Migrace v pravěku střední Evropy

Moderní genetika dokládá pro oblast střední Evropy rozsáhlé a opakované pohyby a míšení populací v průběhu posledních osmi tisíc let. Jak tyto změny souvisely se střídáním archeologických kultur? Jakou podobu, příčiny a důsledky měly migrace v období zemědělského pravěku?

„Svolavše své plémě, vzdali oběť bohům, vynesli obrazy dědů a rozžehnavše se s otcovskou půdou obrátili se na západ slunce, v neznámé končiny. I bral se rod za rodem, každý početných rodin, všichni přátelé a příbuzní. Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech…“ Těmito slovy uvádí Alois Jirásek ve Starých pověstech českých (1894) líčení nejznámější „pravěké“ migrace, která měla dorazit na naše území a změnit jeho dějiny.

Podobné obrazy nejsou v evropské kultuře nijak ojedinělé. Souvisejí s archetypem migrace, který dlouhodobě provází evropskou historickou představivost. Spojují se v něm motivy „pravlasti“, „lidu“ (etnika), „boje o přežití“, „cesty do neznáma“ a další – motivy, které tradičně formovaly nejen vyprávění o minulosti, ale i představu o tom, kdo jsme. Každý příchod „nového lidu“ na území, kde dnes žijeme, je proto vzrušujícím historickým tématem, jehož citlivost umocňuje dědictví nacionalismem prosyceného 19. a 20. století.

1. Mapa archeologických kultur, o kterých se mluví v textu. A. Kultura s lineární keramikou; šipky označují směr šíření předchozích neolitických kultur. Kultura s lineární keramikou přichází do střední Evropy karpatskou kotlinou, do východního Rumunska a Moldavska pravděpodobně přes střední Evropu. B1. Kultura se šňůrovou keramikou; B2. kultura zvoncovitých pohárů. C. Kultura pražského typu (též Praha-Korčak). Příbuzné kultury zasahují s různou intenzitou dále k jihu, od Slovinska přes Balkán do dolního Podunají.

Mapa Martin Kuna

Pojem migrace je specifickým případem mobility, který znamená přesun lidí z jednoho místa na druhé s cílem usadit se tam trvale. V prehistorii se tento pojem většinou užívá pro přesuny většího počtu lidí měnící skladbu populace určité geografické oblasti. V archeologii patří migrace historicky k nejdůležitějším konceptům, protože právě kolem něj se tvořila základní paradigmata oboru. Velmi populární byly migrace v kulturně historické archeologii první poloviny 20. století. Archeologické kultury byly zpravidla ztotožňovány s určitým „lidem“ (etnikem), tedy biologicky, etnicky, jazykově i kulturně homogenní populací, která se z různých důvodů stěhovala a přinášela kulturní změnu. Prehistorie v tomto pojetí podvědomě napodobovala psanou historii a v hromadných přesunech lidí hledala ekvivalent historických událostí známých z písemných pramenů.

Jedním z hlavních proponentů kulturně historického přístupu byl berlínský profesor Gustaf Kossina, který od počátku 20. století mapoval pravěké kultury a jejich prostřednictvím se snažil rekonstruovat údajný postup „indogermánských“ kmenů z jejich pravlasti na území dnešního Německa a Skandinávie do okolní Evropy. Jeho koncepce „sídelní archeologie“ představovala ve své době nepopiratelný přínos, zároveň se však ve třicátých letech 20. století stala jedním z ideových východisek nacistické propagandy a územních nároků expandující Třetí říše.

Kulturně historický pohled na pravěké dějiny však neskončil vyvrácením konkrétních omylů Kossinovy školy. Jeho ústřední premisa, totiž že archeologické kultury jsou pevně spojeny s určitými populacemi, byla v oboru zakořeněna mnohem hlouběji. Ostatně i jeden z nejvýznamnějších českých archeologů 20. století Jaroslav Böhm ve své skvělé knize Kronika objeveného věku z roku 1941 identifikoval v českém zemědělském pravěku ne méně než sedmnáct migrací (střídajících se kultur), během kterých se obyvatelstvo Čech z větší části nebo úplně vyměnilo.

2. Kresebná rekonstrukce bojovníka kultury se šňůrovou keramikou. Kresba reprodukuje stereotyp brutálního válečníka, který vyvolává představu eneolitické migrace jako genocidní invaze.

Autor K. Schauer, podle Meller M., Schefzik M. (Hrsg.): Krieg. Eine archäologische Spurensuche. Begleitband zur Sonderausstellung im Landesmuseum fűr Vorgeschichte Halle (Saale). Halle 2015

Zásadní kritiku tohoto paradigmatu přinesla teprve tzv. nová (procesuální) archeologie v šedesátých letech minulého století, která pokročila od pouhého popisu migrací jakožto „událostí“ k jejich vysvětlení jako „procesů“ s predikovatelnými parametry. Zároveň nechápala archeologickou kulturu jako sdílenou „normu“ lidského chování nesenou určitou populací, nýbrž jako způsob adaptace lidí na podmínky života, důsledek společenských interakcí, formu symbolických systémů apod.

Zcela novou kapitolu ve zkoumání migrací přináší období po roce 2010, kdy se v diskusi objevují kvalitativně silnější argumenty než kdykoli předtím. Souvisejí s tzv. „třetí vědeckou revolucí“ v archeologii, do které spadá např. využití genetiky a stabilních izotopů v kosterním materiálu. Zejména archeogenetická data dnes jednoznačně ukazují, že během posledních osmi tisíciletí prošla Evropa složitým demografickým vývojem spojeným s míšením populací různého původu. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že se Gustaf Kossina vrací a tradiční migracionistické modely jsou opět na stole. Po bližším ohledání se však situace ukazuje složitější…

Archeogenetická revoluce

Archeogenetika postupuje dvěma hlavními směry. Prvním je výzkum genetické diverzity současných populací a identifikace stop, které v genomu dnešních lidí zanechal jeho tisíciletý vývoj. Druhý směr představuje analýza DNA získané z pravěkých kosterních pozůstatků (tzv. ancient DNA, zkráceně aDNA). Díky komplexním laboratorním metodám a pokročilému počítačovému zpracování lze dnes zkoumat celý dochovaný genom (genome-wide analysis) i jeho vybrané části, např. mitochondriální DNA (děděnou po mateřské linii) nebo nerekombinantní úsek chromozomu Y (děděný po otci).

Lidský genom se – obecně řečeno – liší v závislosti na geografickém prostředí i čase. Kombinací různých analytických a statistických postupů lze proto modelovat pravděpodobný geografický původ populací, sledovat jejich genetické promíšení s jinými skupinami a datovat jednotlivé migrační epizody. Systematické zpracování celých pohřebišť pak umožňuje získat i další poznatky – například o příbuzenských vztazích mezi pohřbenými jedinci, sociální struktuře komunit, způsobech uzavírání sňatků či míře jejich genetické homogenity.