze opakuje fylogenezi“ nebo „Ontogeneze je zkrácenou fylogenezí.“ (Ontogeneze je individuální vývoj jedince, fylogeneze je vývoj druhu.)

Haeckel energicky propagoval evoluci druhů přírodním výběrem (Darwin byl vedle Humboldta jeho největším vzorem) a jeho biogenetický zákon svojí sugestivní symbolikou a názorností udělal pro přijetí darwinismu ve veřejnosti možná víc než celá kupa faktů. Jen si to představme: Budoucí človíček v lůně matčině prochází všemi stadii evoluce života na Zemi, od primitivních žouželí až po obratlovce, nakonec člověka! Přitom pokud bychom tuto geniální zkratku (chce se říci „nadsázku“) měli do podrobností prokázat u všech organismů, nikdy se nám to nepodaří. A nejsem si jist, zdali by se to podařilo i pro co možná nejúplnější, tedy maximálně vědecké (leč hrubě neatraktivní) znění: „Ontogeneze v raném zárodečném stadiu vývoje jedince zrychleně a zjednodušeně opakuje určité přibližné rysy fylogeneze druhu, k němuž jedinec náleží.“

(Heuristika sice leží v šedé zóně mezi pravdou a výmyslem, ale v rukou erudovaného badatele oplývajícího intuicí a citem pro obor může být vynikajícím výzkumným nástrojem. V asi nejznámějším příkladu to dokonce stojí černé na bílém: Einsteinova práce z roku 1905, v níž de facto objevil fotony a potvrdil kvantovou teorii – a za kterou dostal Nobelovu cenu – se jmenuje O vzniku a šíření světla z heuristického hlediska. Není divu, o nějakých světelných kvantech nebylo známo víc, než že je Max Planck uměle zamontoval do rovnice vyzařování absolutně černého tělesa. Až později experimenty existenci kvant potvrdily.)

Rozum jako ohrožení harmonie v přírodě

Tohle tušil už Humboldt se svojí úpornou snahou postihnout vzájemné souvislosti mezi atmosférou, půdou, vodstvem, flórou, faunou. A to měl na mysli i Ernst Haeckel, když – rovněž v díle Všeobecná morfologie organismů z roku 1866 – vytvořil zbrusu nový přírodovědný obor ekologii (oikos je řecky „domácnost“, tedy „věda o domácnosti“), kterou definoval jako „multidisciplinární nauku o vztazích mezi organismem a jeho prostředím“. Od té doby ekologie stále důrazněji dokazuje, jak jemná i složitá je pavučinka vztahů mezi složkami prostředí a organismy i jak obtížné je do nich beztrestně zasahovat. Tedy obtížné, ono je to dokonce zhola nemožné. Proč? Pokud se na to podíváme z odstupu a nezaujatě, pak zjistíme, že nejúčinnější udržitelnou formu práce na Zemi vykonává živá síla. Tu příroda stačí bez problémů obnovovat a její odpad absorbovat, přičemž se dokáže vyrovnat i s občasným běsněním sil neživých (živlů). Všechny ostatní procesy jsou méně účinné a špinavější. Ohledně umělých, vynucených procesů (fyzikálních, chemických, biologických) platí, že čím dál od spontánních biologických dějů probíhají, tím mocnější a obdivuhodnější možná jsou, ale zároveň životu škodlivější.

V okamžiku, kdy člověk začal používat rozum (který má v názvu svého živočišného druhu), začal chtít víc, nežli mu v režimu spontánní přírodní rovnováhy náleželo. Pro svůj prospěch začal věci dělat jinak, než běžely v přírodě, některé děje oslabil a jiné zesílil, některé organismy masivně hubil, jiné ve velkém pěstoval či choval. Čerpal přírodní zdroje nad míru jejich obnovitelnosti, chrlil odpady nad míru jejich vstřebatelnosti. A tím se dál a dál vzdaloval od optimálně vyladěné přirozené rovnováhy v bláhové naději, že ustaví rovnováhu novou, pro sebe výhodnější. Jenže takhle to v přírodě nefunguje. Ne beztrestně a už vůbec ne trvale, neboť i jakákoli umělá kompenzace vyvolané lability je vposledku méně účinná až kontraproduktivní.

Tohle si lidé dlouho neuvědomovali (či uvědomit nechtěli). Ve své naivní pýše se domnívali, že příroda existuje proto, aby člověku bezvýhradně sloužila. To hlásal už Aristoteles, psalo se to v bibli, to tvrdil Carl Linné, Francis Bacon, René Descartes a později další myslitelé, pro které pouhé vlastnictví jakés inteligence znamenalo nadřazenost nad vším ostatním, obrazně řečeno „povolení zabíjet“ (Descartesovy názory na zvířata coby nic necítící stroje asi netřeba připomínat). Nu, a když si neudržitelnost svého počínání uvědomili, ukázala se holá základní pravda o člověku: inteligence ještě neznamená rozumnost, slovo ještě neznamená čin.

Ekologie coby věda o „hospodaření přírody“ nás z růžových snů pánů přírody vytrhuje a dokonce nás dovádí ke krajnímu názoru, že už samotný výskyt „rozumu“ v biosféře je prvek rušivý, nebezpečný, zhoubný. I proto každá (potenciálně nejen pozemská) civilizace založená na přírodním výběru (v podstatě boji o život a sobectví) je pravděpodobně odsouzena k zániku, otázkou pouze zůstává, jak brzy a v jaké podobě k němu dojde. Úkolem veškeré vědy jednou bude pouze a jenom to, jak ono odcházení učinit co nejsnesitelnějším.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost, Biografie, Biologie

O autorovi

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3), Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5) či zatím poslední Od pluhu do senátu a zpátky (s Josefem Římanem).
Houdek František

Doporučujeme

Zhasněte světla!

Zhasněte světla!

Pavel Pecháček  |  7. 10. 2019
V důsledku technologického pokroku i rostoucí lidské populace stále přibývá míst, která jsou v noci vystavena umělému osvětlení (někdy...
Negativní dopady sesuvů

Negativní dopady sesuvů

Jan Klimeš  |  7. 10. 2019
Hlavním důvodem studia sesuvů jsou působené škody na majetku a v extrémních případech i ztráty na životech lidí. Přesto jsou objektivní a...
Odkrytá skrytá tvář Měsíce

Odkrytá skrytá tvář Měsíce uzamčeno

Pavel Gabzdyl  |  7. 10. 2019
Po celou dobu existence lidstva nám Měsíc ukazoval jen přivrácenou polokouli. Pouhých 60 let (od října 1959) známe díky ruské sondě Luna 3 i...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné