Začátky Vesmíru
Prof. dr. Otakar Matoušek
Vesmír 40, 35, 1961/2 a Vesmír 40, 88, 1961/3
Nápisy ,Vesmír' představují hlavičku časopisu tak, jak se měnila v průběhu jeho více než 126leté historie. Pouze první tři z nich pocházejí z dob Kumpoštových a Fričových.
Až půjdete někdy v Praze z Ječné ulice k ústavům lékařské a přírodovědecké fakulty, zastavte se na okamžik v Lípové ulici, tam kde je známé lékařské knihkupectví. Stojí tam dům s prostou fasádou, který okny, otvírajícími se jěště do ulice, naznačuje starého pamětníka. Vedlejší domy, i ten s číslem popisným 474 (dnešní nové číslo je 14), byly zřejmě někdy na přelomu minulého a našeho století přestavěny. Ale z toho domu č. 474 ze třetího poschodí, z „redakce, správy a výpravny" se ve středu 3. května 1871 „před odjezdem ranních pošt pražských" rozešlo do světa první číslo Vesmíru.
Jistě netušil profesor Antonin Frič, že časopis Vesmír, jehož první číslo právě vyšlo, bude tak brzy a tak úzce spjat s jeho vědeckou školou a že i jeho založení mu bude připisováno. Je to dnes všeobecná představa, a přece je to omyl. Nic nedokazuje, že by byl Frič věděl o založení Vesmíru víc než ostatní přírodovědci té doby v Praze, a v žádném případě neměl s jeho založením co dělat.
Toto vypravují dokumenty archívů.
Dne 31. března 1871 předložil kandidát lékařství Václav F. Kumpošt „slavnému cís. král. policejnímu ředitelství a slavnému cís. král. státnímu zastupitelství" oznámení, že „dnem 15. dubna 1871 počne v Praze v příštím bytu svém (od 15. dub. t. r. najmutém) čís. 32 nov. Karlovo náměstí vydávati vlastním svým nákladem a vlastní svou redakcí periodický časopis „Vesmír" ... se žádostí, aby u vědomost je vzíti ráčili." – Povšimněme si tohoto dokumentu: to je vpravdě rodný list Vesmíru.
V ústředním státním archívu (dř. archív ministerstva vnitra na Malé Straně) najdeme řadu dalších dokladů k historii Vesmíru, a dokumenty z ostatních pramenů ji doplňují v historii až bolestně jímavou, v historii studenta medicíny, který zápasí s bídou a nemocí, která ho ubíjí a ubije, a který se pokouší všemi silami mládí vzkřísit ideály svého učitele Jana Purkyně po zaniklé „Živě". Václav Kumpošt nebylo jméno neznámé: Světozor a Květy, Národní listy a Pokrok, Politik a Wanderer přinášely od něho populární články, často pod zkratkou; a Riegrův slovník naučný měl od něho řadu pěkně vypracovaných hesel z histologie a fyziologie. Snad jen za honoráře a za práci v Riegrově slovníku mohl studovat, a také nový časopis měl jistě pomoci uhájit studentské živobytí.
Kumpoštův ročník Vesmíru z roku 1871–1872 je dosti vzácný i ve velkých knihovnách a stane se tím dražši, pročítáme-li paralelně s ním spisy úřadů, jak lidsky těžce bylo jeho vycházení vykupováno.
Purkyňův žák se nezapře už v náčrtu programu, jak jej oznamuje policejnímu presidiu. Vesmír hodlá pojednávat „o véškerých záležitostech ze všech oborů vědy přírodní, země i národopisu, filosofie průmyslu a živnosti". Program ve zkratce, ale úplně podobný tomu, jaký před necelými dvaceti lety vytyčil Jan Purkyně své Živě.
I jméno „Vesmír" vystihovalo tento široký program; je to jméno exaktní, v duchu nové vědy proti jménům „Krok" a „Živa", které Purkyně čerpal z romantiky národni mytologie. (Mylně se i v kruzích znalců psává, že jméno „Krok" znamenalo krok kupředu, „pokrok" [„advance", „step", „forwards"]. Je to omyl, a Purkyně sám výslovně píše, že jména Krok a Živa čerpal z mytologie. Mimoto si uvědomněme, že název Krok pochází ze začátku 19. století, z let ovzduší, které vyneslo i Rukopisy. Naopak jména časopisů ve smyslu Pokrok, a stejně Zápas, Plamen atd. jsou charakteristické u nás až pro druhou polovici 19. století v nástupu nových hnutí politických a sociálních.) Budiž ihned řečeno, že pozdější Vesmír školy Fričovy tuto šíři programu velice zúžil: po pravdě náplň časopisu Fričova názvu „Vesmír" a poslání, jak je měl na mysli jeho zakladatél, mnoho neodpovídala. – V programu nás upoutají slova „filosofie průmyslu a živnosti". Presl a zejména Purkyně měli smysl pro vědu k užitku člověka, ne pro prázdnou vědu pro vědu, a tento smysl zdědili od Purkyně i povahy tak odlišné jako byli Kumpošt a Frič. Charakteristická pro poměry, ne pro osoby, jsou slova „... aniž zabýval se při tom záležitostmi politickými, náboženskými neb sociálními", která Kumpošt připojuje k programu Vesmíru ve svém podání a která c. k. policie pečlivě podtrhává modrou tužkou – zřejmě jediná, která ji zajímala. Jsou to slova takřka navlas stejná, jako ta, která připsaly samy úřady o deset let dříve, když povolovaly Purkyňovu kruhu Čásopis lékářů českých: s podmínkou, že nebude přinášet články, „v kterých by se o záležitostech politických, náboženských a sociálních rozmlouvalo".
Student Kumpošt stál nejen před redakčními, ale i administrativními problémy, které byly nad sílu tohoto nadšence. Charakterizuje to i stěhování z místa na místo, šestkrát během jediného ročníku! Bydlel studentsky na Poříčí, tehdy v Praze II, č. p. 1051, nové číslo 32, a musel počítat s nutností umístit v bytu náklad Vesmíru a expedovat jej. Proto ohlásil, že k 15. dubnu, kdy měl Vesmír poprvé vyjít, pronajal byt na Karlově náměstí 32 (poblíž dnešní polikliniky). Ale něco vázlo, a nejsme jistě daleko od příčiny, soudíme-li, že to byly finanční možnosti; větší pokoj stál víc peněz a noví domácí chtěli platit hotově.
Kumpoštovu žádost z 31. března 1871 dostalo policejní presidium do ruky 4. dubna. Nevíme, proč ji nepředložil hned, ale než ji policie mohla vyřídit, podal 21. dubna sdělení nové – „dovoluje si původní žádost ... měniti v ten způsob, že redakce, administrace a expedice řečeného časopisu nalézá se v Lípové ulici čís. 12 (nové) II. v třetím patře a za druhé: že časopis vyjde dne 1. května t. r., jakož i na dále vždy 1. a 15. každého měsíce před odjezdem ranních pošt pražských vycházeti bude". Policejní presidium, „uznávajíc spůsobilost Vaši", bere takřka obratem Kumpoštovo oznámení na vědomí. Přílohy – křestní list a vysvědčení zachovalosti – vrací a pod číslem 1743/1113 z roku 1871, 24. dubna, Vesmír byl povolen.
Tiskárny pracovaly tenkrát s rychlostí pro nás takořka legendární, ale vysadit, zkorigovat a vytisknout časopis, možná ještě ani celý nenapsaný, a pak ho vyexpedovat 1. května se přece nepodařilo. Tak podává Václav Kumpošt, „vydavatel a redaktor časopisu Vesmír", narychlo sdělení, že „následkem neočekávaného opoždění tisku vyjde teprve dne 3. května před polednem" a prosí, aby tato změna, dvoudenní zpoždění, bylo vzato na vědomí. A ve středu 3. května 1871 k poledni expedoval M. C. Václav Kumpošt z Lípové ulice čp. 474, nové číslo 12 (dnešní 14, dům vedle přírodovědeckolékařského knihkupectvi) ve třetím poschodí – kde byla „redakce, správa i výpravna" – na ukázku první číslo svého Vesmíru.
V rychlém tempu, ale ne bez nesnází začala po vydání prvního čísla vycházet další čísla Vesmíru. Ale data v záhlaví Vesmíru se přece jen opožďují. Druhé číslo mělo vyjít 15. května; Kumpošt oznamuje policii, že „následkem svátku sv. Jana" vyjde 17. května, a odpustíme nezkušenému redaktoru, že vyšlo ještě o týden později. Za to v něm oznamuje mladý idealista odběratelům a současně policii, že bez zvýšení předplatného, jen za příplatek poštovného, bude Vesmír vycházet „od příště co týdeník o jednom neb půldruhém archu každou středu o 3. hodině odpolední". Bylo potřeba víc zkušeností, než tenkrát mohl Kumpošt mít, aby si uvědomil, že si tím přibírá závazek nad síly: Vesmír ne měsíčník, ne čtrnáctideník, ale týdeník, a k tomu redaktor, administrátor a expedient a z velké části i autor, všechno v jedné osobě! I zdraví začalo povolovat citelně. Přes léto zápasil Kumpošt zoufale s povinností platit tiskárnu, porto, byt, psát, tisknout, expedovat, a ještě při tom žít, zatímco odběratelé ne vždycky spěchali s předplatným.
Čísla se opožďují, rozsah se menší, tiskárna, pan domácí i odběratelé žádaji své. Kumpošt vytlouká klín klínem. V polovici června se přestěhoval se svým majetečkem, prakticky s prvními čísly Vesmíru, do Poštovské ulice tehdy č. n. 31, dnešní ulice Karoliny Světlé čp. 326; (dva měsíce později hlásí úřadům „nový redakční byt v Krakovské ulici č. p. 1345-II, čís. 17 nové, kdež také expedice a administrace umístěny jsou". V únoru oznamuje zase změnu, byt v Žitnobranské ul. 21, dnešní Žitné čp. 608. Naposled se přestěhuje do Jámy č. n. 6 (čp. 1371). V šestém čisle Vesmíru ujištuje předplatitele, kterým slíbil týdeník, že v červenci vyjdou nejen čtyři čísla, ale šest, „aby scházející počet koncem čtvrtletního předplacení se doplnil"; dělal co mohl a víc, a přece jen zjišťujeme, že za červenec vyšla jen čísla tři. Bylo to nad síly, ale předplatitelé zaplatili a chtějí plný rozsah, a také policie si všímá, že data a hlavně počet čísel a rozsah nedodržuje.
