První lovci chytrých bodů, šlechtitelé lidí

Ve jménu inteligence lidé páchali nejeden nesmysl. Snaha objektivně postihnout mohutnost intelektu různých lidí je přitom asi tak stejně smysluplná, jako fotit ducha nad vodami. Stejně jako pokusy využít výsledky měření inteligence k hromadné diskriminaci či sterilizaci. Přesto se to dělo.

Zřejmě první začal inteligenci soustavněji zkoumat Francis Galton, kromobyčejně zvídavý chlapík mnoha zájmů, z nichž některé byly značné kuriózní, jiné veskrze vědecké.

Studií medicíny nechal, když mu zemřel otec. Z jeho dědictví poté vedl život soukromého učence. Sotva se prokousal dílem svého staršího bratrance Charlese Darwina O původu druhů (vyšel roku 1859), začal zásady přírodního výběru aplikovat na člověka a jeho kulturu, konkrétně na dědičnost duševních schopností. Výsledkem bylo dílo Hereditary Genius: An Inquiry into Its Laws and Consequences (Dědičná genialita a její důsledky, 1869), v němž rozebral stovky rodokmenů rodin, z nichž povstaly významné osobnosti. V úvodu píše: „V této knize si kladu za cíl dokázat, že lidské přirozené schopnosti jsou odvozeny z dědičnosti, a to s téměř stejnými omezeními, s jakými se setkáváme u forem a tělesných rysů v celém organickém světě.“ Dále pak dokládá, že věhlasní muži, kterých bylo v jeho vzorku 977, se stávají otci významných synů častěji než průměrní muži a že mají také více výjimečných příbuzných, konkrétně: z úspěšných lidí má 31 % významného otce, 41 % bratra a 48 % významného syna.

Ale i naopak – dědí se netoliko kladné, ale i záporné charakterové vlastnosti. V pojednání Inquiries into Human faculty (Zkoumání lidských schopností, 1883) napsal: „Dědičné šíření zločinecké vrstvy je z mnoha důvodů těžko řešitelnou otázkou. Jejich potulky, nezákonné svazky a krajní nedůvěryhodnost jsou jen některé ze zkoumaných potíží. Nicméně se dá snadno dokázat, že zločinecká povaha se dědí.“

Původní vydání knihy Inquiries into Human faculty, Zkoumání lidských schopností, 1883Public Domain

Sir Francis, jakkoli na nižší sociální vrstvy shlížel z pozice vzdělance, byl přece jen příliš velký humanista, než aby ve smyslu biologického darwinismu nechal i sociálním procesům zcela volný průběh – tedy ať se problematičtí jedinci vyvraždí, upijí, ustonají sami. V řečených Inquires říká: „Mým obecným cílem je zaznamenat různé dědičné schopnosti různých lidí a velké rozdíly v různých rodinách a rasách, abych se poučil, kam až to historie může ukázat, o proveditelnosti nahrazení nevýkonného lidského rodu lepšími plemeny, a abych zvážil, zda by nemělo být naší povinností provést to pomocí takových kroků, jaké budou rozumné, a tak napnout síly k uskutečnění záměrů evoluce rychleji a bezbolestněji, než kdyby se události ponechaly jejich vlastnímu vývoji.“

Pro tento program systematického zušlechťování lidského druhu podporou rozmnožování řádných lidí a restrikcí množení těch neřádných zavedl označení eugenika.

V rámci Mezinárodní výstavy zdraví v roce 1884 v Londýně začala fungovat Galtonova Antropometrická laboratoř. Návštěvníci si zde za tři pence mohli nechat změřit své tělesné rozměry, ostrost zraku a sluchu, úroveň rozlišování barev, reakční čas, popřípadě splnit pár úkolů, které už připomínaly položky budoucích testů inteligence.

V rámci Mezinárodní výstavy zdraví v roce 1884 v Londýně začala fungovat Galtonova Antropometrická laboratoř.Public Domain

Marná vědy snaha

První testy inteligence vytvořil Alfred Binet, jediný opravdový vědec v dnešním panoptiku. Ani on nedokončil medicínu. Jakkoli v psychologii samouk, nakonec to dotáhl na ředitele Laboratoře fyziologické psychologie na Sorbonně. K výzkumu inteligence ho přivedlo pozorování jeho dvou dcer, výrazných osobností diametrálně odlišných dispozic.

V roce 1904 ministerstvo školství pověřilo Bineta úkolem vyvinout techniky, které by umožňovaly odhalit děti, jejichž neúspěchy v normálním žákovském kolektivu by mohly naznačovat, že potřebují speciální výchovnou péči.

