Kriminalizace amatérské entomologie

Sběr a výzkum hmyzu má v České republice pevné kořeny a dlouholetou tradici. V současné době však zažívá těžké časy. Kromě odlivu zájmu mladých lidí o entomologii je v pozadí kriminalizace sběratelské činnosti. Dočkáme se doby, kdy bude otec malého kluka, který si strčil brouka do krabičky, popotahován u soudu?

Česká společnost entomologická sdružuje amatérské i profesionální entomology od roku 1904. Početná skupina aktivních entomologů a milovníků hmyzu zde ovšem existovala již mnohem dříve. Poválečná léta a období totality přála různým zájmovým spolkům – kromě skvělých entomologů máme i světově proslulé akvaristy, teraristy nebo pěstitele kaktusů a orchidejí. Nemožnost cestovat vedla mnohé k zájmu o tuzemskou přírodu. Nejen díky tomu byly položeny pevné základy studia a sběru hmyzu u nás, které přetrvávají dodnes. I když toho o životě hmyzu víme stále velmi málo, Česká republika se může řadit z entomologického hlediska mezi nejprozkoumanější země. Zároveň u nás stále existuje nejpočetnější entomologická komunita, se kterou můžeme srovnávat snad pouze Japonsko, ale při přepočtu na jednoho obyvatele nám nedokáže konkurovat ani tato země.¹⁾

Doba se však změnila a společenská nálada dnes cílevědomému poznávání světa příliš nepřeje. Zejména mladí lidé dávají přednost spíš technickému nebo humanitnímu zaměření a volný čas vyplňují pasivním přijímáním zábavy a poznáváním virtuálního světa. Nenávratně ztraceny jsou zřejmě doby, kdy se studiu hmyzu věnovali ctihodní páni doktoři, středoškolští profesoři, kněží nebo lesníci a včelaři. Společenská prestiž lidí zajímajících se o hmyz klesá. Někteří entomologové se s tímto trendem smířili, jiní se nevzdali a pokračují v osvětové činnosti. Jejím prostřednictvím se snaží veřejnost přesvědčit, že entomologie je krásný a zároveň velice potřebný koníček. Nabízí totiž nejen seberealizaci v mnoha svých aspektech, ale také pochopení, že znalost fascinujícího života hmyzu je důležitá například pro argumentaci v ochraně přírody. Tyto aktivity často nepodnikají profesionálové, ale amatérští entomologové, jejichž nezištný a obětavý přístup zvyšuje prestiž oboru a povědomí o hmyzu v očích veřejnosti. Ti však v poslední době začínají zažívat těžké časy.

Policie ČR ve spolupráci s Českou inspekcí životního prostředí zaměřila svou pozornost na sbírkotvornou činnost amatérských entomologů ve vztahu k doslovnému naplňování zákona. Konkrétně se cílem jejich kontrol a tvrdých postihů staly zvláště chráněné druhy živočichů dle přílohy III k Vyhlášce č. 395/1992 Sb. Bez příslušných povolení nesmí být sbíráni, usmrcováni, drženi a (komerčně) distribuováni. Zpočátku se zdálo, že se tyto složky snaží trestat jen komerční sběratele hmyzu, ilegální chovatele a překupníky. Většina entomologické komunity se od cíleného obchodování s chráněným hmyzem distancovala. Tyto případy sice budily emoce, nicméně málokdo v odborné komunitě zpochybňoval důvody postihu při porušení zákona. Zdálo se, že těmito případy zájem policie a inspekce životního prostředí skončí a entomologická komunita byla neformálně ujišťována o tom, že se postihy budou týkat pouze překupníků hmyzu. Nestalo se tak. Postihováni začali být i entomologové, kteří mají jednotlivé kusy zvláště chráněných druhů ve svých sbírkách jako dokladové exempláře. Exempláře, které často ani nesbírali jejich současní držitelé, jsou desítky let staré a není s nimi nijak komerčně nakládáno. Zde se začíná ukazovat absurdita aplikace zmíněného zákona v plné šíři a z ní plynoucí negativní vlivy na entomologii i ochranu přírody.