Nic platno, dostihnou ho, a na 10. srpna 1871 se „pan Václav Kumpošt, vydavatel periodického tiskopisu ,Vesmír‘ o 10 hodině dopoledne k cís. král. ředitelství policejnímu v Poštovní ulici, čís. pop. 314, na Starém městě, do kanceláře číslo 1. v II patře předvolává". Co znamenají na rubu obsílky poznámky „Lindengasse bei Dlouhý" a tužkou „kandidát lékařství ze Žamberka", můžeme hádat. Policie měla tenkrát s evidencí adres dost potíží, a Kumpošt jí je asi neulehčoval; víme odjinud, že např. ani u Kampelíka, lékaře tak činného, kterého každý znal, policie nedovedla zjistit pobyt. Také na obsílce Kumpoštovi čteme připsáno a dvakrát podtrženo: druhé předvolání!, když konečně vypátrali, že by mohl být v Žamberku (Kumpošt tam byl vychován jako nevlastní bratr profesora Eduarda A1berta) a že bydlí v podnájmu v Lípové ulici.
Tentokrát výslech udělal své, Kumpošt musel patrně zdůvodnit, proč dosud vycházení neodpovídalo vždy tomu, co bylo ohlášeno policii a slíbeno předplatitelům. Krátce po pŕedvolání čteme nové podání Kumpoštovo na policii: „Vydavatelstvo časopisu ,Vesmír‘ ... po nutných zkouškách (podtrženo), aby seznalo, jakým způsobem nejsnáze a nejprospěšněji lze by bylo mezi lidem obecným starati se o šíření přírodnických věd způsobem populárním, uzavřelo nyní vydávati ,Vesmir‘ dvakrát měsíčně, 1ho a l5ho o 1 1/2 neb 2 aršich v novém redakčním bytě..."
Nové vypětí v osmém čísle, v opakujícím se inzertu o Vesmíru, postřehneme nepatrnou změnu – zmizí z něho dosavadní řádek, že „přinášeti bude vyobrazení ze všech oborů". Bylo třeba článků: ty mohl Kumpošt napsat sám, a ne špatně, nebo autory přece našel – ale kde vzít peníze na štočky? Skoro symbolicky tu začíná obsáhlý článek: „Fysiologie hladu"; podepsán „V. F. K.".
Čísla se opoždují. Desáté číslo o 10 dní. Poslední čislo roku 1871, třinácté, jen o osmi stránkách!, má datum 23. prosince – slavné cís. král. policejní ředitelství račiž oznámení tato na vědomost vzíti. Chtě nebo nechtě, vzít na vědomí museli. Ale kdo vzal na vědomí tři řádky, kterými oznámení začínalo – Následkem dlouhé a velmi nebezpečné nemoci vydavatele opozdilo se vydání..."?
Byl to zoufalý stav, ale Václav Kumpošt se nevzdává a bojuje dál. S koncem prosince 1871 mohl právem první ročník zakončit: v lednu mohl začít ročník druhý. Ale ať už to byla solidnost nebo nutnost: počet ohlášených čísel nebyl vyčerpán a vydává tedy i následující rok, 1872, Vesmír stále s označením ročník I. Teprve v polovici srpna, po půldruhém roce, zakončuje 262. stránkou, 25. číslem, titulním listem a obsahem ročník první. A jen zpozornělým pohledem zachycujeme bolesti, které se v práci skrývaly v úsili vycházet, udržet Vesmír dál, bolesti, které s každým číslem rostly.
Prvních třináct čísel, které vyšly během roku 1871 je označeno pojednou jako „I. část" prvního ročníku. Číslo 14. až 25. tvoří „II. část". Tato čísla jsou již bez data, která tak nemile zdůrazňovala zpoždování. Čtrnácté, patrně lednové číslo má 12 stran, ale v jednom je (a stejně další čísla) nápadně odlišné: mělo obrázky, dřevoryty. Další číslo, 15., vyšlo v druhé polovici ne-li koncem února. Čteme v něm totiž provoláni, které vyšlo i samostatně jako reklamní letáček a které známe z aktů úřadů. Na jeho okraji je připsáno datum doručení věru přesně: 27. 2. 1872 1/2 5 Uhr N. M. - Uváživše, praví leták, že časopis „Vesmír" ... rozšíření obsahu i náležitého upravení části obrázkové nezbytně zapotřebí má – založili jsme v popředí dostatečný kapitál výdajný, pomocí jehož řádné a skvělé vydávání pro budoucnost bezpečně je pojištěno. Zároveň stanovili jsme stálý honorář za tištěný arch prací původních na 32 zl. r. m. Podepsáno je Vydavatelstvo přírodnického časopisu „Vesmír". Předplatné přijímá administrace v Žitnobranské ulici 21 (tj. Kumpošt) a kněhkupectví Theod. Mourka v Karlově ul. 8. Kumpošt zůstal redaktorem a vydavatelem; Mourkovo knihkupectví vložilo snad do vydávání peníze, snad zakoupilo ze zahraničí štočky, ale nejspíše pomáhalo v odbytu.
Síly Kumpoštovy byly již těžce podlomeny. Nemocen nemůže zvládnout ani redakčně termíny. Čtrnáctého dubna píše c. k. úřadům, že Vesmír bude vycházet „jako dříve" dvakrát měsíčně, ale „bez určitého dátum" – nepravidelnost, kterou odběratelé vždy těžce nesou. O týden později oznamuje policii profesor na obecním reálném gymnasiu malostranském Fr. Nekut, že se uvázal v spoluredaktorství, a od 18. čísla jsou uvedena jména obou redaktorů v titulu Vesmíru, jméno Nekutovo na prvním, Kumpoštovo na druhém místě. Nekutovi bylo 32 let, o šest let byl starší než Kumpošt, rozdíl ne tak velký, aby odůvodňoval, proč redaktoři nebyli jmenováni v pořadí abecedním, tím spíše, že Kumpošt byl zakladatelem Vesmíru: zde jasně musel Kumpošt ustoupit proto, že redakční práci ani zpolovice už zastávat nemohl. Tak nastoupil vedle něho přírodovědec-pedagog, který se pak věnoval Vesmíru takřka do posledních chvil časopisu i svých.
