Co způsobilo poslední vzepětí doby ledové?

Úplný závěr posledního glaciálu je spojen s globálním klimatickým výkyvem zvaným mladší dryas. Toto zhruba 1200 roků dlouhé období dramatických environmentálních změn vedlo k poslednímu zamíchání karet biodiverzity před nástupem současné doby meziledové, tedy holocénu. Co však nástup mladšího dryasu vyvolalo?

Mladší dryas byl původně identifikován jako chladný výkyv klimatu, který způsobil na severní polokouli nápadné změny v lokálním druhovém složení vegetace. V Eurasii, Grónsku a severní Africe jsou tyto změny dokladem posunu areálů jednotlivých rostlinných druhů, které tím reagovaly na tehdejší významný pokles průměrných ročních srážek a teplot. Teplota se tu během pouhých několika roků snížila o 2–4 °C a nad severním Atlantikem dokonce o více než 5 °C. V dalších oblastech však byly později doloženy jiné kombinace změn teploty a srážek. Třeba na jihovýchodě Severní Ameriky současně s poklesem teploty naopak srážky narostly. Na jižní polokouli zase změna teploty nebyla velká (v některých regionech i mírně rostla), ale klima se stalo výrazně vlhčím [1]. Jednoznačně však jde o různé projevy téže globální události. Ta nutně ovlivnila nejen vegetaci, ale celou biosféru včetně tehdejších lidských populací.

Počátek mladšího dryasu dosud není přesně časově stanoven. Nejčastěji je určován pro každý region zvlášť. Podkladem k tomu jsou co nejpřesněji datované sekvence čtvrtohorních sedimentů, případně záznamy v krápnících a ledovcích, a v nich doložené změny biotických a abiotických parametrů. I u těch nejpodrobnějších sedimentárních záznamů se však chyba datování pohybuje nejméně v řádu desítek roků. Jak již bylo naznačeno výše, v klasickém pojetí se mladší dryas nejsilněji projevil v severním Atlantiku a oblastech pod jeho bezprostředním klimatickým vlivem. Třeba v Grónsku začal asi 10 900 roků př. n. l. [2], jinde jeho projevy mohly mít určité časové zpoždění.

Za možnou bezprostřední příčinu mladšího dryasu se udávají cyklické změny v režimu oceánského proudění [3], případně kolaps hrází obřích jezer nacházejících se v předpolí severoamerického Laurentinského ledového štítu a Skandinávského ledového štítu [4]. Uvolnění velkého množství sladké vody z těchto jezer mohlo mít fatální vliv na sílu a směr mořských proudů a jimi zprostředkovanou distribuci tepla právě v oblasti severního Atlantiku. Sladká voda má oproti mořské nižší hustotu a vyšší teplotu tuhnutí. Při vzájemném kontaktu se proto sladká voda drží blízko hladiny a snadněji zamrzá. Výsledkem je vedle zmenšení vlivu teplých proudů i zvětšení plochy oceánů pokryté ledem, který odráží sluneční záření efektivněji než voda. Oba procesy společně přispívají k celkovému ochlazení. V posledních letech se však diskutuje i o dalším mechanismu, který mohl spustit změny proudění v rámci oceánského termohalinního výměníku a následně zvýšit odrazivost zemského povrchu.

Alternativní hypotéza pro počátek mladšího dryasu

V roce 2007 publikoval autorský kolektiv pod vedením Richarda Firestona článek představující alternativní mechanismus, který mohl být primárním spouštěčem nástupu mladšího dryasu [5]. Autoři se v něm zaměřili na tzv. „black mat“ (doslovně přeloženo „černá rohož“ či „černá deka“) neboli nápadný tmavý horizont doložený zejména z početných lokalit s terestrickými kvarterními sedimenty v USA (obr. 2). Tento horizont byl do té doby znám zejména archeologům a odborníkům, kteří se věnují severoamerické pleistocenní megafauně. Přestavuje totiž stratigrafickou hranici, nad kterou se již nevyskytují pozůstatky většiny druhů velkých savců (s výjimkou bizona zde prakticky chybějí doklady o fauně s hmotností přesahující 100 kg) ani nástrojů lovecko-sběračské kultury Clovis, která byla s tímto zdrojem potravy spjata. Geochemický průzkum odhalil na bázi „black mat“ zvýšenou koncentraci iridia, drobné částice hornin přetavené při vysoké teplotě (>2000 °C) a zjevné doklady požárů. Tyto charakteristiky připomínají jakousi menší obdobu záznamů z přelomu křídy a paleogénu, kdy se střet Země s planetkou zřejmě podílel na ukončení éry dinosaurů. Tato mediálně vděčná „impaktní hypotéza“ však měla v případě mladšího dryasu svou zásadní trhlinu – absenci impaktního kráteru, který by takovou kolizi jednoznačně doložil.