Potřeba veřejné diskuse o eutanázii

Na konci minulého roku vyšla kniha, které bychom si měli všimnout. Není velká rozsahem, zhruba na sto stranách se Marku Váchovi podařilo shrnout většinu z etického hlediska významných informací o eutanázii.

Autor snad jako jediný v našem odborném písemnictví v oblasti etiky popisuje vývoj postojů a legislativy v Nizozemsku v celém posledním půlstoletí. Bez znalosti tamní kvalitní celonárodní debaty o eutanázii a o možných verzích její legalizace¹⁾ můžeme bez rozpaků každé vyjádření k této problematice označit za diletantské.

Část knihy je věnována přehledu legislativy ve světě i v ČR. Knihy z pera právníků samozřejmě podávají kvalifikovanější a úplnější přehled právní problematiky,²⁾ pro etické hodnocení je však tato kapitola dostačující. V kapitole obsahující argumenty pro a proti provádění eutanázie nechybí žádné téma, které se v debatách objevuje. Marek Vácha je i jako autor vázán věčnými sliby ke katolické církvi, která jakoukoliv formu eutanázie jednoznačně odsuzuje, a sám v závěru knihy uvádí, že je osobně odpůrcem tohoto způsobu ukončování života nemocných. Při vědomí těchto skutečností lze konstatovat, že je kniha dostatečně objektivní, aby zde pro sebe našli argumenty i zastánci eutanázie.

Na straně 51 autor píše: „V době psaní tohoto textu (2019) je možné říci, že diskuse k eutanázii a asistované sebevraždě je v zásadě ukončena.“ To je smutná pravda. Obě strany sporu vědí své a nic víc nepotřebují. Zastánci eutanázie vědí, že samozřejmou součástí principu autonomie je právo na ukončení vlastního života.³⁾ Její odpůrci vědí, že lidský život je natolik absolutní hodnotou, že člověk nemá právo jeho konec záměrně urychlit.

S tezí, že „diskuse je v zásadě ukončena“, bychom se však neměli smířit. Zkusme hledat slabiny v argumentaci obou stran, ale ne „z druhé strany“; vystavme kritiku zevnitř uváděných argumentů.

Marek Vácha: Eutanázie – definice, historie, legislativa, etikaGrada, Praha 2019, 112 stran, ISBN 978-80-271-2575-3

U potratů je role lékaře jen exekutivní. Zda je těhotná, zjistí žena snadno, dokonce si může v lékárně koupit poměrně spolehlivý test. U vážného onemocnění je role lékaře zásadnější, protože on dělá diagnózu lékařské bezmoci, a má tedy velký vliv na rozhodnutí nemocného. Může upravit svou komunikaci s pacientem tak, aby rychlým ukončením jeho života ulevil své psychické zátěži při práci s trpícím nevyléčitelně nemocným. Může chtít ušetřit v ekonomicky přetíženému systému. Legalizace eutanázie tak otevírá možnost zásadního mravního selhání lékaře.⁴⁾

V argumentaci z pohledu odpůrců bychom mohli připustit, že hodnota lidského života není absolutní. Poprava je trestem za vinu, dobrovolné mučednictví aktem ve vyšším zájmu. Nebylo by v tomto kontextu možné připustit, že za výjimečných okolností je ukončení života extrémně trpícího člověka také omluvitelné?

Dnešní svět je značně sekularizovaný, Česká republika nejvíce z celé Evropy.⁵⁾ Proto je nutné ve sporu připustit i jiné než křesťanské postoje. Kladu si otázku, proč jsou tak málo užívány argumenty stoické filozofie, která záměrné ukončení vlastního života neodsuzuje. Její zakladatel Zénón z Kitia dokonce ve stáří sebevraždu spáchal a tento jeho konec byl následovníky uznán jako legitimní.⁶⁾ Ve stoické filozofii má lidský život velkou, ale ne absolutní hodnotu. Když už člověk nemůže žít moudře, tedy dělat vždy to, co je správné, je lepší dobrovolně svůj život ukončit. Možná že cosi z tohoto názoru přežívalo za úctou k dobrovolným mučedníkům.

