Donald Trump v zrcadle

Přemýšlejme o něm. Ukazuje nám mnohé z toho, co jsme potlačili a odmítáme přijmout. Nad fenoménem Donald Trump se zamýšlí jungovský analytik Vlado Šolc, žijící ve Spojených státech.

„Lidé, kteří jsou si sebou příliš jistí, jsou ve skutečnosti nejistí. Celý náš život je nejistý, pocit nejistoty je tedy blíže pravdě než iluze a klam jistoty. Z dlouhodobého hlediska ten, kdo je lépe přizpůsobený, přežije, a není to nafoukanec, jenž je vydán napospas nástrahám zvenčí i zevnitř,“ napsal Carl Gustav Jung.

V čem ve světle takového uvažování vězí tajemství úspěchu Donalda Trumpa, jeho rychlého vzestupu, výhry v republikanských primárkách? 

Narcismus má v zásadě dva různé, ale vzájemně propletené kořeny. Buď je to rané trauma, nebo vysoká míra očekávání, nároků okolí.

U traumatu jde o intenzivní oslabování ega (já) bolestivými útoky. Pocity studu a nedostatečnosti, jež bolest produkují, vedou ke kompenzaci a vytvoření nezdravého obranného narcistního postoje, kdy já říká „já se nedám, jsem silnější a výjimečnější, než si myslíte. Ti, kdo mě měli ochránit, selhali, proto se musím spoléhat pouze na sebe sama.“ Přitom se však ztrácí i láska k bližnímu. Neschopnost milovat je totiž hlavním deficitem, jímž narcistní člověk trpí. Jelikož strádá nedostatkem hlubšího citu, čerpá jenom z představy já. Dalo by se říct, že si svůj cit formuje na základě svého obrazu…

Narcistní ekvilibrium, jak je nazvali Heinz Kohut a Otto F. Kernberg, je ve vyváženém stavu, když já balancuje mezi schopností ustoupit, vzdát se, útočit; uplatnit zdravou míru inferiority (méněcennosti, pokory) a grandiozity (velikášství, pychy). Zdravý narcismus vyvažuje přirozené pocity studu a malosti. Bez notné dávky grandiozity bychom nedokázali podstoupit riziko a překonávat běžné strasti života. Nedokázali bychom se účinně bránit legitimním nebezpečím, jež ohrožují naši integritu.

Když ale já ztratí kontakt s bolestí, propadne hypnóze vlastního obrazu, tak jako bájný Narcis, který obdivoval jen svůj vlastní obraz na vodní hladině.

Trauma zpravidla probouzí systém archetypálních (instinktivních) obran. Ty spočívají v tom, že vytvářejí kompenzační fantazie, jejíchž cílem je uchlácholit negativní traumatické vzpomínky. O archetypálních obranách mluvíme tehdy, vykazují-li typický vzorec (opakují se vždy a všude v podobném scénáři), evokují shodnou obraznost a vykazují velkou sílu. Akumulované trauma často vede k narcismu, který pak hledá zdroje moci pouze v obranách, s nimiž se já identifikovalo. Tím se vzdaluje zdravému potenciálu a odštěpuje (anglicky split-off) nechtěné pocity a obrazy ze svého zorného pole (do nevědomí).

Přemíra idealizací

Druhá forma narcismu pramení naopak z nedostatku nesnází, které přispívají k udržování narcistního ekvilibria (rovnováhy) a budování obran, tj. odolnosti vůči nepříznivým podmínkám (angl. resilience). Je výsledkem nezdravého nafouknutí (inflace) já přemírou idealizací takříkajíc „zvenčí“. Já si nevybuduje své obrany v reálném světě, protože je rozmazlováno: udržováno ve „zlaté kleci“. Jinak řečeno i běžné nesnáze jsou pociťovány jako velice bolestivé, protože já zůstává ve stavu infantilní citlivosti. Siddharta Guatama, jenž se později stal Buddhou, jednoho dne opouští své dokonalé království a je konfrontován s utrpením, chorobami, stářím a smrtí. Na jeho příběh můžeme nahlížet tak, že ukazuje, jak důležité jsou pro zdravý vývoj integrovat negativní, „temné“ aspekty života.

Výše zmíněný druh narcismu vzniká, když rodiče kladou na dítě neustále vysoké nároky a očekávání, že bude stejně chytré, bohaté a vzdělané jako táta nebo máma. Já je pod neustálým tlakem kritiky, buď velice explicitní, nebo vznikající jako pocit a výsledek nevyřčeného tlaku. Grandiozita je živena neustálým poukazováním na výjimečnost, podporována snadnou dostupností všeho, co si dítě vyžádá. Já strádá nedostatkem opravdové lásky a obrátí se „autoeroticky“ k sobě samému, respektive k ideální masce, za kterou se skrývá.  