S létem končí tak druhá polovina prvního ročníku. Připravuje se ročník druhý... Kumpoštova nemoc se rozvíjí tragicky. V polovici září se musí vzdát i spoluredaktorství a zůstává jen majitelem a vydavatelem Vesmíru. Je spíše věcí taktu, zůstává-li redakce i dál formálně v jeho bytě, a taktu možná osudového pro nového spoluredaktora, který nastupuje na jeho místě: dr. Čenka Kotala, profesora přirodopisu na pražské reálce; deset let později umírá i on nemocí Kumpoštovou. Je to zlý zápas, a marný. Musí ustupovat krok za krokem. I když na ní navlásku visí jeho existence, musí se Václav Kumpošt čtrnáct dní později vzdát i administrace a expedice Vesmíru. Přesunuje ji do Mourkova knihkupectví a od ledna 1873 do tiskárny J. S. Skrejšovského v Jindřišské ulici. Několik dní později tam přestěhují i redakci. Kumpošt zůstává vydavatelem, ale to znamenalo již jen trochu finančních práv a možnost napsat tu a tam ještě článek. Stěhuje se naposled, do Jámy, již jen sám, bez Vesmíru.
Je léto 1873. Něco přes dva roky uběhly ode dne, kdy pln naděje uvedl Václav Kumpošt v život přírodovědecký časopis Vesmír. Oba zápasili ty dva roky o život. Kumpoštův hasl den ze dne; život Vesmíru se začal rozhořívat.
Třetí čtvrtletí druhého ročníku končí. Je třeba udržet předplatitele pro poslední čtvrtletí, poněvadž jen málokdo byl ochoten riskovat předplatné na celý rok. Šíří se pověsti, že Vesmír přestane vycházet, tentokrát proto, že ho stihne osud ostatních časopisů, které se tiskly v tiskárně F. Skrejšovského, pronásledovaného politicky a odsouzeného do vězení. (Kumpošt psal pod šifrou i do jeho „Politik", např. články o darwinismu, které budily pohoršení klerikálů.) Redakce Vesmíru prohlašuje, že veškeré takové zprávy, „německými listy o Vesmíru roztrušované",... jsou vymyšlené... „Třeba by poměry listu nebyly příliš skvělé a velké oběti ze strany podnikatelstva vyžadovaly, můžeme přece s radostí a uspokojením obecenstvo ujistiti, že budoucnost listu podporou pana J. Hendrycha z Hradce Králové, který budoucím číslem též vydavatelství listu převezme, pojištěna jest."
Jan Hendrych byl správní rada akc. továren, cukrovaru, a čteme o něm jinde, že právě on to byl, kdo zakoupil pro Kumpoštův Vesmír štočky, na něž jinak prostředky nestačily, a byl také ochoten podporovat vydávání dál. Ale ve Vesmíru se začíná uplatňovat teď nový vliv Nekutův a Kotalův – byl-li Kumpošt medik, především fyziolog z Purkyňovy školy, jsou Nekut a Kotal učitelé přírodopisu, žáci a spolupracovníci Fričovi v zoologii. A hned v příštím, 19. čísle (bez data; podle hlášeni policii vyšlo 15. července 1872) je oznámení: že „na místě pana J. Hendrycha z Hradce Králové vydavatelství listu pan prof. Med. dr. Ant. Frič převzal; doufáme, že v městě té velectěné obecenstvo jen záruku budoucnosti listu spatřovati bude".
Odtud dál po všechnu tu dlouhou řadu uveden je Frič jako vydavatel Vesmíru. Nikdy nebyl jeho redaktorem – to bylo úkolem Nekutovým a Kotalovým, ale úkolem, plněným v duchu Antonína Friče a celé jeho školy, ke které věrně patřili. Místo pronásledovaného Skrejšovského tiskla se poslední čísla II. ročníku v knihtiskárně C. L. Klaudyho v Jindřišské ulici 901/7 (v domě kdysi Radeckých, poblíž Václavského nám.) a byla tam i redakce. Kumpošt sám „odebral se na radu svých přátel pro zotavení na venek", ale psal ještě pilně články. Ve třetím ročníku, 1874, tiskne Vesmír již Eduard Grégr, Fričův přítel a někdy jako on i asistent Jana Purkyně. Mění se i podtitul Vesmíru: obrázkový časopis pro šíření věd přírodních. A celý vzhled dostává už charakteristický ráz, který se udržel u Vesmíru do posledního ročníku Fričovy řady – až příliš neměnně po tolik desetiletí.
Jedenácté číslo třetího ročníku přináší v černém rámečku truchlivou zprávu: nadaný kandidát lékařství p. Václav Kumpošt, který byl prvním zakladatelem listu našeho, zemřel. Poslední měsíce byl na venkavě. „Nenaleznuv ani tam skutečné úlevy, vrátil se opět do Prahy, aby hned druhého dne, totiž 26. února 1874 ve všeobecné nemocnici neduhem prsním skonal. Pohřeb jeho odbýval se za hojného účastenství. Sláva památce jeho!"
Nelze zapomenout Václava Kumpošta, bez něhož by nebylo Vesmíru, který pak tolik znamenal v organizaci české přírodovědy. A prohlížíme-li první ročník, či chceme-li čísla Vesmíru v těch necelých dvou letech, v nichž byl s Kumpoštem bezprostředně spjat, díváme se na jeho úsilí s tím větší úctou.
