Jaké nástrahy číhají při práci se složitými jevy,  jako je například inteligence? Proč to nakonec vždycky „dobře dopadne“?

Představme si dva sousedy na vesnici. Každý je docela jiný, jak lze vidět na jejich domcích, rodinách, zaměstnáních, koníčcích. Spojuje je jediné – členství v místním spolku dobrovolných hasičů. Pak oba na hasičském bále z hecu podstoupí kvíz znalostí o dějinách hasičství v Česku. Jeden získá 40 bodů, druhý 80. Bodíky uvíznou v obecném povědomí. Kdykoli potom na oba muže přijde řeč, určitě se najde někdo, kdo si vzpomene: 40 nebo 80. V tomto čísle se začne jakoby obrážet úroveň celé jejich osobnosti. Dílčí znalosti opustí místo víceméně nahodilého výsledku a stanou se jediným parametrem bystrosti jejich ducha. A jelikož 80 je víc než 40, a to náhodou zrovna dvakrát, lidi si začnou říkat, že Tonda je chytřejší než Karel, dvakrát chytřejší. Nebo ještě jednodušeji – Tonda je chytrej, Karel je hlupák.

Uvedený příklad obsahuje čtyři běžné chyby, kterých se dopouštíme při hodnocení věcí. A nemusí to samozřejmě být jen úsměvné historky obecního formátu, stačí si místo bodového výsledku kvízu představit jiné číslo, třeba IQ, HDP na hlavu, výši úspor v bance, promile alkoholu v krvi, Hirschův index…

Cesta bez návratu?

Prakticky nekonečná složitost světa kolem nás znemožňuje jeho úplné poznání. Pokud vědec nechce na výzkum takové reality zcela rezignovat, pak udělá to, že ji obrazně řečeno rozkouskuje na menší součásti nebo se v ní soustředí jen na několik málo jejích vybraných vlastností. Ty pak začne zkoumat. Tento postup se jmenuje redukcionismus. Biolog Edward Wilson: „Je to jeden z postupů výzkumu použitelný pro hledání míst, kterými lze vstoupit do jinak neproniknutelně spletitých problémů… Redukcionismus je způsob, jak porozumět komplexnosti.“

Takhle to funguje už od časů Galilea a Newtona, kteří onu redukovanou „kvaziskutečnost“ začali vyjadřovat matematicky. V jejich pojetí věda není ve své podstatě nic jiného než převádění kvalit na kvantity. To by bylo v pořádku, kdyby po tomto redukcionistickém „A“ následovalo i ono wilsonovské „B“, návrat ke komplexnosti – tedy z naměřených a vypočtených kvantit sestavovat zpět co možná adekvátní kvalitu. Takto deredukovat však nelze bez jisté celostní zkušenosti, odborné vyzrálosti, intuice rašící z nepopsatelné a nenaučitelné intimní znalosti problematiky…, tedy bez něčeho na kvantitu principiálně nepřevoditelného; něčeho, co vlastně exaktní věda neuznává. A to je problém.

Reduktorů sice ve vědě existuje mnoho, ale dereduktorů se nedostává.

Výsledkem potom je, že reduktorů sice ve vědě existuje mnoho, ale dereduktorů se nedostává. Jednou z čestných výjimek je právě Wilson: na řádně fokusovaném výzkumu mravenců si uvědomil některé zákonitosti sociálního života hmyzu a od nich syntézou dospěl před čtyřiceti lety k zformování nového vědního oboru, sociobiologie.

Tím zároveň pozbyl značnou část své exaktnosti a nová věda se okamžitě stala předmětem útoků z obou protivných stran, od redukcionistů i holistů, od vědců i pavědců. Z části měli pravdu – bídou redukcionismu je, že složením částí prakticky nikdy nezískáme původní celek. Většinou se něco podstatného vytratí. Často se pak stane, že při tlumočení výsledků vědy do života nejednou převládne stav, kdy „pitomost vyjádřená číslem je důvěryhodnější než subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty“ (botanik a krajinář Zdeněk Vašků).