Nedostatek nesnází tak postupně formuje falešný ideál, který opovrhuje slabostí. Paradoxně se jí ale nesmírně bojí. Slabost je vnímána jako velice ohrožující pro „dokonalou“ osobnost, která si tuto slabost za žádných okolností nemůže přiznat. Co se ale stane s pocity studu a nedostatečnosti, které jsou nevyhnutelné? Jsou vlastním já kritizovány, opovrhovány, snižovány, a tak postupně vytlačovány do nevědomí. Neuróza, říká Jung, je stále náhražka za legitimní utrpení.

Takto vzniká narcistní osobnost, jež ztratila vědomý kontakt se svým studem a méněcenností. Na povrchu velice silná, uvnitř ale překypující úzkostí a strachem. Nežádoucím strachem. Jak se ale zbaví této úzkosti, jejíž intenzita je přímo úměrná tlaku potlačení? Projekcí na vhodný objekt! Již se nemusím bát stínu svého já, protože jsem našel viníka mých problémů ve vnějším světě. Ať jsou to Židé, Romové nebo muslimové… Náboženské války se od věků vedou ve jménu dokonalého božství a proti „zlu“, jež nepřítel ztělesňuje.

Nevědomí produkuje náboženský dualismus. Jestliže se obsahy a energie zcela „odtrhnou“ od vědomé kontroly, sestoupí na úroveň kolektivního nevědomí a vyprodukují, resp. vyprovokují mytologický obraz, v němž stojí proti sobě dobro a zlo. Já se identifikuje s hrdinou spásy, spasitelem, a „temné“ emoce jsou vymrštěny ven.

Dochází k zjednodušení a černobílému vidění světa. Emoce naberou syrových, nízkých rozměrů. Zlost a strach se vyjadřují lehce, protože jsou jednoduché a „oprávněné“. Dilema, jež pramení z komplexnosti emocí a morálního vhledu, odpadá. Jde o hru, kde vítěz bere všechno, s poraženým není soucitu. Není moc prostoru pro kompromis, empatii či hlubší uvažování…

Narcismus americké psyché

Donald Trump hraje přesně tuto hru. Osobně jej neznám, ale pokud bych měl diagnostikovat osobnost, již Trump prezentuje v médiích a jež je známa z dostupných zdrojů, včetně mnoha psychologických studií, našel bych v ní výrazné prvky antisociální, hraniční, histriónské a narcistní, jež se navzájem prolínají. Co si pod tím představit?

        Histriónské aspekty: teatrálnost, hraní na city, mučednictví, sebestřednost, citová plochost.

        Antisociální prvky: zlost, výbušnost, egoismus, nedostatek empatie a ohledu na ostatní.

        Narcistní prvky: pocit výjimečnosti, speciálních nároků a „oprávnění“; namyšlenost, sebeobdiv, opovrhování ostatními, neschopnost kompromisu, neschopnost prohrát, neschopnost blízkosti, autoritářství, pomstychtivost a náchylnost k hněvu; takové osobnosti nedokáží odpouštět a zranění si v sobě dlouho nesou.

        Hraniční prvky: nestabilní sebeobraz, emocionální nevyváženost, manipulativnost, přehnané riskování, černobílé vidění světa, defenzivnost atd. (Původně zahrnoval narcismus mnoho z těchto rysů, až později byly kategorizovány více specificky.)

Osobnost s převahou těchto rysů klasifikujeme jako impulsivní poruchu osobnosti (klastr Bporuchy osobnosti). Představuje vlastně zaseknutí na různých úrovních dětského vývoje já.

Za poruchu je považujeme tehdy, jestliže překročí rámec normálního a funkčního užití, tedy jsou-li užívány příliš často a v míře, která neprodukuje řešení, ale pokračování konfliktu.

Zdroje blízké Trumpovi uvádějí, že se rozhodl kandidovat na prezidenta v 2011 po White House Correspondents’ Association Dinner, kdy na jeho účet dělal vtípky Obama. Autor Trumpovy biografie tvrdí, že Trump neumí prohrávat a neodpouští. To opět ukazuje na tzv. typické narcistní zranění, které  „krvácí” velice dlouho. Jeho cílem je pomsta a zřetel čistě osobní.

