Domestikovaná planeta

Lidé k sobě od nepaměti připoutávají vybrané rostliny a zvířata, občas i zástupce ostatních říší – vzpomeňme třeba na širokou škálu nejrůznějších „piv“ a jejich dlouhé dějiny (viz článek Jana Turka, Vesmír 99, 106, 2020/2). Děje se tak volněji či těsněji, tu ze zřetelných důvodů, jinde jaksi mimoděk. Ani druhá, totiž ona ne-lidská strana nebývá v celém vztahu úplně nevinně, takže je občas na místě otázka, kdo vlastně domestikuje koho. Letitý a notně již otřepaný bonmot Stanislava Komárka o psu jako parazitickém vlku s rysy lidského mláděte je po mém soudu stále výstižný. S využitím jiných slov a jemnějších argumentů líčí nejrůznější symetrie a asymetrie domestikačního okruhu člověk-zvíře (resp. zvíře-člověk) Jan Robovský v tomto čísle Vesmíru (s. 604). Adéla Pokorná zase na příkladu afrických trav ukazuje, jak složitý může být pletenec vzájemného vztahu člověka a rostlin (s. 626).

Člověk a zvíře (Sudánská polopoušť).Snímek Petr Pokorný

Buď jak buď, výsledkem bezmála patnácti tisíciletí domestikačního procesu s nejasným začátkem je dnešní planeta domestikantů. Posuďte sami: Zdaleka nejběžnějším zvířetem na Zemi je v počtu 30 miliard kusů (podle chovatelských statistik pro rok 2019) slepice – portfolio domácích plemen kura bankivského, s příměsí genofondu jiného hrabavého ptáka, kura Sonneratova. Známý kanadsko-český „veřejný intelektuál“ Václav Smil zase v jedné ze svých nejnovějších knih Numbers Don’t Lie (2020) vypočítává, že celková váha hovězího dobytka významně převyšuje váhu celého lidstva (600 ku 390 milionům tun), zatímco afrických slonů, největšího žijícího suchozemského zvířete, je v úhrnu méně než milion tun, což představuje pouhé 0,2 % hovězí zoomasy. Celková biomasa nepřeberné škály domácích rostlin v sadech a na polích se kvantifikuje o něco hůře, ale zde je zase třeba připomenout obrovskou intenzitu produkce závislou na dodatku fosfátových hnojiv vytěžených ze země a amoniaku uměle vyráběného Haberovou- Boshovou syntézou. To vše, včetně související dopravy a sklizně, s využitím nesmírného množství energie z fosilních paliv.

Důsledky domestikací pro celou naši planetu jsou drtivé. Člověk si skrz tlamy, mordy a zobáky domácích zvířat, jakož i prostřednictvím listů a kořenů domácích rostlin přivlastňuje zhruba polovinu plochy souše, potažmo polovinu veškeré sluneční energie, která na ni dopadá. Jen oceány se zatím příliš ochočit nepodařilo, na rozdíl od některých sladkých vod – pomysleme na naše rybníky, které jsou přes svou malebnost v podstatě velkovýkrmnami pro několik málo produkčních plemen ryb. Pokračující kořistnický lov v oceánech však rozhodně není lepší řešení, protože alarmujícím způsobem rozvrací strukturu společenstev a veškeré trofické rovnováhy (Vesmír 95, 402, 2016/7).

Od planety domestikantů se lehkou změnou perspektivy můžeme dostat k představě o domestikované planetě. Je to jeden z dobrých důvodů, možná úplně ten hlavní, proč dává smysl mluvit o dnešní době jako o nové geologické epoše antropocénu (Vesmír 95, 146, 2016/3). Lze si snadno představit, že hypotetický geolog budoucnosti identifikuje odpovídající vrstvy podle převahy slepičích a hovězích kostí, jasně rozpoznatelných pylových zrn obilovin a podle obsahu chemických látek, které mají původ v hnojivech, což jsou kromě biogenních prvků například těžké kovy, které je doprovázejí jako příměs. Nehledě na stopy po „autodomestikaci“ člověka v podobě nepřehlédnutelných kumulací odpadů a stavebních hmot v místech, kde kdysi dávno stávala města.