Dláždění na vrchu Filopappus v Athénách

Okolí athénské Akropole směrem k protějším vrchům Areopágu, Filopappově vrchu nebo vrchu Nymf spojuje síť pěších cest, jejichž současná podoba pochází převážně z padesátých let dvacátého století. Nevznikly však jen cesty, nýbrž celková úprava terénu s místy k sezení, přístupem k některým památkám, úpravou jejich okolí či vyhlídkami na nedalekou Akropoli.

Autorem těchto úprav je Dimitris Pikionis (1887–1968), který se řadí k nejznámějším řeckým architektům 20. století. Narodil se v Piraeu v umělecky založené rodině. Studoval na Technické univerzitě v Athénách stavitelství, učil se nicméně i malovat. Ve studiu pokračoval sochařstvím a kresbou v Paříži a v Mnichově. V Paříží navštěvoval též kurzy architektury na École des beaux-arts. Po návratu do Athén se věnoval architektuře a učil.

Pikionis vytvořil propojený svět rozmanitých individualizovaných míst.

Snímek Jiří Tourek

Jeho nejznámější rané dílo je modernistická budova základní školy Pefkakia (1931– 1932) na vrchu Lykavittos v Athénách. Další školu, experimentální, postavil v Thessalonikách v letech 1933–1937, ta však již není bezvýhradně funkcionalistická. Uvědomil si totiž, že není spokojený s modernismem, a začal hledat. I jeho druhá školní budova má bezozdobné průčelí a další propriety mezinárodní moderní architektury, zároveň má však například skloněnou střechu výrazně přečnívající půdorys stavby. Hledání pokračovalo i po světové válce: roku 1953 postavil v athénské čtvrti Filothei Potamianosův dům s železobetonovou konstrukcí v kombinaci s dřevěnou verandou či skloněnou střechou krytou taškami. Tím vším by snad patřil k důležitým řeckým architektům, který nejprve hledal národní výraz, poté prosazoval mezinárodní modernismus a následně se ho snažil spojit s místní lidovou a venkovskou tradicí. Neutuchající světovou pozornost mu však přineslo dláždění na vrchu Filopappus (1954–1957), které přiléhá až k Akropoli.

Široká promenáda klesající z vrchu Filopappus k Akropoli, lemovaná místy k sezení.

Snímek Jiří Tourek

Pikionis je vytvořil z různých starých, druhotně užitých a jen nahrubo uzpůsobených kamenů, kusů skály, betonových částí či kamenné drtě. To vše nechal vyskládat do nepravidelných, ne vždy přesně vymezených přitažlivých vzorců. Někde lze nalézt konkrétní obraz (např. slunce), většinou však jen nerozlišitelné geometrické vzory. Občas cestičky lemuje nízká zídka, přerůstající tu a tam v lavičky, jindy se stezka rozšíří do malého náměstíčka, to vše v symbióze s konkrétním místem.

3. Široká cesta vedoucí z Filopappova vrchu k Akropoli.

Snímek Jiří Tourek

Z výsledku lze vyčíst určitou imaginární archeologii, emocionální vztah k místu i k dějinám, které ale nenásledují přístup přesných archeologických vykopávek, jež se za autorova života v Řecku hromadně prováděly. Pikionis evokuje starobylost, aniž by příliš přihlížel k tomu, co o tom říká přísná věda. Je to emocionální výtvor, umělecké dílo spojující staré s novým, moderní dobu s osobními vzpomínkami a vědomím prošlého. Při díle byla zapojena spíše intuice, osobní citlivost a nezřídka též improvizace, neboť Pikionis, který vytvořil jen hrubý nárys díla, nikoli projekt, pobýval často na stavbě a nechával pracovníky konkrétní kusy a kameny ukládat samostatně.

Starověká dlažba z poloviny 20. století.

Snímek Jiří Tourek

Je jasné, že projekt opírající se především o intuici a uměleckou vnímavost narazil po dokončení též na kritiku. Přinejmenším v mezinárodním měřítku však jednoznačně převážil do dnešních dnů trvající obdiv k inspirativnímu výtvoru a též k odvaze a citlivosti, s níž se Pikionis při vzniku nového otočil do minula. V té době šlo o jedinečný přístup, byť architekt nebyl první ani jediný

Mramor, žula, beton a další materiály nejrůznějších velikostí i tvarů.

Snímek Jiří Tourek