Nad vodou se blýská

Osoby trpící chorobným strachem ze zasažení bleskem (keraunofobií) mohly mít dosud pocit, že lze spásu hledat na hladině oceánů. Pravděpodobnost, že je tam zastihne bouřka doprovázená blesky, je výrazně nižší než nad pevninou. Nový výzkum však překvapivě ukázal, že lidská činnost obstarává bleskové divadlo i nad místy, kde by jinak příroda hromobitím šetřila.

Začalo to tím, že se výzkumníci z univerzity ve Washingtonu rozhodli prohledat data z celosvětové bleskové sítě WWLLN (World Wide Lightning Location Network). Vybrali si soubor dat získaných elektromagnetickými detektory WWLLN v letech 2005 až 2016. V tomto dvanáctiletém období síť zachytila jeden a půl miliardy bleskových výbojů, od jejichž statistického zpracování si tým sliboval zobrazení a prozkoumání celoplanetárního rozložení výskytu bleskových výbojů. Tehdy ještě výzkumníci netušili, že jsou na stopě něčemu, čeho si nikdo před nimi nevšiml.

Stopy celosvětové lodní dopravy z roku 2012, vytvořené s pomocí souřadnic GPS palubních odpovídačů. Data ukazují nejen trasy, po kterých se lodi pohybují, ale také typ přepravovaného nákladu. Podél těchto tras hustota blesků dvakrát převyšuje mořské oblasti mimo hustou lodní dopravu.

Mapa Kiln Digital s využitím dat z UCL Energy Institute (UCL EI), shipmap.org

Počítání blesků

Princip lokalizace blesků na základě měření jejich elektromagnetických projevů využívá skutečnosti, že každý jednotlivý horký kanál bleskového výboje tvoří v podstatě několik kilometrů dlouhou anténu, která při průchodu elektrického proudu kanálem vyzáří rádiovou vlnu ve formě poměrně rychlého elektromagnetického pulsu. Takto vyzářený signál se atmosférou šíří rychlostí světla. Část elektromagnetické energie, tzv. pozemní neboli přímá vlna, při své pouti rychle slábne, neboť se tlumí při šíření nad nedokonale vodivým zemským povrchem. Po cestě dlouhé přibližně dva tisíce kilometrů ale ztratí sílu natolik, že ji přijímače bleskové sítě nemohou zaznamenat. Zbývající část elektromagnetické energie vyzářené bleskovým výbojem se šíří klikatě, odrážejíc se střídavě od zemského povrchu a ode dna ionosféry, a může se šířit daleko. V noci jde až o deset tisíc kilometrů, neboť spodní vrstva ionosféry má výbornou odrazivost.