Ano, entomologové sbírají hmyz. Přes pokroky zobrazovacích technik je budování sbírek základní podmínkou studia a poznání hmyzu. Jen tak lze například ověřit věrohodnost nálezu i po několika desítkách let. Vliv sběru hmyzu na volně žijící populace je odborníky obecně považován za mizivý,²⁾ kromě výjimečných případů, u nichž může mít individuální sběr většího počtu jedinců negativní dopad. Například u malých izolovaných populací některých druhů motýlů, jejichž počet klesl pod kritickou hodnotu. Většina ohrožených druhů hmyzu paradoxně není zahrnuta pod zákonnou ochranu. Naopak mnohé druhy uvedené v příslušné vyhlášce patří dnes mezi zcela běžné a široce rozšířené. Populace desítek, možná stovek druhů hmyzu jsou ohroženy vyhynutím ne kvůli individuálnímu sběru jedinců entomology, ale z mnohem závažnějších příčin.

Na rozdíl třeba od velkých obratlovců se hmyz vyskytuje v obrovských populacích, čítajících tisíce až miliony jedinců. Je evolučně přizpůsoben tlaku mnoha různých predátorů, u většiny druhů mají samice stovky až tisíce potomků. Hmyz mizí, protože nemá kde žít, ne proto, že by jej ptáci vylovili nebo snad entomologové vysbírali (obr. 1). Hlavní, všeobecně přijímanou příčinou jeho úbytku jsou změny krajiny v čele s ubýváním vhodných biotopů. Buď zarůstají, protože o ně nikdo nepečuje, nebo jsou znehodnoceny intenzivním zemědělstvím a lesnictvím.³⁾ Vliv sběratelů na populace hmyzu je naprosto mizivý ve srovnání s přímou likvidací stanovišť a jejich drastickým přetvářením. Přesto Česká inspekce životního prostředí koná v přečinech amatérských entomologů o poznání rychleji a efektivněji než v postihování velkých zemědělských, lesnických nebo stavebních subjektů, které na rozdíl od zájemců o hmyz ohrožují celé populace hmyzu, a to nejen druhů zvláště chráněných.

Vzácného páchníka hnědého (Osmoderma barnabita) ohrožuje mnohem víc absence vhodných starých doupných stromů (Vesmír 90, 578, 2011/10) než sběr jedinců entomology.Snímek Lucie Hrůzová

Hmyz z krajiny mizí – ve velkém množství a ohromným tempem. Pryč jsou doby, kdy nebylo vidět přes nános mrtvého hmyzu na čelním skle automobilu. Amatérští i profesionální entomologové na tento trend upozorňují přinejmenším tři desítky let. Tento fakt dokládá mnoho nedávných vědeckých publikací.⁴⁾ O úbytku hmyzu se začíná pomalu mluvit i mimo entomologickou komunitu a některé jeho příčiny jsou již známé, přičemž sběr mezi ně nepatří. Naopak, amatérští entomologové se výraznou měrou podílejí na sledování neblahých trendů a zároveň disponují „tvrdými daty“, která tento úbytek dlouhodobě potvrzují. Sbírky, ať už institucionální nebo amatérské, jsou fundamentální studnicí informací o rozšíření jednotlivých druhů (obr. 2). Tyto poznatky jsou nezbytným předpokladem k následné ochraně biotopů. Nemálo sběratelů spolupracuje s orgány ochrany přírody a svá nálezová data jim ochotně poskytuje. I na jejich základě se tvoří plány péče o chráněná území nebo se sledují populační trendy jednotlivých druhů. V současné situaci mnoho amatérských entomologů z obav před postihem přestává spolupracovat s organizacemi, které se ochranou přírody zabývají, a nesdílí s nimi nadále informace k ochraně hmyzu klíčové (obr. 3). Řada z nich se také rozhodla rezignovat na publikování svých nálezů ve vědeckých pracích. Zdá se, že jejich obavy jsou oprávněné. Člověk, který sběru a studiu hmyzu zasvětil celý život, je posléze odměněn návštěvou příslušníků Policie ČR a inspektorů České inspekce životního prostředí. Následuje soudní proces a velice nepříjemná, často zavádějící a nepravdivá mediální prezentace. Postiženy jsou desítky sběratelů.