Pro účely této analýzy není důležité, zda Trump opravdu trpí výše zmíněnou poruchou osobnosti, nebo ne, protože se zaměřuji na to, jaké procesy momentálně v americkém předvolebním boji zrcadlí. Neboli – Trump účelově umožňuje ožít narcistnímu komplexu americké psyché. Týká se to vlastně nás všech, spolu s Trumpem se díváme do zrcadla. Psychologové diskutují, zda je Trumpova kampaň vykalkulovanou strategií, nebo zda je tento muž v kampani prostě jen sám sebou. Osobně se domnívám, že jde o kombinaci obojího. Trump je obrazem i odrazem své politiky.

„Nikdo nezná systém lépe než já, proto jen já sám ho můžu napravit.”  Donald Trump

Když sledujeme jeho projevy, vidíme, jak se nechává unášet vlastními „intuitivními“ nápady, jež vyburcují dav, který mu na oplátku zrcadlí jeho velikost. Dalo by se říci, že se otevírá archetypálnímu proudu amerického narcismu (podobně jako je Putin objektem projekce Velkého Ruska), a tím se jím reflexně pro dav sám stává. Hraje roli, již od něj dav očekává, a vzájemně se hecují k překročení hranic různých tabu.

Trump říká věci, které si dosud žádný kandidát na prezidenta nedovolil. Že by klidně použil jaderné zbraně, nebo naznačí, že nechává na NRI association (Národní asociace pro zbraně), aby se vypořádala s Hillary. Hraje si se slovíčky jako komik, ve dvojsmyslnosti je ale většinou agrese a důraz na nadřazenost. Podsouvá obraz silné a imperiální Ameriky. Je o něm známo, že po večerech četl Hitlerův Mein Kampf dávno před kandidaturou na prezidenta.

Trump mistrně využívá manipulace, která v minulosti pomohla k moci diktátorům. Využívá mýtický obraz zkázy a následného spasení. Snaží se vytvořit pocit ohrožení a pohromy. Představuje současný stav Ameriky jako zoufale zkorumpovaný, před apokalypsou. Pak odhalí nepřítele: jsou jimi černoši, Mexičani a muslimové, Čína. Nakonec nabídne pocit velikosti a moci: guruovsky prohlásí, že on sám tento úpadek dokáže zvrátit a s triumfálním patosem vytasí pár prázdných sloganu typu „čeho dost, toho dost“ nebo „jedině se mnou budete v bezpečí“. Trump je sám v zajetí archetypu spasitele, jež slibuje radikální změnu stávajícího řádu. To dělá do jisté míry každý kandidát na prezidenta, od Trumpa ale neslyšíme žádné konkrétní návrhy, zůstavá pouze u strašení a sloganů. Neustále vytváří napětí. Jeho oblíbenou větou je: „Pozor, něco se děje. Nevím co, ale říkám vám, něco se děje!”

Velkolepá hra projekcí

Trump se vůbec netrápí tím, že nemá detailní předvolební program. Postavil svou kampaň na charismatu a emocích. Jako šaman čte bouřlivé nevědomé pochody davu a burcuje k jejich zrcadlení. Říká to, co si mnoho jeho příznivců tajně myslí, ale zároveň přitahuje i projekce těch, kteří ho nenávidí, a umožňuje jim, aby ho démonizovali. Osvobozuje dav od civilizačního požadavku držet všechny „politicky korektní“ postoje úzkostně pod kontrolou.

Legitimizuje tak vlastně narcistní nevědomé impulsy, které až do teď držela pod kontrolou energie, již Řekové nazývali Aidós, bohyně cudnosti. Šovinismus, rasismus, nacionalismus, konspirační teorie a vulgárnost si najednou našly jednoduchý průchod na světlo světa. Být narcistou již není neřestí, ale ctností. Archetyp amerického Narcise našel svou cestu ven. Není náhoda, že se fenomén Trump objevil právě ve Spojených státech, zemi, kde komerce vede před vzdělaností. Lidé, kteří nejsou příliš „kovaní“ ve filtrování informací, jsou obzvlášť náchylní ke konspiračním teoriím, jež Trumpův tábor rád rozsévá. Nejsou to jen média, ale i politici a kněží, kteří šíří nepravdivé informace démonizující muslimy, gaye a podobně.