Zkušený badatel tentokrát místo „medicínských“ postupů (kraniometrie, Lombrosova anatomická stigmata), které už dříve vyzkoušel a neuspokojily ho, zvolil metody „psychologické“. Vypracoval soubor krátkých úkonů spojených s běžným životem (počítání mincí, určování líbivosti tváří apod.), které vyžadovaly použití základních procesů typu srovnání a zařazování, pochopování, vynalézavost, sebeopravování. Předpokládal, že smícháním dostatečného množství dílčích testů zaměřených na nejrůznější činnosti dokáže odhadnout jedinou hodnotu – jakýsi obecný duševní potenciál dítěte. Empirickou podstatu své práce zdůraznil ve známém výroku: „Lze říci, že na samotném obsahu testů, pokud jich je dostatek, téměř nezáleží.“

Binet postupně publikoval tři verze stupnice. Z nich druhá (1908) zavedla kritérium, které se od té doby (po úpravách) používá k měření IQ: Binet se ke každému úkonu rozhodl přiřadit hodnotu věku, v němž dotyčný úkol dítě s průměrnou inteligencí ještě zvládne. Dítě postupovalo od jednoduchých testů pro nízký věk až po věk, na který už nestačilo. Poslední věk, kterým ještě prošlo, byl pak definován jako „mentální věk“. Obecná úroveň intelektu se stanovila odečtením mentálního věku od věku skutečného (od roku 1912 se místo rozdílu používá podíl). Děti, které svým mentálním věkem zaostávaly za svým věkem skutečným, mohly takto být rozpoznány a podrobeny speciálním vzdělávacím programům. Tím Binet splnil úkol ministerstva.

Však nedosti. Na základě svých poznatků vnesl do pedagogické práce řadu podnětů, z nichž mnohé se vžily: Speciální výchova se musí přizpůsobit individuálním potřebám zaostávajících dětí, speciální třídy by neměly mít víc než 15-20 žáků (oproti tehdy běžným 60). „Čemu se mají naučit především, nejsou běžně vyučované předměty, i když mohou být důležité. Přednostně mají však dostat výcvik zaměřený k posílení vůle, pozornosti a kázně. Než se začne s gramatikou, je nutné vyškolit je v mentální ortopedii; jinými slovy, musíme je naučit, jak se mají učit.“

Hrdě referoval o třídách, kde si žáci zlepšili nejen znalosti. „V tomto praktickém a pro nás jedině přístupném pohledu lze říci, že inteligence těchto žáků se zvyšuje. Podařilo se nám pozvednout to, co podmiňuje inteligenci žáka – schopnost učit se a vštěpovat si nové znalosti.“

Ohledně zobecňování výsledků svých testů byl Binet velmi opatrný. Odmítal nejen označit IQ za obecnou inteligenci, on ho dokonce odmítal i jako obecný nástroj k řazení žáků podle duševní hodnoty. Tvrdil, že inteligence je jevem příliš složitým na to, aby mohl být vyjádřen jediným číslem. To, zdůrazňoval, je maximálně tak hrubým empirickým vodítkem vytvořeným k omezenému praktickému účelu (rozpoznat podprůměrně nadané děti). Děsilo ho, že by se výsledky testů mohly stát stigmatem, na které by se vymlouvali ředitelé „prestižních“ škol, méně úspěšní učitelé atd. A ještě víc se obával toho, čemu se dnes říká sebenaplňující proroctví: Necitlivé označkování by mohlo změnit přístup učitele, a tak by dítě v podstatě postrčilo směrem k předpovězené vlastnosti.

A konečně také naprosto, naprosto odmítal spojování svých testů s biologickou dědičností.

Velké testování

Jak Francis Galton, tak Alfred Binet zemřeli v roce 1911. Nechali po sobě zcela odlišná dědictví.

První se jejich odkazu chopili ve Spojených státech. Psycholog Henry Goddard přeložil už v roce 1908 Binetův test do angličtiny a prosadil jeho širokou aplikaci na americkou populaci. S absurdní lehkostí dospěl k závěru, že mnozí Američané jsou debilové (odborně je debilita nejlehčím stupněm slabomyslnosti, těžším je imbecilita, nejtěžším idiocie) a že mohou být jako takoví snadno identifikováni tím správným testíkem. Snažil se lidi označkovat, aby mezi nimi mohl určit hranice, oddělit ty méněcenné, omezit jejich rozplozování a ochránit tak ohrožený americký národ před další zkázou. Nebezpečí přicházelo zvenčí imigrací cizinců a zevnitř rychlým rozmnožováním slabomyslných lidí.

Goddard ani v nejmenším nepochyboval o tom, že inteligence je vrozená a lze ji „pouze málo ovlivnit kterýmikoli pozdějšími vlivy kromě vážných zranění“.

Nakonec získal takový vliv, že mu dovolili testovat přistěhovalce, kteří procházeli Ellisovým ostrovem.

Po Goddardovi přišli další. Veřejně známý Robert Yerkes přesvědčil armádu Spojených států, aby ho nechala provést inteligenční testy u milionu branců povolaných do první světové války, a přestože armáda výsledky testů převážně ignorovala, poskytla tato zkušenost Yerkesovi a jeho epigonům odrazový můstek k tvrzení, že testování inteligence by mohlo mít národohospodářský význam při rychlém a jednoduchém rozdělování lidí do různých kategorií.