IQ je typickým příkladem redukce měření inteligence na vyplňování testu inteligence, pitomostí úředně vyjádřenou číslem. Další příklady si laskavý čtenář jistě najde sám.

Fraška stínů

Další posun od popisu reality ke kanonizaci pitomosti je takzvané zpředmětnění (reifikace). Zjednodušeně řečeno: číslo, ať už se snaží vyjádřit cokoli druhdy složitého, se od té složitosti osamostatní, nabere vlastní jednoduchý obsah a s ním začne žít vlastním životem. Skvěle to už před více než 150 lety postihl britský filosof John Stuart Mill: „Vždy existovala silná tendence k víře, že cokoli, co dostalo jméno, musí být entitou nebo bytostí, která vede vlastní nezávislou existenci. A když se takovou entitu nepodařilo najít, lidé si, místo aby předpokládali, že žádná neexistuje, představovali, že jde o cosi obzvlášť hlubokého a mysteriózního.“

Zpředmětnění něčeho obtížně uchopitelného jako svého druhu protipól Occamovy břitvy bývá nejednou východiskem pro všeliká prostá moudra, jakož i pro pavědecké závěry.

„Pitomost vyjádřená číslem je důvěryhodnější než subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty.“ (botanik a krajinář Zdeněk Vašků)

Abychom se drželi tématu inteligence, pak nebezpečí zpředmětnění vytušil mladý novinář Walter Lippmann (pozdější autor termínu studená válka) nad prvoválečnými testy inteligence amerických žáků: „Nebezpečí inteligenčních testů tkví v tom, že v našem systému velkovzdělání se všichni méně nadaní a předpojatější učitelé zastaví u klasifikace a zapomenou, že jejich posláním je vzdělávat. Budou retardované dítě známkovat, místo aby zdolávali příčiny jeho zaostalosti.“

Nádherné příklady zpředmětnění nabízí zdravotnictví („pacient = žlučník“ apod.), čtenář jistě vynajde další. Výlupkem všech reifikátů je pro ateistu Bůh.

Další lidské nutkání souvisí s procesem hierarchizace: ať už redukovaná a zpředmětněná čísla nesou jakkoli nesmyslný význam, musí být v naší mysli náležitě seřazena, lineárně uspořádána, hezky od nejmenšího po největší. Jinak naše mysl strádá nepřehledností, absencí iluze pořádku. Ctihodný autor prvních IQ testů Alfred Binet (viz článek První lovci chytrých bodů) sice upozorňoval, že „intelektuální kvality nelze srovnávat podle velikosti a nelze je ani měřit jako nějaké hladké povrchy“, ale to je na běžný život příliš složité. A tak IQ 112 je nad IQ 111, stodvanáctka je víc. Odtud je pak jenom krůček k dichotomizaci, rozdělení jakékoli dvojice členů lineálu nejen na „chytřejšího“ a „hloupějšího“, ale rovnou na „chytrého“ a „hloupého“.

Dichotomizace, snaha rozparcelovat složitou a spojitou realitu na dvojice protikladů, vede až k fatálním klinčům ve stylu dobro/zlo, pravda/lež, krása/ošklivost apod.

Člověk se zcela samozřejmě považuje za nejvyšší organismus na Zemi. Jediný disponuje inteligencí. Naproti tomu z hlediska biosféry je člověk pro svou destruktivitu a škodlivost pozemskému životu živočichem suverénně nejnižším.

Všechna výše uvedená simplifikační kouzla mají jediný cíl: moderovat naše vědomí tak, aby nám svět kolem připadal co nejpřehlednější a my se v něm cítili co nejlíp. Další podstatnou složkou tohoto samovolného vnitřního procesu, který lze nazvat optimalizace sebeklamu, je nadhodnocování sebe sama. Od vlastní osoby mezi ostatními lidmi (ego-centrimus) přes stavovskou či klubovou příslušnost, národnost, náboženství, pohlaví, rasu až třeba k celému vlastnímu druhu v kontextu přírody (antropo-centrismus).

