Africká pramatka na scestí

Když jsem si poprvé přečetl uvedenou pasáž rozhovoru, bezstarostně jsem se usmál, neboť jde o očividné neporozumění. O několik dnů později mě ale smích přešel.

Na interdisciplinárním semináři „Universum“ jsem se totiž od dr. J. Máchy z Přírodovědecké fakulty dozvěděl, že hypotéza společné „popřesličné“ africké pramatky lidstva (opírající se o analýzu mitochondriální DNA) byla vyvrácena. Komplexnější analýzy genetického fondu dnešního lidstva (neomezující se pouze na mitDNA) totiž prý ukázaly, že tento fond je příliš pestrý a mnohotvárný na to, aby náš biologický druh mohl před relativně krátkou dobou 150 000 let projít tak úzkým vývojovým hrdlem, jaké by představovala existence pouze jedné jediné ženy či jediného páru.

O jakém úzkém hrdle je řeč? Z existence jedné (čistě „popřesličné“) společné pramatky přece vůbec nevyplývá, že tato žena byla ve své době vůbec jedinou (i „nepopřesličnou“) pramatkou všech dnes žijících lidí, tím méně pak jedinou žijící pramatkou (i nespolečnou) každého z nás.

V tomto případě je pes očividně zakopán v relativně jednoduché matematice. Pokusím se to vysvětlit blíže: Každý z nás má v desáté generaci 1024 (dvě na desátou) předků (512 praotců a 512 pramatek). V praxi jich může být o něco méně vzhledem k příbuzenským sňatkům. Přitom pouze jediná pramatka je pramatkou v čistě mateřské linii („popřesličná pramatka“) a pouze jediný praotec je „pomečovým praotcem“ (viz schéma). Všichni ostatní jsou s námi spojeni smíšenými liniemi následnictví.

Představme si nyní, že jsem vyhledal všechny potomky mateřských linií vycházejících od mé popřesličné pramatky desátého řádu. Těchto lidí může být několik desítek, ale i několik set. Mateřské linie všech těchto osob (včetně mne) se před deseti generacemi protínaly v jedné jediné ženě. Vůbec z toho ale neplyne, že každý z nás má v desáté generaci pouze tuto jedinou pramatku. Já například mohu mít až 511 dalších. Také je třeba si uvědomit, že popřesličná pramatka obvykle nijak nesouvisí s pomečovým praotcem, podobně jako matka naší matky obvykle nemá nic společného s otcem našeho otce, přestože třeba žili v tutéž dobu v téže vesnici.

Výjimečnost čistě otcovských a čistě mateřských linií je možno konstatovat i směrem do budoucna (i když v tomto případě by byl matematický rozbor poněkud složitější). To bylo již v minulosti příčinou mnoha nedorozumění. Tak například Římané vedli po staletí seznamy senátorských rodin a s rostoucím znepokojením zjišťovali, že staré slavné římské rody postupně jeden za druhým vymírají. Byla vymýšlena různá protiopatření, ale bez valného úspěchu. Problém převzali i moderní historikové a ani oni se v něm nedokázali orientovat. Byla vymyšlena řada pseudozdůvodnění, nejznámější je asi teorie o olovu. V bohatších římských domech býval obvykle instalován vodovod, který byl částečně z olova. Předpokládalo se tedy, že římská aristokracie byla olovem systematicky otravována. Angličtí historikové zkoumající osudy středověkých šlechtických rodů však zjistili, že v dimenzi více staletí tyto rody jeden za druhým vymíraly, přestože po nějakých vodovodech nebylo ve středověké Anglii ani potuchy. Nefunguje ani domněnka o osudovém prokletí aristokracie. Pro rodinu „z lidu“ totiž platí stejná zákonitost, jen s tím rozdílem, že jejich historii lze v minulosti obtížněji sledovat.

Celá záležitost vůbec nesouvisí s nějakým skutečným vymíráním, ale pouze se střídáním pohlaví v následnických liniích potomků. V důsledku tohoto střídání se dědičná rodná jména v každé společnosti složené z konečného počtu jedinců postupně ztrácejí bez ohledu na to, zda se jména dědí v otcovské či v mateřské linii.

Nakonec může zbýt jen jediné. Pouze jeden muž nevymře po meči – a tento proces by se při novém pojmenování opakoval. Kdybychom ve společnosti, v níž takto zbylo pouze jedno rodné jméno, sledovali zpětné otcovské linie, zjistili bychom, že se protínají v jednom jediném muži (společném pomečovém praotci) v době, kdy došlo k přidělení jmen. Z toho ovšem vůbec nevyplývá, že v oné době neměli dnešní členové společnosti další praotce. A neplatí ani, že po meči nevymřelý jedinec má v populaci více potomků než ti ostatní, vymřelí. Tak např. pan X, který má dva syny a od nich dohromady čtyři vnučky, vymře v druhé generaci po meči, zatímco pan Y, který má jediného syna a od něj jediného vnuka, svůj rod zachová.

Vraťme se ale k africké „pramatce“ jakožto průsečíku zpětných mateřských linií. Především je nutno poznamenat, že jde o průsečík relativní. Kdybychom sledovali mateřské linie lidstva před 500 lety, dostali bychom pravděpodobně jiný, starší průsečík (starší Evu), neboť bychom měli k dispozici i jiné, dnes již „vymřelé“ linie. Daleko podstatnější ale je, že nalezení průsečíku zpětných mateřských linií nám neříká nic o tom, jaký byl v té době počet všech předků dnes žijícího lidstva (viz též Vesmír 71, 665, 1992/12). Neříká nám ani, kde všude ještě tito předkové mohli žít – bez ohledu na to, jak spolehlivá je metoda (např. pomocí mitDNA) zjišťování tohoto průsečíku.

Platí to i v komplikovanějších situacích. Jestliže by genetikové zjistili, že v době osídlení Nové Guineje se zpětné mateřské linie dnešních domorodců protínaly v 15 ženách, naprosto by z toho nevyplývalo, že s přistěhovalci přišlo pouze 15 žen, které zanechaly své potomky mezi dnešními domorodci. Vyplývalo by z toho, že takových žen bylo minimálně 15, tedy např. 2000.

Ohlas, který objev africké „Evy“ vyvolal mezi anglosaskými protestantskými fundamentalisty, byl způsoben nedorozuměním, tedy domněnkou, že ona „Eva“ musela být ve své době jedinou existující ženou. Je ale dost překvapující, že se toto nedorozumění rozšířilo. Podle mého názoru jde o názornou ukázku toho, že vědecká specializace a nedostatek interdisciplinarity mohou mít i své negativní aspekty.