Historické exempláře roháčů obecných (Lucanus cervus) se nelegálně nacházejí nejen v řadě soukromých sbírek, ale i v depozitářích přírodovědných muzeí.Snímek Jiří Hájek

Jen díky obětavému úsilí amatérských a profesionálních entomologů se podařilo zachránit poslední populaci okáče skalního (Chazara briseis) v ČR. Na základě dokladových exemplářů může být v budoucnu navrácen na původní místa výskytu. Na snímku exemplář z Prahy-Zlíchova z r. 1982.Snímek Ondřej Sedláček

Kdy Policie ČR a Česká inspekce životního prostředí hodlají podniknout razii do sbírkotvorných institucí – muzeí, výzkumných ústavů, botanických zahrad, přírodovědně zaměřených vysokých škol nebo školních kabinetů? Platí-li u nás rovnost před zákonem, neměl by být mezi soukromou sbírkou a školním kabinetem žádný rozdíl a v zákoně také žádné výjimky uvedeny nejsou. Vzpomínáte si na hodinu přírodopisu, kdy vám učitel biologie přinesl entomologickou krabici, v níž byl na špendlíku roháč obecný (Lucanus cervus)? Přiložil k ní také povolení k držení zvláště chráněného druhu? Většina výše uvedených organizací takové povolení nemá a nikdy neměla, přestože v mnoha jejich sbírkách chráněné druhy jsou – nelegálně (obr. 4). Navíc je takřka vyloučeno, aby za současné legislativy tyto organizace takové povolení získaly.

Na většinu trestných činů se vztahuje promlčecí lhůta, ne tak v případě držení zvláště chráněných druhů. Sběratelé, kteří mají desítky let staré exempláře, jsou postihováni dle zákonů, které byly vytvořeny až mnoho let po usmrcení jedince spadajícího do kategorie zvláště chráněný druh. Policie totiž nepovažuje lokalitní údaje za věrohodný důkaz. Zdědili jste krabici motýlů po dědečkovi? Můžete být trestně stíháni. Ale pozor, naše trestní právo postihuje i držení taxonů poddruhové úrovně zvláště chráněných druhů, které se na našem území nevyskytují, či exemplářů sbíraných v jiných zemích, v nichž vůbec nejsou zákonem chráněni. Torzo nosorožíka kapucínka (Oryctes nasicornis) dovezeného z dovolené v Bulharsku v osmdesátých letech minulého století proto může být předmětem vyšetřování.

Historicky velmi vzácný, dnes po celém území hojný zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta) je stále zákonem chráněný druh. Je jeho legislativní ochrana stále nutná?Snímek Dominik Vondráček

Ohrožený a chráněný cibulorožec jednorohý (Bolbelasmus unicornis) se živí podzemními houbami. O jeho přítomnosti v ČR (přesněji na jižní Moravě) víme jen díky nálezům amatérských entomologů. Dnes je považován na našem území za nezvěstného.Snímek Dominik Vondráček

Problém zastaralosti vyhláškového seznamu je mezi odborníky hojně diskutován. Přesto se seznam od roku 1992 nijak nezměnil. Například zlatohlávek tmavý (Oxythyrea funesta), do začátku devadesátých let minulého století vzácně evidovaný druh, je v současné době již rozšířený a hojný po celé republice (obr. 5). Zcela absurdní je i situace, ve které figuruje státní ochrana přírody, tedy Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK). V roce 2018 zahájila rozsáhlé monitorovací a inventarizační programy, na kterých spolupracuje mnoho amatérských entomologů. AOPK těmto pracovníkům vydává povolení k sběru hmyzu včetně zvláště chráněných druhů, avšak povolení k jejich držení končí s koncem platnosti smlouvy o spolupráci. Pokud sběratel vzorky nezničí, může být státem trestán za držení druhů, které byly legálně sbírány na zakázku státu.