Příklad: Člověk se zcela samozřejmě považuje za nejvyšší organismus na Zemi. Pro to svědčí fakt, že jediný disponuje jakous inteligencí, dokáže být (alespoň teoreticky) rozumný. Naproti tomu z hlediska biosféry (kategorie lidstvu nepochybně nadřazené) je člověk pro svou destruktivitu a škodlivost pozemskému životu živočichem suverénně nejnižším.

Imperativní pokrok

Kromě antropocentrismu v nazírání věcí jsou tu i jiné nástroje k pulírování druhového sebeklamu lidstva. Jeden z nejoblíbenějších si ukážeme na inteligenci. Před dvěma lety médii (naposledy) proběhla zpráva o tom, že lidstvo dlouhodobě hloupne. Když to velmi zjednodušíme, pak hlavní důvody autorů, mimochodem z docela renomované univerzity, jsou dva: z pohledu biologické evoluce klesá selekční tlak na méně bystré jedince (díky medicíně, hnojivům, technologiím a sociální solidaritě přežívají a plodí i tací, kteří by dříve neměli šanci na dospělost), kulturně vzato pak zpohodlnění a elektronizace života děti i dospělé spíše otupují než intelektuálně stimulují (relativně vyvinutější „hardware“ daný lepší výživou není před televizorem nic platný).

Naproti tomu nikdo nezpochybňuje objev novozélandského filosofa amerického původu Jamese Flynna z 80. let, že IQ se neustále ve všech zemích zvyšuje průměrnou rychlostí zhruba tři body za desetiletí. To by teoreticky znamenalo, že ve zlatých šedesátých bylo lidstvo o 15 bodíků tupější než v současnosti. Co tedy platí – hloupne lidstvo, nebo chytří? Řekl bych, že obojí. A tmelem mezi těmito protiklady je jeden zvláštní jev z kategorie sebeklamů, nazvěme ho imperativní pokrok.

Principem imperativního pokroku je fakt, že my po pokroku hlubinně bažíme, a když ho zrovna nemůžeme mít (přece jenom nelze ze stále vyčerpanějších přírodních zdrojů pomocí stále drastičtějších prostředků ukájet stále náročnější choutky stále početnější populace), vytváříme alespoň jeho iluzi.

Například: My víme, že tramvaje budou podle nového jízdního řádu jezdit méně často, ale magistrát hlásí zkvalitnění dopravy, protože tam bude jezdit nový typ. My víme, že prodavačů je pořád míň a zboží ošizenější, ale prodejce mluví o lepší kultuře prodeje, poněvadž v obchodě zrekonstruoval osvětlení. Víme, že městské divadlo dostává pořád míň peněz na provoz, ale jeho vedení mluví o zvyšování umělecké kvality. Ale i my sami: víme, že naše práce je pořád otravnější a nesmyslnější a reálně míň honorovaná, ale utěšujeme se iluzí osobního růstu a nabývání zkušeností…

Po pokroku hlubinně bažíme a když ho zrovna nemůžeme mít, vytváříme alespoň jeho iluzi.

A jak je to s tou klesající/rostoucí inteligencí? Žádný autor testů nebude vytvářet testy, které by odhalovaly, že lidé hloupnou, i kdyby to byla stokrát pravda. To ale ještě nemusí znamenat, že rovnou švindluje. Jenom otázečky malinko „aktualizuje“, posune tím správným směrem (třeba směrem k televizoru), zkrátka půjde testovaným víc na ruku. Imperativní (vnitřně přikázaný) pokrok coby součást optimalizace sebeklamu je zkrátka takový pokrok, který bude vždycky. Ať už se stane cokoli, ono se to nakonec za naší ochotné spoluúčasti zaonačí ve prospěch žádoucí iluze. Takže žádné strachy – navzdory všem ztrátám, omezením a poklesům, bude určitě líp!