Nebyla to náhoda, že Vesmír založil právě medik a z Purkyňova prostředí a ne výslovně některý přírodopisec. Deset let před vznikem Vesmíru podali lékaři žádost o povolení spolku českých lékařů. Hlavně iniciativa Eduarda Grégra a Bohumila Eiselta, podpořená Purkyňovou autoritou, využila první možné chvíle k založení české vědecké organizace. Rakousko se tehdy zmítalo v hospodářských a politických zmatcích a tak v týdnech občasných nejistot vznikly české organizace, Spolek českých lékařů, stejně jako Umělecká Beseda a Hlahol, Sokol i hospodářská instituce. A zejména díky Eiseltovi a Podlipskému vznikl v roce 1862 i Časopis lékařů českých. Udržel se trvale.
Roku 1865 se v Purkyňově ústavu scházel i přírodovědecký universitní kruh studentský, ještě česko-německý; jeho starostou byl studující přírodopisu František Nekut. Mnoho nemohl udělat, ale Purkyně jej chtěl rozšířit s větším posláním: ve spolek, který by spolu s rozvíjejícím se spolkem lékařů se dal přetvořit jako základna jednou velké národní instituce, ne-li přímo Akademie. Purkyně, Staněk a Eiselt „s několika profesory polytechniky" – byli podepsáni Kořistka, Zenger a Krejčí, zřejmě podle Purkyňova výběru – podávají žádost o povolení „Společnosti českých přírodozpytců, lékařů a techniků"; v dubnu roku 1866 byla „Společnost" císařem povolena. Ale stárnoucí a tenkrát poprvé nemocný Purkyně již nemohl myšlenku naplno realizovat, pokusy o spolek ztroskotaly, válka je dorazila. Lékaři při tom měli svůj spolek, a Kořistka, Zenger i Krejčí neměli Eiseltovu agilnost. Byli to zase studenti, kteří konečně rozproudili život „Klubu přírodovědeckého", se stanovami schválenými koncem r. 1869, s činností od 15. ledna 1870. Sotva by se však byl úspěšně udržel. Zatím co totiž časopis lékařů se mohl opřít o spolek českých lékařů, medik Václav Hornof nemohl na Klub přírodovědecký spoléhat a musel se postavit plně na vlastní nohy. Pak přišla záchrana, nejprve pro Klub přírodovědecký a brzy pro časopis Vesmír: byli jmenováni první tři čeští profesoři na fakultě – Frič pro zoologii, Bořický pro mineralogii, Čelakovský pro botaniku. A Antonín Frič se stal protektorem mladého klubu přírodovědců a převzal v kritickém okamžiku i časopis umírajícího Václava Kumpošta. Z Vesmíru se stal orgán jeho, jeho české školy a jeho Přírodovědeckého klubu. Odtud z medického prostředí stavěl se přírodovědecký výzkum na vlastni nohy.
V padesátých letech byla skvělá myšlenka, že Purkyně založil „Živu u Matice české, na programu skoro ještě buditelském. Ale v šedesátých letech, pro mladou generaci, byla léta buditelská již jen vzpomínkou, ne programem. Živa musela zaniknout. Časopis lékařů se neopíral o tradici, nýbrž o novou formu, o moderní vědu. Také Kumpošt, třebas přijal ideu Purkyňovu a s jejím odkazem Vesmír zahájil, dal Vesmíru ráz moderního podnikání s odvahou, která byla na samé hranici možností. A takořka zázrakem s Vesmírem zvítězil.
Začínal-li Purkyně svou Akademii citátem z Bacona „Věda je moc", dává i Kumpošt v čelo prvého čísla Vesmíru tutéž ideu, vyjádřenou slovy H. Davyho. Hned první věty jsou přímo přihlášením se k odkazu, který zanechal „veliký mistr i učitel náš", Jan Purkyně. Nebylo, kdo by je uskutečnil: odvážil se toho medik Václav Kumpošt, který u Purkyně pracoval.
O P. Tomašíkovi, autoru druhého podepsaného článku, víme, že byl vídeňský zoolog. Nepochybně opatřil přispěvek také Albert, a jistě bez nároku autora na honorář.
Ostatní napsal Kumpošt sám. Začíná Vesmír článkem o novém měření vzdálenosti Země od Slunce. Opíralo se o očekávaný průchod Venuše před deskou Slunce, na nějž se chystaly vědecké výpravy z celého světa, včetně rakouské – vždyť předchozí průchod byl v 18. století a vyvolal slavnou cestu Cookovu do jižních moří a kolem světa a pozornost i u nás; a následující přechod po roce 1874 bude teprve roku 2012! Zahájil tedy Kumpošt svůj Vesmír velikou vědeckou, vpravdě vesmírovou aktualitou. – Druhý článek, biologický, po tomto takřka symbolickém otevřeni časopisu, byl Albertův. Třetí – aby zachytil i zeměpisné poslání v programu - referoval o vědecké výpravě k prozkoumání ledového moře. Čtvrtý – zase ve smyslu dalšího poslání programového, vědecké praxe, – podává „Příspěvky k poznání znečištěného zboží prodejního", tentokráte o cikorce; jíž u nás „kazí kávu" a navíc „i ta se falšuje", např. otrubami a krví z jatek. Je to první z řady článků, opírajících se o mikroskopické pozorování, a pokud mohu posoudit, o soustavná pozorování vlastní. Přírodopisný článek Tomašíkův o houbách mořských články uzavíral. Vzorně pestré v daných možnostech jsou i „Různé zprávy", vesměs bez podpisu a tedy Kumpoštovy. Zaznamenává úmrtí, referuje o programu přednášek a prací spolků i o nové literatuře. Nejednou připisuje hlubší poznámky, které prózrazují jeho velké vzdělání: V lednovém sešitu Schultova „Archivu pro drobnohlednou pytvu" se píše o objevech v polarizovaném světle – jak to, že nevědí, že již dávno o tom psal Purkyňův žák Valentin? – V Archivu für Anatomie und Physiologie podává své objevy německý anatom Merkel „o vrstvě sloupkové sitnice člověka" – ale vždyť o tom už v dvacátých letech „s nejskvělejším výsledkem" bádal Purkyně, a máme i „vzácné pojednání F. Novotného o Purkyňově routovém obrazu"!