Ještě se na chvíli vrátíme k problému muzeí. Veřejné sbírkotvorné instituce by měly mít povolení k držení zvláště chráněných druhů automaticky. Logicky se očekává, že tam budou uchováváni i jedinci získaní problematickým způsobem (např. nalezení uhynulí jedinci, zabavené exempláře z nelegálního trhu, sbírkové exempláře z pozůstalostí ap.). Starší zákony nabádaly k odevzdání takových náhodných nálezů muzeím nebo školám. Podle současné legislativy se dárci i obdarované instituce vystavují kriminalizaci ze strany státu. Sběratel navíc není schopen postihu jakkoliv zabránit. Zakázáno je totiž jakékoliv zacházení s danými exempláři, tedy včetně bezplatného odevzdání starých sběrů do rukou státu (obr. 6). Stát by měl na podobné případy vydat výjimku nebo vyhlásit amnestii jako například při odevzdávání nelegálně držených zbraní.

Staré sbírky z pozůstalostí jsou často plné zvláště chráněných druhů. Dle současné legislativy však s nimi nelze nijak disponovat. Mají být zničeny?Snímek Ondřej Sedláček

Autoři článku rozhodně nechtějí nabádat k porušování zákonů. Naopak. Chtějí pouze poukázat na absurditu situací, které zákon ve svém výkladu umožňuje. Myslíme si, že legislativa v současném znění není nastavena optimálně. Rozhodně nepodezíráme původní tvůrce legislativy, že by chtěli prvoplánově brojit proti zájmovým sběratelům. Celý problém se děje na základě přehnané horlivosti některých pracovníků státní správy, kteří desítky let od nabytí účinnosti zákona začali de facto zneužívat jeho obecná ustanovení a kriminalizovat amatérské sběratele. Neznalost zákona neomlouvá a po jeho porušení má následovat trest. Nicméně právní postihy při jeho porušení by zároveň měly být adekvátní společenské úrovni nebezpečnosti a měla by být zohledněna míra škodlivosti jejich činů, která je v případech individuálního sběratelství zcela nevýznamná. Přesto hrozí sběratelům několikaleté tresty odnětí svobody a statisícové pokuty. Opravdu je to odpovídající postih za držení několika exemplářů zvláště chráněných druhů, navíc často odchycených před existencí jakéhokoliv omezení jejich sběru?

Mediální prezentace některých případů je zavádějící a nepravdivá. Doplácí na ni celá entomologická komunita. Veřejnost nerozlišuje mezi komerčním překupníkem a zájmovým sběratelem. Jak by také mohla, když jsou v médiích prezentováni jako „entomologové“. Tyto skutečnosti vytvářejí špatné jméno všem zájemcům o hmyz. Sběratelé jsou vykreslováni jako ničitelé přírody, kteří se sběrem hmyzu snaží jen o osobní zisk. Média více než často prezentují sběr hmyzu jako hlavní příčinu jeho úbytku v krajině. Mnoho našich kolegů se začíná stydět za to, že sbírají hmyz. Přestávají spolupracovat a komunikovat nejen s orgány ochrany přírody a dalšími organizacemi, ale i mezi sebou. Celý tento „hon na čarodějnice“ může vést k faktickému konci amatérské entomologie, jako se to děje například v sousedním Slovensku, v Brazílii nebo Turecku. Výsledkem kampaně proti entomologům u našich sousedů bylo naprosté utlumení zájemců o studium hmyzu po dobu zhruba 20 let. To vedlo k absenci celé generace sběratelů, z nichž se často rekrutují profesionální nebo amatérští odborníci. V současné době začíná slovenská ochrana přírody zjišťovat, že za toto období nemá dostatek informací o tom, co se v přírodě s hmyzem stalo a „kde co žije“, ale ani dostatek fundovaných lidí, kteří by se věnovali průzkumu nebo determinaci nashromážděného a neurčeného matriálu. Náprava této situace nebude jednoduchá a už vůbec ne rychlá. Opravdu chceme kráčet stejnou cestou?