Přitom Yerkes a Goddard přehlíželi vliv prostředí na schopnosti do té míry, že neanglické mluvčí testovali anglickými testy a negramotné lidi testy, které po nich vyžadovaly vzít poprvé v životě do ruky tužku! Otázky vycházely ze života amerických středních vrstev, které – na rozdíl třeba od židů přicházejících z Haliče – věděly, že tenisové kurty mají uprostřed síť…

Armádní testy významně přispěly k tomu, že roku 1924 Kongres přijal imigrační zákon (Immigration Restriction Act), který pro jižní a východní Evropany stanovil přísné kvóty z toho důvodu, že jsou „hloupější“ než nordické rasy, které před rokem 1890 v USA převládaly.

Třetím vlivným učeným zaslepencem v „jediné zemi světa, která prošla od barbarství k dekadenci, aniž se obtěžovala vytvářením civilizace“ (Wilde), byl Lewis Terman, od roku 1910 profesor psychologie na Stanfordu, který Binetův test vylepšil a zpopularizoval pod názvem Stanford-Binetův test inteligence (1916). Ten se stal základem pro většinu IQ testů, které následovaly.

Fotografie účastníků soutěže „fitter families“ v Georgii na veletrhu v roce 1924. Podívejte, kdo má nárok na to, plodit děti – jen ti nejlepší – to bylo jejich poselství.American Philosophical Society

V kvasu po vyhrané první světové válce Terman vesele linkoval osudy: „Zatímco podstatný úspěch v zaměstnání vyžaduje IQ nad 115-120, u holiče je cokoli nad 85 plýtváním… zatímco 75 u řidičů zase neúměrným rizikem…“

Když ale čtvrtina ze 47 zaměstnanců zásilkové firmy, kterážto práce „poskytuje jen neobyčejně málo možností pro projevy vynalézavosti nebo dokonce osobního soudu“, vykázalo IQ nad 104, byl upřímně překvapen; podle něj buď je ekonomické tlaky donutily odejít ze školy, nebo neuspěli vinou nedostatku „určitých citových, morálních a jiných požadovaných kvalit“.

A tím se dostáváme ke koruně všeho – vztahu inteligence a morálky. Všichni tři brusiči amerického důvtipu samozřejmě věřili, že inteligence je zárukou morálky a naopak. Terman to vyjádřil jasně: „Morální soud podobně jako úsudek obchodní, sociální nebo jakýkoli jiný vyšší duševní proces je funkcí inteligence. Morálka nemůže vzkvétat a přinášet ovoce, je-li roubována na infantilní duši.“ Pak jistě netřeba pochybovat, že chceme-li si uchovat vysokou společenskou morálku, musíme slabší duchy mezi námi neúprosně eugenizovat. „Tři generace imbecilů už stačily.“ Těmito slovy Jeho Ctihodnost Oliver Wendel Holmes, Jr., soudce amerického Nejvyššího soudu, uzavřel roku 1927 rozsudek nad mladou ženou z rodiny již tři generace slabomyslné. Precedenčně tak potvrdil tzv. „sterilizační zákon“ státu Virginia, který pak bude naplňován až do roku 1972 a povede k více než 7500 nuceným sterilizacím.

Protest proti nucené sterilizaci matek. Severní Karolina,1971.Southern Conference Educational Fund

(Podrobněji o vývoji výzkumů inteligence a jejich společenských konsekvencích pojednává např. kniha Stephena Jaye Goulda Jak neměřit člověka, česky 1997.)

Opravdu už je to za námi?

Abychom byli spravedliví, dneska se nám to kritizuje, ale tehdy spousta věcí vypadala jinak. Situace se začala měnit už koncem 20. let během velké hospodářské krize, která poslala do front na polévku i vysokoškolsky vzdělané bílé Američany anglosaského typu, čímž dogma biologického determinismu a rasové nadřazenosti citelně utrpělo.

Rovněž všichni jmenovaní američtí testovači inteligence časem vyměkli (i díky tomu, jak děsivě jejich bludů zneužili nacisté) a dospěli k názorům docela rozumným. Vlastně světu posloužili jako užitečný odstrašující příklad – přesně podle pravidla amerického fyzika Johna Wheelera, že když už se máme učit z chyb, pak je jen dobře, když své chyby děláme co nejrychleji.

Postavení IQ a testů inteligence v současnosti není předmětem tohoto textu (z obecnějšího hlediska se nad nimi zamýšlí článek Hausnumera ve službách pokroku). Takže jen malou poznámku: Jak bylo řečeno, testy inteligence původně vznikly ku pomoci zaostalejším dětem. Dnes se zaměřují spíš na podporu těch nejvyspělejších. Místo začleňování slabších dáváme přednost vyčleňování silnějších. Není výstižnější ilustrace pokroku lidstva za posledních sto let.