Sešit končí inzertem nakladatelství Kobrova o vydání Schodlerovy Knihy přírody. Nás zajímá inzert proto, že cituje obsáhlé doporučeni, které k 1. vydání napsal Jan Purkyně; nemýlím-li se, sotva bychom o tom jinak věděli.
Takové tedy bylo první číslo Vesmíru, které první dny května 1871 rozesílal Václav Kumpošt „příznivcům a přátelům" na ukázku. Omezené na jeho vlastní síly, poněvadž nebylo na honoráře, a na bratra Eduarda Alberta, ale promyšleně vyvážené: na české základně, ale se širokým rozhledem, se smyslem pro vědu i praxi a také se smyslem pro aktuálnost.
Stejně vypadají další čísla – jen několik zmínek k nim připojme. V druhém čísle v šifře „V. Š." u článku o severní záři poznáváme autorství Vojtěcha Šafaříka, syna buditele, českého chemika a stále víc astronoma. Ostatní je zase dílo Kumpoštovo, článek o jedech divokých národů (Vesmír měl v programu i národopis – zde tedy článek na rozhraní přírodopisu a národopisu) stejně jako drobné zprávy, zprávy z nejrůznějších oborů a zprávy o vědecké činnosti našich institucí.
Třetí číslo obsahuje článek, dosažitelný bez honoráře: řeč prof. Jana Krejčího na prvním sjezdu českých přírodozpytců – článek dodnes pro nás cenný. Do čtvrtého čísla získal Kumpošt objevný článek Otakara Feistmantla o floře kamenouhelné v Čechách; to byl znalec, jehož dílo právem pak bylo označeno v cizině jako gigantické. Zaujme nás také zmínka o pokroku štěpařství - zapomíná se ve světě, píše Kumpošt, že zakladatel moderního štěpařství, pobělohorský emigrant Holík, byl Čech, který i v předmluvě ke svému štěpařství vzpomínal na nešťastnou vlast: v trojské zahradě u Prahy mu bude postaven velikolepý pomník a sbírá se právě materiál k sepsání jeho úplného životopisu (plány, které ovšem vyzněly naprázdno dodnes). Je tu i zmínka o Darwinovu jmenování členem akademie věd ve Vídni. Tady se Kumpošt, který nejostřeji ironizoval francouzskou akademii za její odmítání Darwina, ve Vesmíru zatím víc neodvážil než záznamu.
I v dalších číslech je Kumpošt odkázán především na vlastní péro, ale jak pěkně ho jejich obsah charakterizuje. Už jen typy článků! „Ze světa drobnohledného" (v čís. 6) – příspěvek Purkyňova žáka; jeho slova znovu a znovu cituje. „Fysiologie hladu" (čís. 8) – ne náhodou je právě tu Kumpošt podepsán! A znovu: „Drobnohled v životě praktickém" (čís. 10), poprvé s drobnými obrázky krvinek člověka a různých zvířat. – „Aklimatisace rostlin", „aby myšlenku o aklimatisaci drobných rostlin opět vzbudil": pravda, je tu pomologický odbor c. k. vlastenecké hospodářské společnosti a karpologická sekce jednoty fysiokratické; ale všímaly si dosud jen ovocných stromů, a bylo by potřeba věnovat se i aklimatisaci rostlin!
Lednové číslo 1872 bylo ještě plně kumpoštovské. Článek „Vědy a báje", k němuž připisuje průhlednou šifru „-t", je natolik materialistický a evolucionistický, že znamenal pro Kumpošta odvážné riziko: vše živé je jen ze šesti prvků – atomy se shlukovaly, vyvinul se život; i zde se může obratně dovolat Purkyňových slov, že organismy vyvinuly se průběhem tisíciletí od nejnižší formy drobnohledné, až nejvyššího stupně dosáhly ve formě člověka.
Od únorového čísla se, byť nejmenovaně, uplatňuje již silně nový vliv ve Vesmíru. Ale i Nekut v něm začíná, byť velmi nebojovně, evolucionismem: „O postupném vyvinování živočišstva" (na str. 160 přímo o Darwinovi). Výrazným rozdílem proti dřívějšku jsou obrázky, ke kterým píše Nekut a později i Kotal články. Tím okamžikem se však začíná ztrácet vesmírové zaměření Vesmíru Kumpoštova – obsah základních článků je diktován mnoha štočky, které měli k dispozici, a jejich témata zdaleka nejsou vždy nutná, promyšlená, jako dosud.
Je to článek „Orel", článek „Orlosup", (při čemž byly zaměněny obrázky – redakci měl v rukou ještě Kumpošt a tomu asi jako medikovi a fyziologovi rozdíl mezi orlem a orlosupem na obrázku snadno ušel); článek o vydře, o slimejších, o medusách – budiž, ale měli jsme aktuálnější problémy u nás. Jistě vlivem Nekutovým se sem dostává i obsáhlý článek Václava Friče, bratra Antonínová, o světlotisku vynálezu Husníkově. Články ovládají Kotal a Nekut až do konce druhé části prvního ročníku.