Chris Hedges, ve své knize Empire of Illusion říká: „Kultura, jíž dominují obrazy a slogany, svádí ty, kteří jsou sice gramotní, ale dělají rozhodnutí nečíst. Propaganda se stala náhražkou za ideje a ideály. Poznání je mylně považováno za to, jak se máme cítit. Komerční značky jsou považovány za výraz individuality (…) Ti, již jsou obrazy chyceni, volí na základě toho, jaký pocit jim ten-který kandidát navodí. Volí slogany a úsměvy, domnělou upřímnost a atraktivitu zároveň s precizně vypracovanou osobní historii kandidáta…Na pravdě nezáleží. Ti, kteří uspějí v politice, tak jako ve většině této kultury, jsou ti, kteří vytvoří nejvíce přesvědčivě fantazie.“

Pro mnoho lidí Trump znamená nesmírnou úlevu. Všechno to, co se říkalo jen v kruhu blízkých a za zavřenými dveřmi, je najednou na televizních obrazovkách. Říká to člověk, který je bohatý a vlivný, dokonce může být i prezidentem! Být vzdělaný a snažit se najít smysl ve všech těch složitých informacích a názorových proudech se najednou jeví jako zbytečné. To je osvobozující pocit, jehož sílu neradno podceňovat. Nevědomí resp. nevědomost je jako opium.

Trump otevírá Pandořinu skříňku temných emocí a ospravedlňuje jejich vyjádření. Dokáže se naladit na vlnu nevědomého strachu, který v Americe (už ne tak) tiše doutná. Přichází právě ve chvíli hlubokého přerodu, který s sebou přináší chaos. Mnozí nevědomě inklinuji k chaosu, protože cítí, že je v něm potenciál změny. Vyhrocené emoce k tomu patří. Mnoho mužů přišlo o práci v průmyslové výrobě, nedokázali se rekvalifikovat a vzdělat. To je velice ponižující. Co bude dál? Tady vidíme strach bílé maskulinní, patriarchální síly, která se cítí ohrožena.

Tradiční republikánské hodnoty jsou pomalu, ale jistě rozpouštěny v liberálnějších postojích většiny. Amerika (to platí také pro západní Evropu) se mění, a to dost rychle: mileniálové hledají duchovnost a opouštějí tradiční náboženské instituce, role otce jako ochránce a „hlavy“ slábne, sílí ženská emancipace, emancipace černochů (již výrazně posílil Obama), hispanizace, sexuální tolerance, slábne i vliv korporací , jež představují tradiční patriarchální moc. Idea supervelmoci se hroutí a Amerika si pomalu zvyká na to, že se stává rovnou součástí celku, a nikoli nadřazeným vládcem světa, jak mnozí věří.

Mnoho republikánů právě toto vnímá jako velice ohrožující. Nejen republikánů, kteří věřili v mytický, tzv. americký sen o nekonečných možnostech a ekonomickém růstu. Mytologie popkultury nafoukla očekávání do nebes. Všichni najednou vidí, že se nestali milionáři, a bojí se, aby nepřišli o to, co mají.

Pak přichází muž „s velkým penisem“, jak se sám chlubí, „miliardář“, jenž má ve své věži zlatý záchod, střídá krásné manželky a říká lidem, že i oni mohou mít vše. Skrze identifikaci si mohou snít svůj velký sen. Trump máloco skutečně podrobně vysvětluje, jeho kampaň je založena hlavně na implicitních postojích s náznaky rasismu, nadřazenosti bílé rasy a podobně. Jsou to postoje, o kterých se dá těžko veřejně mluvit, poněvadž jsou založeny více na emocích než na racionálně odůvodnitelných názorech.

Trump přináší zdánlivá řešení, která přeložena do psychologického jazyka říkají: „Nebudeme držet na uzdě své pocity méněcennosti a ohrožení, ale dáme jim volný průchod, vyhrajeme.“ Řešení nejsou praktická, pouze emocionální.

Trump, „mesiáš“ této změny, vlastně umožňuje svým stoupencům projikovat na něj jejich vlastní nevědomí. Dokáže se na tyto nevědomé vlny lehce naladit. Je jako šprýmař (trickster), který vám nabídne přesně ten pocit, který právě cítíte. Nesoudí vás, jenom odměňuje svým snem, že budete zase veliký (great again.) Sám se jím nechává zrcadlit a vést. Trump je produktem této nevědomé energie a zároveň jejím katalyzátorem. Archetyp, jež probudil, sahá hluboko. Je zarážející, kolik lidi napříč socioekonomickými vrstvami propadlo jeho charismatu.

Jeho fenomén vedl k rozkolu republikánské strany a pravděpodobně povede k jejímu zániku v podobě, jak ji známe dnes. Tak jako si Narcis vzal život, tak i tato strana a s ní narcistní obraz americké psyché budou muset zemřít rukou své Nemesis, kterou na sebe bezděčně přivolali. V případě, že Trump promění své, zatím stále ještě relativně nízké šance stát se prezidentem, bude mít tento přerod bolestivý dopad nejenom na Američany, ale vlastně na celý svět, který napjatě čeká, s jakým to archetypem bude mít co do činění.

Článek byl převzat ze serveru Psychologie.cz a upraven.