Hledání menšinové literatury

Po vzniku Československa byly jižní hranice Slovenska stanoveny bez ohledu na etnický princip, takže se na území nového státu ocitlo více než milion Maďarů. Tento „maďarský pás“ byl najednou odtržen od svého přirozeného kulturního centra, Budapešti, a místní obyvatelé si museli v nové situaci vytvořit systém vlastního kulturního a literárního života a nově definovat svou menšinovou identitu.

Otázka, zda vůbec existuje maďarská menšinová literatura v Československu, a jestliže ano, jakou by měla mít podobu, tvořila jádro diskuse, jež proběhla hned na počátku dvacátých let na stránkách časopisu Tűz (Oheň, 1921–1923). Diskuse otevřela otázky, které rezonovaly i v dalších desetiletích. Tvoří menšinová literatura samostatný celek, nebo je součástí národní literatury? Dá se vyčlenit z jednotné národní jazykové a literární tradice? Co určuje rysy menšinové literatury: geografická poloha a historicko-politická situace, nebo struktura literárního života, či původ, místo působení autorů? Nebo jsou to estetická a tematická specifika literárních děl?

Otázky vyplývaly z mimoliterárních okolností, jež měly za následek neorganický literární vývoj. Autor úvodního slova diskuse, básník a vydavatel Jenő Gömöri, byl toho názoru, že literatura není ovlivňována tím, na jakém území vzniká, jiní účastníci debaty naopak zdůrazňovali význam regionálních literatur, protože obohacují i tzv. univerzální maďarskou literaturu. Další přispěvatelé se zase obávali provinčnosti. V odpovědích se zrcadlily i ideologické postoje: samostatnost menšinové literatury zdůrazňovali spíše provládní aktivisté, univerzalitu zase pravicově orientovaní diskutující, podle kterých má literatura plnit roli národně obrannou. Dokonce se rýsovala i určitá mesianistická pozice ústící později do literárního hnutí, které menšinové literatuře připisovalo funkci zprostředkovatele středoevropských a evropských idejí a stavělo se do role reformátora celé maďarské kultury. Jeden z nejvýraznějších přívrženců této myšlenky, významný dobový publicista Zoltán Fábry, to shrnul následovně: „My nemůžeme žít jen maďarský život, my z naší pozice pozorujeme svět. A obraz světa skrze nás objasňuje maďarský celek a v nás se sceluje do příkazu doby: měnit se, změnit. Změnit se tak, abychom se dotýkali evropských změn lidstva.“