Následuje ročník druhý. „Dokončivše šťastně, ač s velkými obětmi vydavatelstva první běh „Vesmíru", nastupujeme s nezlomenou myslí a pevnou nadějí... dráhu novou." A tentokrát i „nejčelnější čeští přírodozpytci, zejména pp. professorové přírodních věd na vysokých školách, spolupůsobení své ochotně přislíbili..." A ten, kdo slib naplno dodržel, byl především A. Frič.
Od 19. čísla je Frič vydavatelem. A v čísle je ihned od něho článek „Zvířena jezer šumavských". Od jeho bratra Václava Friče je na pokračování až neúnosně obsáhlé pojednání „Drahokamy". Ostatní články píší především Nekut a Kotal, výslovně přírodopisně zoologicky. (Oba byli z prvních mála posluchačů, když Frič přednášel ještě jako docent techniky a university.) Ještě třikrát jsou tu články Kumpoštovy, výrazně odlišné od nového tónu: článek „Mléko", článek „Skořice a její falšování v obchodu" – oba ještě v duchu Kumpoštových zájmů fyziologických a mikroskopických a praktického smyslu; a ještě článek o Sahaře. Pak několik měsíců ticha, a v únoru 1874, naposled se objeví ve Vesmíru jméno Václava Kumpošta. V černém smutečním rámečku.
Třetí a všechny další desítky ročníků ovládá již naplno Antonín Frič.
Jsou to ročníky dál snadno dostupné, a není nutno je provázet zvláštním výkladem, bez kterého by byl těžko plně pochopen Vesmír Václava Kumpošta. Frič má vliv: Vesmír je doporučen žákům všech škol, všem učitelům, všem knihovnám. Vycházívá pravidelně, v uspokojivém nákladu.
V Národním museu jsou krabice deponované rodinou Fričovou. Antonín Frič, vždy exaktní, zapisoval střizlivě a uchovával vše, a jeho záznamy doplňují obraz jeho života i práce. Tak například čteme o Vesmíru roku 1882, že první číslo vyšlo v nákladu 1700 kusů, druhé 1500, od pátého čísla 1250 výtisků. Redakce sama kupovala první čísla starých ročníků, zatím co poslední zbývala na skladě. I honoráře jsou přesně zaznamenány, průměrně 25 zlatých za číslo. Víc než výška honoráře nás zaujme to, že poznáváme při tom (a stejně, mimochodem, u Purkyňovy Živy, kde je to důležitější) autory nepodepsaných příspěvků. Zaujme nás ve Fričově pozůstalosti i dopis Eduarda Grégra z 16. prosince 1878: „Vzal jsem nového mašinistu jen k vůli obrázkům Vesmírovým – avšak nepodařilo se nám to. Vesmír, který má nyní vyjít, je tak špatně tištěn, že sám žádám, abyste dovolil vytisknout nový náklad, ovšem na mé útraty – lépe o něco později než špatnou práci."
O ostatním hovoří Fričův Vesmír sám. V pozvání k 10. ročníku vyjmenovává redakce hlavní spolupracovníky v abecedním pořadí: Augustin, Bauše, Bayer, Bořický; Čelakovský, Čermák, Duda, Hansgirg, Klvaňa, Kořenský, Novák, Pecka, Polák, Rosický, Sitenský, Studnička, Šafránek, Škorpil, Taránek, Thomayer, Uličný, Vejdovský, Velenovský, Vlach, Weinzettl, atd. Celá tato generace, kterou vychoval A. Frič především a kterou známe z vývoje české přírodovědy a historie Klubu přírodovědeckého, jak je zachytila nenahraditelná kniha péčí Ladislava Vinikláře k jubileu klubu r. 1929. (Tam je i portrét Kotalův a Nekutův.) Mnozí ještě chybějí, kteří se připojili později; jiní se naopak pak s Fričem tvrdě rozešli. Jen na Kumpošta již nevzpomínal nikdo, ani když k deseti prvním ročníkům vyšel abecední seznam – už tenkrát bylo na 87 autorů, kde Kumpošt začínal sám; s několika přáteli. Od XI. do XXX. ročníku (který vyšel r. 1901) dodatečně vyšel další Seznam věcný, který shrnoval další obsah,tentokrát s vynecháním seznamu jmenného. Ale to již sláva Vesmíru nezářila v tom velkém světle jako v letech sedmdesátých a osmdesátých a ještě i devadesátých, a také vliv Fričův ustupoval do pozadí před novými, moderními proudy.
Redakce zůstávala néměnně. Deset let po Kumpoštovi, 3. prosince 1883, zemřel redaktor dr. Čeněk Kotal, a Nekut mu věnoval srdečnou vzpomínku. Dočasně tenkrát vznikla i čtvrtletní „Zeměpisná příloha" Vesmíru, kterou redigoval dr. Jaroslav Vlach, profesor reálného gymnasia na Smíchově. Spíše cestopisné causerie než zeměpis, řekli bychom, ne špatné, ze zahraničí (o Převalském) i Kořenského cesty. Zůstalo při těch čtyřech osmistránkových přílohách XIV. ročníku; počátkem října 1885 oznamuji Nekut a Frič policejnímu ředitelstvi, že „Pro malý počet odběratelů" přestane příloha vycházet. Vlach sám, mladší, ostatní redaktory Vesmíru přežil, zemřel r. 1917.