 

Titulní ilustrace: Dora Čaníková

 

Další články tématu

Print Friendly

Tagy

O autorovi

František Houdek

František Houdek

Ing. František Houdek (*1950) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Působil v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, v Encyklopedickém institutu ČSAV a v Mladé frontě DNES. Je autorem či spoluautorem stovek popularizačních článků a několika knih, např. Jak léčit nemoc šílené medicíny – aneb Hippokratova noční můra (s Janem Hnízdilem a Jiřím Šavlíkem; rec. Vesmír 88, 205, 2009/3). či zatím poslední Moudrost vědy v citátech (rec. Vesmír 94, 272, 2015/5). Články v tištěném Vesmíru.

  • Pingback: Výzkum inteligence: cesta plná předsudků a omylů - Vesmír()

  • Pingback: První lovci chytrých bodů, šlechtitelé lidí - Vesmír()

  • Norwi Jan

    Dekuji autorovy za kriticky (realisticky clanek) zivot je sinusovka a positivni mysleni je rozhodne potreba I za cenu ze si vykreslujeme zivot radsi v lepsich barvach

  • Ondřej Havlíček

    Článek se dotýká velkého množství témat, proto se mi těžko hodnotí jako celek. Měl bych pár komentářů k některým dílčím věcem:
    – Ad „pitomost vyjádřená číslem je důvěryhodnější než subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty“. Zásadní otázka, kterou bych v článku čekal více rozvedenou, jsou kritéria, podle kterých lze něco označit na „hausnumero“, „pitomost vyjádřenou číslem“. Naznačuje se, že je to problém komplexních jevů, ale neřekl bych, že je to tak z principu, záleží na konkrétních případech: jak dobře je metrika vytvořena a k čemu je používána.
    – Je množství výzkumu, který ukazuje, že dobře sestavené metriky jsou často lepší než subjektivní expertní úsudky, a to často právě v komplexních situacích; viz kapitola Intuitions vs. formulas ze skvělé knihy Daniela Kahnemana: Thinking, fast and slow.
    – S tím přehnaným testováním studentů to asi tak bude, nedávno o tom vtipně mluvil John Oliver: https://www.youtube.com/watch?v=J6lyURyVz7k
    – Problém jistě je množství testů a případy neoprávněného důrazu na ně. To ale neznamená, že testování je nesmyslné. Mnoho metrik je velmi užitečných, validních a spolehlivých. Když si vezmeme třeba i to HDP nebo promile alkoholu, nebo i psychometrický g faktor pro inteligenci – neříkají zdaleka všechno, ale rozhodně říkají užitečné informace.
    – Na smysluplnost reifikace je rozhodně třeba dávat pozor. K tomu je dobré to testování validity a spolehlivosti konstruktů. Nemusíme tvrdit, že něco jako inteligence (resp. operacionalizovaný konstrukt jako onen g faktor) „skutečně existuje“ (to je problematický výrok i třeba o židlích), ale dá se hodnotit, jak užitečný atd. daný konstrukt je. Podobně dichotomizace je problém, např. populární test osobnosti MBTI se svým nesmyslným dělením diskrétních typů, namísto škál třeba u rozhodně více smysluplného a užitečného Big Five.
    – Co mi však přijde problematické je závěr, protože ten vypadá cílený právě na potvrzení našich intuic, že se světem to jde od desíti k pěti, ale lidé si to nechtějí přiznat, namísto předložení referencí, že to tak skutečně je (je to se zbožím opravdu tak špatné? je naše práce méně honorovaná? opravdu nemůže být pokrok bez nerostných surovin? atd). Zde bych nějaká čísla (existují smysluplná, nikoli hausnumera) uvítal.-)