V debatě o stoicismu se někdy zapomíná, že tito filozofové pokorně uznávali, že nikdo z nich se nemůže považovat za již moudrého člověka. Ten je sice oprávněn svůj život včas ukončit, pokud ale sám sebe ještě neuznávám za moudrého, nemohu si být jist, že je skutečně vhodná chvíle. K tomu je potřeba podnětu zvenčí, například pokynu od některého z bohů. Ikonické smrti Zénóna z Kitia tedy nemůžeme rozumět tak, že filozof jednoho dne zakopl, zlomil si palec a to jej přivedlo k sebevraždě. Příběh je přijatelnější tak, že Zénón ve stáří, kdy ubývaly síly a jeho žáci již viděli svět příliš jinak, zvažoval, zda by nebylo správné dobrovolně ze života odejít. Bolestivé zranění pro něj bylo pouze potvrzením, že se jeho myšlenky ubírají správným směrem.

Dnešní sekulární člověk nečeká na pokyn od někoho z bohů. Ale protože ani on není dost moudrý, neměl by být ponechán ve svém rozhodování sám. Zde by měli zastánci eutanázie připustit názor Tomáše Akvinského, který napsal: „Nikdo však není sám svým soudcem.“ Jedním z důvodů tohoto tvrzení je fakt, že člověk je součástí společnosti, a proto tím, že ukončí svůj život, působí bezpráví lidem kolem něj.⁷⁾

Rakovina může být tak pokročilá, že smrt odvrátit nelze. Farmakorezistentní deprese působí nezměnitelné doživotní psychické trápení. Pokud v této situaci připustíme možnost ukončení života, můžeme trvat na pravidle stoiků, že člověk sám není pro toto rozhodnutí obvykle dost moudrý. Ve hře je nejen objektivní stav, ale také pacientovy úzkosti a předpojatosti. Jedině lékař může po řádném zhodnocení všech vyšetření a průběhu choroby potvrdit, že běh osudu skutečně nelze změnit. Člověk ale není na světě sám, jeho úmrtí přinese smutek a zranění blízkým lidem. Rozhodnutí odejít z tohoto světa bývá často voláním o pomoc nebo o alespoň nějaký zájem lidí okolo. Sociální smrt nezřídka předchází smrt biologickou. Proto by se rozhodování o konci života nemělo obejít bez účasti blízkých lidí.

Teprve když pacient dojde k jednoznačnému přesvědčení, že je ukončení života lepší než jeho pokračování, lékař potvrdí, že jde o nevratný fatální stav, a i blízcí lidé věří, že odchod nemocného je pro všechny lepší než pokračování jeho nezměnitelného trápení, mohli bychom uznat právo nemocného zemřít dříve, než jeho život ukončí biologické mechanismy. Ve hře jsou nejméně tři činitelé (pacient, jeho blízcí a lékař), jejichž roli nemůžeme omezit na podpis příslušného formuláře. Všichni tři mají obrovskou zodpovědnost. Lehkovážnost kohokoliv z nich může vést k tomu, že dobře míněné ukončení života se změní ve vraždu, tedy v záměrné zabití, které není plně v souladu s mravností a s právem.

Když vezmeme vážně všechna mravní úskalí, vynoří se otázka, zda jsme již udělali dost pro to, aby všichni účastníci věděli, jak závažnou věc rozhodují, a zda svobodná volba nemocného bude skutečně mezi řádnou péčí a smrtí. A tu se ukáže, že při malém zájmu občanů a při nekvalitní veřejné debatě u nás v současné době nemůže mít nikdo z aktérů ani dost informací, ani návod, ani varování před možným selháním, abychom se nemuseli obávat zabíjení nemocných v rozporu s mravností a posléze i s právem. Ani s rozvojem paliativní péče nemůžeme být spokojeni. Umírající pacient ještě není většinově vnímán jako člověk, který v první řadě potřebuje naši pozornost a individualizovanou péči, jež se nemůže omezit na tlumení bolesti, jak tělesné, tak duševní. Zastánci i odpůrci eutanázie by se mohli shodnout, že vhodná chvíle k legalizaci eutanázie u nás ještě nenastala. A o pár let (nejméně deset) to ještě odložit. Ostatně tak postupují legislativci a poslanci ve všech státech Evropy kromě Beneluxu.