Jakési jubileum bylo i v zahájení ročníku XV. „Po 15 let putuje po vlastech československých... Vesmír, přijav dědictví Živy", praví se v předmluvě. Nebylo to tak přesně: převzal-li toto dědictví po svém učiteli V. Kumpošt, zúžili Frič a jeho žáci poslání Vesmíru příliš jen na výzkum vlastivědný a jeho popularizaci. Byla to první velká, výslovně česká škola, která podrobně zkoumala faunu a flóru naší země. Ale zatím věda postupovala i s dalšími úkoly – a téměř ani stopy po nich nevidíme ve Vesmíru. Není v něm zájem o mikroskopická bádání, o teorii, nýbrž jen a jen o přírodopis. Zatím se ve vědě osamostatňuje u nás Vejdovský, s objevy moderní cytologie; a také další žáci. Vesmír se drží, byť s dosazováním Fričovým. Ale stále neměnně je stejný, Frič i Vesmír. Jestliže kdysi napsal Frič Malou geologii, tak úspěšnou, bylo omylem, když ještě počátkem dvacátého století se v stejném tónu pokusil napsat i Malou zoologii; zůstala na štěstí jen v rukopise. Ale stejně Vesmír zachycoval již jen úzkou část zájmů přírodovědců nové doby. Kdyby nebylo data na titulním listě, nerozeznali bychom podle obsahu Vesmír let sedmdesátých a třeba devadesátých, kdy věda byla již tak jiná. Seznam věcný – obsah ročníků do konce r. 1901 – byl uzavřením nejen třiceti ročníků Vesmíru, ale i přípravou k odchodu 70letého Friče z university do výslužby. Zůstalo mu jen Museum. Není divu, že Vesmír hasl (už v devadesátých letech mu ostatně začala konkurovat Raýman-Marešova Živa): Frič neměl již tolik vlivu, mladou generaci na fakultě už nemohl podchytit a starší ho opouštěli tak nebo onak jeden za druhým. Vládce, který neměl již komu vládnout a koho řídit, začal být nespravedlivě nedoceňován: neboť ve své době, ve svém mládí i mužných letech, byl Frič i jeho Vesmír zjev jedinečný.
Roku 1906, dvacátým čtvrtým číslem XXXV. ročníku, Vesmír Fričův skončil.
V „Různých zprávách", na str. 282 posledního čísla, čteme „Oznámení". „Vzdávaje se po 34letém působení další redakce Vesmíru, děkuji co nejvřeleji dlouholetému nakladateli Slovutnému panu prof. dr. Ant. Fričovi za všechnu jeho lásku a obětavost, kterou po 33 leta věnoval listu našemu, jakož i veleváženým pánům přispívatelům a četnému kruhu svých starých přátel a milých čtenářů. Prof. Frant. Nekut, redaktor," - I Nekut byl už několik let ve výslužbě a odcházel do rodného Chýnova na Táborsku, kde 22. srpna 1909, šedesátidevítiletý, zemřel.
Za lásku a obětavost... za ně Antonínu Fričovi, a za ně i zakladateli Václavu Kumpoštovi a redaktorům Kotalovi a Nekutovi bude vždycky patřit čestné jméno v historii českého přírodovědeckého časopisu. Pravda, ještě začal vycházet XXXVI. ročník Vesmíru, řízený Josefem Kafkou, adjunktem Musea. Ale po dvou číslech už Universitní knihovna marně urguje další výtisky.
To již byl Vesmír, který měl málo společného s 35 ročníky časopisu Kumpoštova a Fričova. Nelišil se od ostatních časopisů. a tisků, které řídil či sestavoval vševěd Kafka, pro něž zaškrtával barevnými tužkami odstavce v zahraničních časopisech, které pak jeho rodina vystřihovala a třídila do časopisů, kterými si přivydělával s redaktorskou obratností. Jeho články o mořských hadech a podobné mohly být dobře okrájovou zajímavostí, ale ne nosným programem přírodovědeckého časopisu, a domácí vševěd nemohl nahradit poslání, které měli na mysli Purkyně a Kumpošt a které jediné bylo správné; a ani poslání, které mu dal s velkou úlohou pro svou dobu Antonín Frič. Frič sám v sobě hořce nesl, že měl žít i bez svého Musea, s kterým žil a dýchal skoro lidský věk, a vládnout bez svého Vesmíru. Vidíme v archívu jeho pozůstalostí, že se nevzdával myšlenky na oživení časopisu doposledka. Nebudeme sledovat ten bolestný zápas, jehož beznadějnost si nedovedl přiznat. Stačí tu jen záznam o aktech o dalších jednáních, zejména s nakladatelstvím Šimáčkovým. I žaloby hrozily, že nakladatelství nedodrželo ujednání o dalším vydávání Vesmíru. Ještě roku 1910 nacházíme dozvuk, který ve spisech charakterizují slova: „Zachránění nemožné, dosud neutržili ani co stálo skladiště!" Roku 1913 nepokojný, pracovitý duch Antonína Friče uhasl navždy.
Necelých deset let později ožilo jméno Vesmír znovu, v řadě Němec – Matouškově od začátku roku 1923 do konce 1950, do doby nové organizace nakladatelské v socialistickém státním zřízení. A po přechodném hledání žije dnes jaka časopis Československé akademie věd. Vesmír, a dlouhé řady jeho ročníků jsou památníkem práce, kterou pro popularizaci vědy vykonali čeští přírodovědci – lásky a obětavosti nespravedlivě zapomínaného studenta Václava Kumpošta a nezapomenutelného profesora Antonína Friče především.
