Frederick Sanger (1918–2013) − skromný chemik, který změnil svět biologie

Nobelova cena je pro vědce nejvyšším uznáním, kterého se mu může dostat. Je dosti nepředstavitelné být na ni vůbec nominován, natožpak nominaci proměnit – Jaroslav Heyrovský takhle na okraji vědeckého nebe kroužil celých pětadvacet let, a dokonce i Albert Einstein cenu získal až při své desáté nominaci. Existují ale čtyři lidé, kteří tento svatý grál vědy získali hned dvakrát, přičemž dvěma z nich se to podařilo v témže oboru.

První dvojnásobnou nositelkou a jedinou ženou byla Maria Curie-Skłodowska (1867–1934), která ji nejprve získala v roce 1903 za fyziku a o osm let později i za chemii. Druhým v pořadí byl Američan Linus Pauling (1901–1994), jeden z nejvýznamnějších chemiků 20. století, jenž roku 1954 obdržel Nobelovu cenu za chemii a k ní pak v roce 1962 přidal ještě Nobelovu cenu míru. Američan John Bardeen (1908–1991) se stal jediným dvojnásobným nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1956 a 1972) a konečně Brit Frederick Sanger (1918–2013) je jediným držitelem dvou těchto významných ocenění za výzkum v oblasti chemie.

Sanger získal svou první Nobelovu cenu v roce 1958 za přínos k poznatkům o struktuře proteinů, a to zvláště inzulinu, který se mu podařilo osekvenovat. Na druhou si pak musel počkat až do roku 1980, kdy byl oceněn za to, že o tři roky dříve osekvenoval a přečetl vůbec první dvouvlákenný DNA genom, konkrétně fága ΦX174 o velikosti 5368 párů bazí (~5,4 kb). Sanger vypracoval první metody k určování primární sekvence jak proteinů, tak nukleových kyselin, a dnes se o něm proto bez nadsázky hovoří jako o muži, který biologům otevřel bránu do katedrály současné biologie: genomických studií. (Jen pro srovnání, dalším „přečteným“ genomem byla až genetická informace bakterie Haemophilus influenzae o celkové velikosti něco málo přes 1,8 Mb, publikovaná v roce 1995; viz Vesmír 75, 391, 1996/7)

Frederick Sanger zemřel 19. listopadu minulého roku v úctyhodném věku pětadevadesáti let. Velká Británie v něm ztratila jednoho z největších a nejcharismatičtějších výzkumníků minulého století, neboť teoretický i praktický význam jeho práce pro současné biologicko-medicínské obory je tak obrovský, že se vymyká jakémukoli rozumnému odhadu. Navzdory faktu, že změnil svět biologie, zůstal až do konce svých dnů tím skromným chemikem, jak si jej pamatují jeho přátelé a kolegové. V pětašedesáti pověsil hvězdnou kariéru na hřebík a jako správný důchodce začal zahrádkařit a věnovat se tomu, nač dříve neměl čas. Odmítl povýšení do rytířského stavu a na neustálý zájem veřejnosti prý jednou reagoval slovy: „Byl jsem prostě jen chlápek, co se plácal v laboratoři.“